Když jsem na konci srpna psala komentář o tom, že politickou situaci na Slovensku bychom měli bedlivě sledovat, myslela jsem tím skutečně (jen) sledovat. Tedy pasivně pozorovat a brát si pro sebe ponaučení. Řada tuzemských politiků a osobností se ale místo pouhého sledování rozhodla aktivně ovlivňovat. Dělat kampaň. Jako by nestačilo, že na Slovensku právě vrcholí snad nejvyhrocenější předvolební boj, jaký kraj pod Tatrami vůbec pamatuje. Pod kotel všeobecné hysterie mocně přikládáme polínka i tady, v Česku...
Zdá se, jako kdyby s výsledkem slovenských parlamentních voleb stál a padal svět. A to nejenom slovenský, ale také český a považte, dokonce i ten evropský. K volbám se vyjádřili oba bývalí prezidenti, bývalí premiéři (v pátek třeba ostře Andrej Babiš), a dokonce i veřejnoprávní star Václav Moravec (ne, otázku jak moc jsou politická prohlášení moderátora v souladu s Kodexem České televize, na tomto místě řešit nebudeme).
ČTĚTE TAKÉ: Zelení šílenci, varoval Babiš Slováky před hnutím Šimečky. Jde přitom o spojence ANO
Pozadu ale nezůstávají ani další. Například eurokomisařka Věra Jourová se koncem prázdnin vyjádřila v tom smyslu, že na Slovensku se hraje o budoucnost Evropy. Představa, že zhruba 5,5milionové Slovensko rozhodne o budoucnosti třičtvrtěmiliardového kontinentu, je samozřejmě sama o sobě přitažená za vlasy. Je to vlastně jen takové strašení od dámy, která jinak proti šíření strachu sama vystupuje.
Co podle Černochové nesmíme dovolit?
Prohlášením Jourové ale tahání za vlasy teprve začalo. Tento týden se do slovenské předvolební kampaně vložil také prezident Petr Pavel. Ten se nechal slyšet, že Ficovo zvolení a získání důvěry by „do určité míry narušilo i vztahy mezi námi, protože bychom se na některé zásadní věci dívali jinak“. Něco ve smyslu „milé Slovensko, abys mi rozumělo, jestli zvolíš jinak, než já chci, tak s tebou přestanu kamarádit“.
Chtěl-li náš prezident Robertu Ficovi přihrát politické body, asi těžko to mohl udělat lépe než tímto nešťastným a v podstatě zcela zbytečným prohlášením, jímž řadu našich sousedů prostě a jednoduše naštval. Jistě, za tento výrok může jak Pavlova politická nezkušenost, tak i jeho sympatie k prezidentce Čaputové, s níž je Fico dlouhodobě na kordy. Ani jedno ale Pavla neomlouvá.
Podobně těžko se hledá omluva i pro slova daleko zkušenější političky, ministryně obrany Jany Černochové. Ta se nechala slyšet, že kouká na slovenské volby s obavou, a pokračovala: „Východní křídlo máme tady, participujeme s ostatními zeměmi. Ve chvíli, kdy by tady byly tendence, že by Slovensko snad mělo opouštět prozápadní směr, my budeme první na ráně. To nesmíme dovolit.“
Kdyby podobná slova napsal nějaký samozvaný politický odborník na Facebooku, asi by na tom příliš nezáleželo. Ale když ministryně obrany s vážnou tváří pronese, že „to nesmíme dovolit“, musí i těm nejzavilejším Ficovým odpůrcům ve vteřině naskočit husí kůže. Co nesmíme dovolit? Aby si Slováci demokraticky zvolili partaje, jež považují za nejlepší? A jaké máme mechanismy k tomu, abychom to nedovolili? Říká tím v podstatě ministryně obrany, že má na Slovensku nějaké páky, které může použít, aby volby dopadly tak, jak chce ona? A co přesně znamená být první na ráně? Je v pořádku, aby šéfka obrany de facto strašila veřejnost, že volby u našich sousedů mohou pro Česko znamenat nějakou bezpečnostní hrozbu?
Komu tím prospějete?
Člověk nevychází z údivu, jak ti, kteří sami sebe rádi označují za demokraty, najednou při komentování situace na Slovensku naprosto vypadávají z role. Jak se v podstatě přiznávají k tomu, že zase až tak velcí demokraté nejsou, či spíše, že demokracie je pro ně stav, kdy vyhrává jejich kandidát. Je to trochu jako ve filmu Pelíšky, kde stačilo rozbít jednu jedinou plastovou skleničku a hned byla na stole otázka, jestli i taková banalita náhodou neprospěje „druhé straně“.
Přitom kdyby odcházející bratislavská politická reprezentace tak trestuhodně neprohospodařila důvěru, kterou dostala od voličů v roce 2020, byl by Robert Fico dávno mimo hru. Marná sláva – dostat se za tři roky od ústavní většiny k úřednické vládě, to je zkrátka politické selhání jak hrom. Těžko lze komukoli vyčítat, že si na tomto selhání buduje politický comeback, protože to by na jeho místě udělal každý politik.
Ne, volby nejsou soutěž Miss sympatie a nejsou ani hon na faktické (či domnělé) agenty té které mocnosti. Demokratické volby jsou proces, jímž veřejnost rozhoduje o tom, kdo má v jejím zájmu řídit chod daného státu.
Ve slovenských volbách se skutečně nehraje o nějaké druhé strany ani o budoucnost Ukrajiny, ani Česka, tím méně Evropy. Hraje se v prvé a nejdůležitější řadě o to, kdo bude další čtyři roky ovlivňovat Slováky. Kdo bude rozhodovat o jejich životech, peněženkách, o tom, jak dobře nebo špatně se na Slovensku bude žít. Až takhle jednoduché to je. Slováci mají právo zvolit si podle svého uvážení kohokoli a tento kdokoli zase bude mít právo podle svého uvážení vládnout.
Ať už volby u našich nejbližších sousedů dopadnou jakkoli, svět se v sobotu večer nezboří. Ani ten slovenský, natož ten náš. Jediné, co se zbořit může, jsou iluze některých našich politiků o světě, v němž žijí. Světě, kde je všechno jasně nalinkované, buď černé, nebo bílé, buď bezvýhradně a bez otázek „prozápadní“, nebo naopak zcela automaticky „proruské“. Iluze o světě, kde politik je buď anděl, nebo démon a volič je tu jen od toho, aby poslouchal, volil anděly a platil daně.
