Šéfredaktor deníku Aktuality.sk Peter Bárdy Zdroj: Tomáš Kačmár
Slovenský expremiér Robert Fico našel podporu u dezinformátorů, antisystémových voličů i u extrémní pravice, tedy neonacistů. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl šéfredaktor webu Aktuality.sk Peter Bárdy. Předseda strany Smer-SD je dle jeho slov homo politicus, který už nemá žádné mantinely a pro získání či udržení moci je schopen udělat cokoliv. Bárdy rovněž poznamenal, že pokud by dnes na Slovensku došlo k další vraždě mladého novináře, jako byl Ján Kuciak, nejspíš by se nad tím už pouze „mávlo rukou“.
Na Slovensku se blíží předčasné volby. V čele průzkumů je již několik měsíců expremiér Robert Fico a jeho Smer-SD. Přitom v roce 2020 mu po porážce kdekdo předpovídal postupný odchod ze scény. Vy jste o něm teď napsal knihu „Fico – posedlý mocí“. Co stojí za tím, že je Fico opět při síle?
Touha po pomstě. Domnívám se, že kdyby byl ve Smeru-SD stále Peter Pellegrini a nevytvořil Hlas-SD, tak by zánik Smeru byl postupný a Fico by se jednoduše už nikdy nenadechl. Ale tím, že ho Pellegrini zradil, což je Ficův slovník, tak ho to nakoplo k obrovské reinkarnaci. Po těch volbách byl zlomený a neschopný uvažovat o další budoucnosti v politice, ale najednou přišla obrovská zrada od lidí, které si sám „vyrobil“ a dal jim šanci či příležitosti, aby měli lepší životy a dosáhli na vysoké posty. Druhým hlavním motivem je pro Fica touha po moci. Je to homo politicus – chce se vrátit k moci, nevzdá se jí a bude o ni bojovat, dokud se dá. Další věcí je snaha zachránit se před orgány činné v trestním řízení. Slovenská prokuratura pracuje na lidech v jeho bezprostředním okolí i na něm samém. Stále není ukončené jeho trestní stíhání. Ví, že jeho jedinou šancí, jak zachránit sebe a své věrné, je rozbít Speciální prokuraturu, která se tomu věnuje.
Nepomohly mu do jisté míry i vnitrokoaliční střety či způsob vládnutí expremiérů Igora Matoviče a Eduarda Hegera?
Ano, další věcí je neschopnost, diletanství až amatérismus vlád po roce 2020, které nezvládly očistit společnost, restartovat Slovensko a dát zemi novou šanci či vizi. Místo toho vytvořily obrovský chaos, který způsobil přesně opačné nálady, než byly před volbami. Tehdy Slovensko chtělo, aby Fico zmizel. Teď část Slovenska chce, aby se Fico vrátil. A pak je tu ještě jedna věc – absolutní zranitelnost Slováků vůči dezinformacím. Slováci opravdu jen velmi těžce zvládají odfiltrovat, co je fakt a co hoax. Tím pádem propadají do sítě dezinformační kampaně Ruské federace, která se týká od války na Ukrajině po anti LGBT+ kampaně. Proto je Fico tam, kde je.
K dezinformacím se ještě vrátím. Takže se dá říci, že Fico nezačal Slovákům znovu imponovat, ale růst jeho preferencí je spíš dán tím, že vlády Matoviče a Hegera v podstatě zkazily, co se dalo?
Je to tak 50 na 50. Velkou silou Roberta Fica je schopnost číst nálady veřejnosti a říct lidem autentickým a uvěřitelným způsoem to, co chtějí slyšet. V letech 1993 až zhruba 2005 se Fico snažil vystupovat jako levicový a později centristický politik. Zprvu byl levicový, ale pak zjistil, že levice není pro slovenského voliče příliš zajímavá, protože tam byl nános socialismu. Na jedné straně tak měl nepopulární levici, na druhé pravici, která dělala u lidí nepopulární reformy, tak se stal centristou a začal se vyhraňovat vůči oběma stranám. Vždy si dokázal najít téma, které zasahovalo značnou část elektorátu. Hlavně toho, který je ochotný jej volit. Nechodil do nějakých intelektuálních debat o sociální demokracii, lidských právech a podobně. Věděl, že tam nezasáhne velké procento lidí. Proto šel přes populistické slogany. Ve Smeru si skoro na všechno dělají průzkumy veřejného mínění, aby než s něčím půjdou ven, věděli, jak na to lidé budou reagovat. Je to doslova stroj na moc.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Vrátí se Slovensko do rukou Roberta Fica?
Nabízí se otázka, zdali je to stále ten samý Robert Fico jako dřív, nebo jestli se po volební porážce v roce 2020 nezměnil. Kdyby se vrátil k moci, co by se od něj dalo očekávat?
Robert Fico před rokem 2020 měl mantinely, Robert Fico po roce 2020 už ne. Je nekompromisní, krvelačný a ochotný udělat cokoliv, aby získal moc zpět. Během své politické kariéry se jen čas od času uchyloval ke konspiracím, ale dnes jsou jeho hlavním pracovním nástrojem. Uměl lidi tlačit do senzitivních témat s tím, že veřejnou diskusi vyhrotí, lidi zastraší a oni mu pak půjdou na ruku. Ale to, co dělá po roce 2020, překračuje jakékoliv hranice toho, čeho byl schopný v minulosti. Hraje all in a použije všechno, jen aby vyhrál.
Rétorika Fica k davům je dnes značně radikální, například co se týče války na Ukrajině a toho, že odmítá Kyjev vojensky podporovat. Stejně tak často se vymezuje vůči Západu a EU. Čerstvý průzkum agentury Median SK uvádí, že až 19 procent Slováků má za to, že válka na Ukrajině není a jde o hoax vymyšlený USA. O čem to vypovídá?
Asi před dvěma lety tu byl průzkum GLOBSEC, v němž více než 50 procent Slováků uvedlo, že státy ve světě nejsou řízené volenými politky, ale zájmovými skupinami, které tahají za nitky. Slovensko je zkrátka překonspirované. Není to ale problém jen Slovenska, je to vidět i u Spojených států amerických. U nás hrají roli nízká kvalita vzdělávání, neschopnost kriticky myslet a obava běžného Slováka z vnějšího prostředí, i když jsme asi 70 let byli v jednom státě s Čechy. Už v rámci Rakousko-uherské monarchie jsme vždy inklinovali jinam. Češi byli prozápadní, konkrétně proněmečtí či prorakouští. To Slovák byl vždy maďarský. Dodnes se to ukazuje – přestože jsme jiné jazykové, národnostní, mentální i kulturní skupiny, tak jsme ve svazku právě s Maďarskem.
Viz i nedávná vyjádření maďarského premiéra Viktora Orbána ke slovenským volbám, navíc označil Slovensko za „odtrženou část své země“...
Mimochodem, kolem roku 2008 byl Robert Fico jedním z nejtvrdších kritiků Viktora Orbána, když začal s tou radikální nacionalistickou politikou a jeho Fidesz se tlačil do nejvyšších pater maďarské politiky. Tehdy to byl právě Fico, kdo spustil silnou protiorbánovskou politiku. Dnes jdou ruku v ruce. Ten vztah je manželstvím z rozumu. Ve své knize o tom píšu, že když zavraždili novináře Jána Kuciaka (zavražděn byl se svou snoubenkou Martinou Kušnírovou v roce 2018, pozn. red.), Fico vytáhl na tehdejšího prezidenta Andreje Kisku, že se potkal s miliardářem Georgem Sörösem. Tehdy začalo ve slovenské politice „sörösování“. Během psaní knihy jsem se dozvěděl, že se do této kampaně zapojil i Orbán, když řekl, že Sörös má své zájmy na Slovensku. A Fico s ním byl domluvený, že toto téma vytáhne, vyloženě ho koordinoval. Tito dva lidé, Fico a Orbán, jsou připraveni tuto politiku orbánovského či trumpovského neliberalismu tahat i na Slovensko. Pokud Slovensko bude mít Fica či jeho Smer ve vládě, je reálné riziko, že se staneme další kolonou Ruské federace v Evropské unii.
Fico mimo jiné velmi často využívá jméno Söröse proti svým politickým oponentům. Třeba prezidentku Zuzanu Čaputovou označuje za „Sörösovo děvče“. Útočí tak i na úřednickou vládu premiéra L’udovíta Ódora. Přejdu ještě k české lince, protože Fico se v poslendích měsících na dálku několikrát střetl s prezidentem Petrem Pavlem či ministrem zahraničí Janem Lipavským (Piráti). Když se Robert Fico znovu stane premiérem, myslíte si, že to ovlivní současné česko-slovenské vztahy?
Jsem o tom na sto procent přesvědčený. Ne proto, že by nerozuměl postoji Petra Pavla nebo postojům EU a NATO, ale protože jeho elektorát je jiný. Fico se vždy přizpůsoboval svým voličům, vždy byl dvojtvárný. Jeho ministr zahraničí Miroslav Lajčák byl schopen podepsat s ostatními ministry EU sankce proti ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi a Fico byl schopen den nato udělat tiskovku, kde tyto sankce odsoudil. Fico je hráč a ví, že ho už nikdy nebudou volit proevropští a prozápadní sociální demokraté, liberálové či progresivci. Hledal svůj elektorát a našel ho na dezinformační scéně, u antisystémových voličů, extremistů, rasistů a nácků. Jednoduše kvůli tomu musel přizpůsobit i svůj slovník a dnes je nejautentičtějším mluvčím tohoto spektra.
Fico je hráč a ví, že ho už nikdy nebudou volit proevropští a prozápadní sociální demokraté, liberálové či progresivci. Hledal svůj elektorát a našel ho na dezinformační scéně, u antisystémových voličů, extremistů, rasistů a nácků.
Když se dnes podíváme na rozestavení politických sil v průzkumech, jaký je podle vás nejreálnější scénář voleb? Mohl by Robert Fico vládnout i s krajně pravicovým hnutím Republika?
Myslím, že pokud by se to stalo, nebude to pro Fica dobrá zpráva a nebude z toho příliš šťastný. O čem je Fico opravdu přesvědčený, že je správné, je komunistická ideologie.
Doplním, že Fico byl před sametovou revolucí členem KSČ.
Ano. I když jsem přesvědčen, že to bylo spíš z pragmatického důvodu, protože se chtěl mít lépe než jeho rodiče. Ale zůstalo to v něm a součástí komunistické propagandy je boj dělnické třídy proti fašistické ideologii. On v sobě opravdu má antifašistické názory. Proto si myslím, že nechce vládnout s Republikou. Ta přitom v posledních měsících začala měnit rétoriku. Říkají, že nejsou fašisté, že uznávají Slovenské národní povstání (SNP), přestože to jsou ti samí lidé, kteří dříve tvrdili, že SNP byl puč, kdy lidé zradili a postavili se proti legitimnímu státu a režimu Jozefa Tisa. Dnes úplně otočili. Chodí s vojenskými vyznamenáními na slavnosti SNP, klaní se jeho hrdinům, často přitom komunistům, a ví, že Fico s nimi nebude chtít jít, když budou mít nálepku extremistické či fašistické strany. Proto se snaží změnit svůj veřejný obraz.
Čili se Ficovi snaží přizpůsobit?
Ano. Fico by je ideálně v koalici nechtěl mít, ale ví, že může nastat situace, kdy je bude potřebovat. On sice říká, že nepotřebuje Brusel či Washington, aby mu neříkaly, co má dělat, ale zároveň ví, že pohled na něj jako na člověka, který sedí ve vládě s fašisty, by opravdu nebyl v pořádku. Možná i jeho nejbližší či členové rodiny by mu to dali sežrat. Myslím, že Fico prostě udělá vše pro to, aby s Republikou ve vládě nebyl. Kdyby to hrozilo, jeho první možností bude dojednat s nimi tichou podporu, ale kdyby to bylo nevyhnutelné, dovedu si představit, že by je nakonec do vlády vzal.
Sám Fico mi v nedávném rozhovoru řekl, že první volbou je pro něj jednoznačně Hlas-SD Petera Pellegriniho, tedy vesměs lidé, kteří od něj nedávno odešli a pochází ze struktur Smeru.
To je úplně logické. Jsou to jeho lidé, nejsou cizí. Díky Ficovi získali vysoké státní posty či místa na manažerských pozicích a státních institucích. Mnozí z nich za svůj životní úspěch vděčí Robertu Ficovi. Pro něj je Hlas přirozenou volbou. I v Hlasu je to zajímavé. Je tam dost lidí, kteří se přiklání k tomu, aby s ním šli do koalice, ale jsou tam i odpůrci takového spojenectví. Podle mě se to ukáže, až když voliči rozdělí hlasy, a uvidíme, které z těchto křídel bude mít více mandátů v Parlamentu.
Obrátím se teď na opačnou stranu politického spektra. Napsal jste totiž i knihu o expremiérovi a lídrovi OL’aNO Igoru Matovičovi. V roce 2020 to byl on, kdo porazil Fica, stal se premiérem s koalicí, která měla ústavní většinu, a na první pohled – i z pohledu mnohých Čechů – se situace zdála být velmi optimistická. Místo toho skončil jako premiér už po roce kvůli kauze s ruskou vakcínou Sputnik V, byly tam koaliční střety, chaos a celé to nakonec vedlo k rozpadu koalice a pádu vlády. Předčasné volby jsou toho výsledkem. Promrhal Igor Matovič naděje Slováků?
Promrhal naděje Slováků, které ale byly neoprávněné. Lidé, kteří Matoviče znali jako performera v opozici, nemohli věřit, že to zvládne. Každá ze stran v té koalici potřebuje samostatný mentoring. Richard Sulík, předseda Slobody a Solidarity (SASKA), je prostě politik, který je rovněž performer. I když se jeho strana výborně orientuje v ekonomice, má za sebou povalení vlády Ivety Radičové.
Potažmo i povalení vlády Eduarda Hegera...
Ano, a také Matovičovy vlády. Sulík má svoje plusy, ale i minusy. Není to lídr a jeho vztah s Matovičem byla jednoduše svatba z rozumu. Ne nějaký přirozený vztah. Co se týče předsedy Národní rady Borise Kollára, jeho Sme rodina je v podstatě pofidérní hnutí. Před volbami 2020 se kamarádilo s Marine Le Penevou, Matteem Salvinim a dalšími euroskeptiky. Co je to za člena prozápadní koalice? Dalším do party tu byl exprezident Andrej Kiska, jehož strana Za l’udí získala 5,2 procenta, on to hned zabalil a odešel. Teď si představte, že máte tyto čtyři vedle sebe, sedíte doma a řeknete si, že se na ně spolehnete? Člověk, který má všech pět pohromadě, může jen doufat, že to celé nepokazí. Igor Matovič nepromhral tu šanci, on to celé jednoduše pokazil. Ty statisíce lidí, které vyšly do ulic a věřily poselství práce Jána Kuciaka, byly vyprovokované vraždou dvou mladých lidí, která ublížila demokratickému Slovensku a občanské společnosti. Mnozí z těchto lidí už tehdy tušili, že taková vláda nemůže skončit dobře. Že to ale dopadne takovou katastrofou, Matovič pošlape památku Kuciaka a Kušnírové a ublíží té myšlence, podle mě nečekal nikdo.
Situace na Slovensku před volbami 2023
V roce 2020 se k moci na Slovensku dostala koalice postavená na odporu k expremiérovi Robertu Ficovi a jeho straně Směr-SD. Do čela nové vlády se postavil lídr hnutí OLaNO Igor Matovič. Ten těžil z podpory Slováků, kteří byli naštvaní na dosavadní poměry v zemi a také kvůli vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.
Matovičovu vládu však provázely skandály, chaos a střety. Nepomohla ani výměna premiéra, kdy Matoviče vystřídal Eduard Heger. Jeho vláda později přišla o většinu v Národní radě, později o důvěru a nakonec ji prezidentka Zuzana Čaputová nahradila úřednickou vládou Ľudovíta Ódora. Ta má Slovensko dovést k předčasným volbám v září 2023.
Tady navážu, protože Igor Matovič odkaz Kuciaka – vašeho někdejšího podřízeného – a Kušnírové skutečně využíval ve volební kampani. Před lety i dnes. Ve volbách v roce 2020 ta vražda skutečně rezonovala. Co dnes, je to ještě téma?
Už ne. Dokonce jsem přesvědčen, že kdyby se něco podobného nedejbože stalo, už taková reakce společnosti jako tehdy nenastane. Vyjde pár článků a mávne se nad tím rukou. Silná emoce, která tu událost provázela, byla znehodnocena politiky jako je Igor Matovič. Pokud tomu někdo opravdu ublížil, tak on.
Nedávno jsem se právě na toto téma bavil s investigativním novinářem Markem Vagovičem, rovněž vaším bývalým podřízeným, který mi řekl, že z odkazu Jána Kuciaka má dnes velmi smíšené pocity.
Je to tak. Nebyla to jen vražda novináře, ale vražda dvou mladých nevinných lidí, kteří měli těsně před svatbou, a ještě přímo u nich doma. To je také velmi důležitý aspekt, který ve společnosti rezonoval. Bohužel nám ani tato nesmyslná vražda nepomohla, abychom byli lepším, spravedlivějším a slušnějším státem. Od začátku jsem říkal, že vraždy nemají měnit vládní systémy, na to jsou volby. Neměli bychom čekat, než se stane další tragédie, jako když se roku 1968 upálil Jan Palach. Ján Kuciak nebyl Jan Palach. Neměli bychom čekat na symboly, které s sebou nesou obrovské neštěstí a smrt. Měli bychom se sami zamyslet nad tím, jak přistupujeme k budování občanské a demokratické společnosti, a zda nedělat více. Pokud budeme jen lamentovat, že je všechno nanic, daleko se nedopracujeme. Když budeme čekat na další Kuciaky, kteří budou nesmyslně umírat, protože si nějaký gauner objedná jejich vraždu, tak to také bude velmi nezodpovědné.
Ještě k těm promrhaným nadějím Slováků. Nedávný průzkum agentury Ipsos uvádí, že řada Slováků by po volbách mohla opustit svoji domovinu. Jde až o 15 procent. Stává se Slovensko nehostinnou zemí?
Záleží, jaké máte očekávání. Mám ve svém okolí lidi, kteří mají své nemovitosti na webech realitních kanceláří a prodávají je, prodali už si své firmy, dávají do kupy svůj majetek a zvažují emigraci do Česka, Německa či Rakouska. Já takto nastavený nejsem. Myslím, že když odejdeme, tak oslabíme tu část občanského spektra, která si spravedlivě nárokuje, aby mohla žít ve slušném a spravedlivém státě. Když nás bude méně, jednoduše nikdy nevyhrajeme. Chápu, že se v zahraničí budou mít lépe a budou mít i klid. Úplně rozumím studentům, kteří mi psali z České republiky, kde studují, že se na Slovensko už nevrátí. Je to legitimní, mají právo na lepší a štastnější život. Ten jim Slovensko nenabízí. A obávám se, že kdyby Robert Fico sestavil vládu, bude to signál i pro mnohé podnikatele, že nebudou čekat další čtyři, osm nebo dvanáct let, než se něco změní. Život je pomíjivý. Jednoho dne zemřeme a budeme si říkat: „Prožil jsem všechny špatné slovenské premiéry, všechny negativní dopady, byli jsme ruský satelit, zrádcové EU, kolaborovali jsme s Putinem proti Ukrajině…“ Takovou rekapitulaci života chce mít jen málokdo. Lidé si chtějí říct, že měli dobrý život, ale budoucnost Slovenska v případě vlády Roberta Fica je velmi pochmurná.
PODÍVEJTE SE: Petr Fiala a Marian Jurečka měli pomáhat slovenskému expremiérovi Eduardu Hegerovi
Jsou tyto volby opět hlavně o Robertu Ficovi?
Ano, tady se nic nemění. Na Slovensku byly vždy volby jen o dvou lidech – Vladimíru Mečiarovi a Robertu Ficovi. A posledních dvacet let je to jen o Ficovi.
Volby nabízí i jistou kuriozitu – kandiduje hned pět bývalých předsedů vlády. Robert Fico, Peter Pellegrini, Igor Matovič, Eduard Heger a dokonce i Mikuláš Dzurinda, jehož podpora je však jen kolem jednoho procenta. Vypovídá to o něčem, není to taková recyklace?
Je to ještě horší. V roce 2020 šlo Progresivní Slovensko do voleb v koalici se stranou Spolu a měly kampaň, že „odložily ega“. Těchto pět expremiérů ta ega neodložili. Dzurinda je nepochopení doby. Už v roce 2010 neměl do politiky co vnést, tak do čela své kandidátky postavil Ivetu Radičovou. Už tehdy byl politicky prázdný, značně nepopulární, nepřátelský vůči médiím a prostě už neměl co nabídnout. A o 12 let později najednou něco nabídnout může? Nemůže. Byla to jen touha velmi malé části veřejnosti, která si myslela, že návrat starých bardů přinese i návrat staré kultury politiky a slušnosti. Tito lidé ale zapomínají, že to nebyla až taková slušnost. Dnes je v politice plno vulgárností, hrubostí a prvoplánových lží, ale Dzurinda na přelomu tisíciletí ani později vůbec nebyl člověk, který by vzbuzoval nějakou obrovskou důvěru. Byly tu kauzy, které ho posílaly do politického důchodu. Když přišla kauza Gorila, dobře věděl, proč se stáhnout. Jak to byla kauza Smeru, tak to byla i kauza jeho tehdejšího SDKÚ.
Na Slovensku byly vždy volby jen o dvou lidech – Vladimíru Mečiarovi a Robertu Ficovi. A posledních dvacet let je to jen o Ficovi.
Doplním, že Dzurinda volby nikdy nevyhrál podle hlasů, ale vždy dokázal sestavit silnější koalici s ostatními hráči.
Vždy se primárně spoléhal na ženy. Napřed na pozdější místopředsedkyni Národní rady Zuzanu Martinákovou, později na svoji premiérku Ivetu Radičovou. Do voleb 2012 zase vytáhl Lucii Žitňanskou. Dzurinda se prostě čím dál více spoléhal zásadně na ženy. Věděl, že má sice Ivana Mikloše, který přinese zásadní ekonomické reformy a umí zemi perfektně nastartovat, ale Dzurinda sám už nemá politický výtlak.
Ještě jedno téma. Prezidentka Zuzana Čaputová nedávno oznámila, že v příštích prezidentských volbách na jaře 2024 už nebude kandidovat. Jak na její rozhodnutí nahlížíte?
Když před pěti lety vyhrála volby, mnozí čeští novináři mi volali a ptali se, jestli se Slovensko vydalo na dráhu liberální země. Já jim říkal, ať jsou opatrní, protože do politických voleb často jdou nepolitici z občanské společnosti, protože mají vyšší důvěru než politici. A říkal jsem jim, že si nemyslím, že by se jejím zvolením Slovensko v nejbližší době stalo liberální zemí. Spíš jsme nacionálně-konzervativně populistická země. Ale na druhou stranu jsem dodával, že budu velmi rád, když se Zuzana Čaputová stane takovým majákem, ke kterému se budeme moci obrátit v těžkých časech a budeme vědět, že vše dopadne dobře.
A neopadlo právě tohle teď?
Ano, ale myslím, že to není chybou Čaputové. Je to tím, že se na ni příliš spoléháme a přitom existují velmi objektivní důvody, kvůli kterým řekne, že už nebude kandidovat. Nemusí nám je říct, ale pro mě je to dostatečný vzkaz, že je tu něco víc než strach z Fica nebo jeho útoků. Věřím, že tohle ten důvod není. Na druhé straně si myslím, že její odchod by měl být mobilizačním faktorem pro lidi, kteří v demokratickém spektru mají co říct. Nikdy by to nemělo být o jednom člověku, neměli bychom vytvářet kulty osobnosti, jako to dělají v Severní Koreji. Nemůže to fungovat tak, že budeme následovat jednoho mesiáše. Pokud má na Slovensku někdy zvítězit demokracie v tom fundamentálním slova smyslu, tak tu demokracii musíme budovat odspoda.
Čaputová je v Česku mimořádně populární. Jak je to ale na Slovensku?
Když se podíváme na průzkumy důvěry, tak v posledních měsících se v nich propadá. Ano, a tyto průzkumy víceméně kopírují preference politických stran. Těžko bude většina lidí cítit důvěru k Čaputové, když je na vrcholu průzkumů Smer, dále tu jsou Republika, Matovič ji rovněž kritizuje, a další. Čaputová je podle mého v podstatě prvním naším prezidentem, který neměl fakticky žádnou podporu v Parlamentu. Trefovala se do ní koalice i opozice. Snad jen SASKA, ale to je asi jen 20 poslanců ze 150.
Ale co běžní Slováci?
V nich se zrcadlí názory politiků. To nemalé procento lidí, kteří jsou pod vlivem dezinformací, ji považuje za zlo, které je řízeno Sörösem či Spojenými státy. Ficův místopředseda ve Smeru L’uboš Blaha proti ní používal heslo „americká agentka“. Takoví lidé nejsou zodpovědní za špatný pohled na Zuzanu Čaputovou, ale za tu blbou náladu ve společnosti. Jsou spolutvůrci toho, že lidé jsou naštvaní, chtějí se pomstít a všechno kolem sebe vnímají negativně.
