Česko si 21. srpna připomíná 52 let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do země. Jak se v čase mění výklad a vnímání historie? A jak rok 1968 a ty následující vnímáme? Na to se ptala moderátorka Marie Bastlová spisovatele a nakladatele Jiřího Padevěta.
Srpnové události v roce 1968 si Padevět nevybavuje, protože mu byly dva roky, ale znamenají pro něj určité ukončení. „Rok 1968 pro mě znamená konec Československa, které se snažilo o nějakou změnu. To, co se stalo 21. srpna, se nazývá různě, dokonce i bratrskou pomocí. Je ale potřeba si jednoznačně říct, že to byla vojenská okupace od států, které se do té doby tvářily jako naši spojenci,“ uvedl spisovatel.
O tehdejších událostech nebyly v té době žádné výklady, pouze „poučení z krizového vývoje“. „Nemluvilo se událostech, Janu Palachovi ani protestech. Mluvit se o tom začalo po listopadu 1989, kdy vycházela řada osobních vzpomínek a publikací na to téma,“ připomněl Padevět.
Lidé do komunistické strany vstupovali ze dvou důvodů
Dnes je všem jasné, že se jednalo o okupaci. Větší debaty se ale vedou kolem normalizace. „To, co se dělo v 70. a 80. letech, nebyla taková totalita, jaká u nás byla v 50. letech. Komunistický režim stavěl na jedné podstatné věci – strachu obyvatel z vlastního vedení. Byla zde jediná komunistická strana, byly zde neustále tanky, tisíce sovětských vojáků nebo lidové milice. Pokud někdo vstupoval do komunistické strany, tak buď ze strachu, nebo z očekávání nějakého profitu,“ popsal Padevět.
Na dotaz, zda se někdy Česká republika dočká od Ruska toho, že nazve srpnovou okupaci pravými názvy, odpověděl Padevět poměrně skepticky: „Pokud bude Rusko takové jako teď, tak se nedočkáme. Já bych moc přál obyčejným Rusům, aby žili v demokratickém státě, ale myslím že ta doba je ještě daleko.“
Historii bychom němeli hodnotit, ale popisovat
Moderátorka Bastlová se také zeptala na to, jak dlouhý čas je potřeba, aby se mohla historie hodnotit s patřičným odstupem. „Historii bychom neměli hodnotit, ale popisovat. Ani dnes se neshodneme, jestli husité byli revoluční silou, nebo lupiči. Takže se neshodneme ani ve věcech, které ještě někteří z nás zažili,“ řekl Padevět.
Při rozhovoru padlo i rozporuplné označení, že stát fungoval za tichého souhlasu obyvatel. S tím Padevět souhlasí: „Za normalizace stát fungoval za tichého souhlasu řady obyvatel. Lidé se snaží přežít, ať je režim jakýkoliv. To se dělo i v 70. letech. Myslím, že bychom si měli připomínat statečné lidi, disidenty, neoficiální struktury, které měly tu odvahu žít jinak, než jak komunistický režim předepsal.“
Hrdinové nejsou jenom bílé postavy
Označit z dané doby hrdiny není lehké. Podle Padevěta názory často rozdělují společnost, každá strana má svou pravdu, ale ta bývá většinou někde uprostřed. „Spoustu hrdinů nedokážeme docenit. Ale zároveň si myslím, že spousta hrdinů nejsou jenom bílé postavy. Byly to často postavy rozporuplné. Nemůžeme je hodnotit pouze tou bílou. Ano, máme několik bílých hrdinů jako Josefa Mašína nebo Štěpána Gavendu, ale u řady osob je cesta dějinami rozporuplná. Chvíli se chovají jako hrdinové a chvíli velmi nehrdinsky,“ poznamenal nakladatel.
Mezi jasně pojmenované hrdiny se řadí například Jan Palach, i když se nadále vedou dohady o tom, zda byl jeho čin hrdinský. Přesto jeho jméno rezonuje napříč generacemi. Pro Padevěta je ale i podstatné připomínat si oběti: „Přímo v srpnu a v dalších týdnech řada lidí zemřela. Ať už byli zastřeleni, zemřeli při požárech, nebo dopravních nehodách. Smutná je ta linka, že se těchto lidí stát nezastal. Vyšetřování neproběhlo a ani dopravní nehody nebyly pořádně vyšetřeny.“
Národní historie je sledem národních traumat
Padevět označil národní historii jako sled národních traumat. Právě rok 1968 osobně pojmenoval jako druhé nejhorší trauma. „Prvním největším traumatem je podle mě rok 1948, kdy jsme si uškodili sami. Kdy se moci chytili českoslovenští komunisté a stát jsme si rozvrátili úplně sami. V roce 1968 nás ale napadl někdo, o kom jsme si mysleli, že je náš přítel – nebo jsme s ním chtěli alespoň vyjednávat,“ vysvětloval spisovatel.
Ve spojitosti s událostmi v roce 1968 a těmi následujícími se také mluví o tom, že Češi očekávali mezinárodní pomoc nebo zastání od států, které s námi sousedí. „Myslím, že stát, jako je Československo, posléze Česká republika, jakožto malá země nikoho nezajímá. Podle mě je očekávání pomoci takové české specifikum. Buď chceme od někoho pomoci, nebo tvrdíme, že něco, co se nám stalo, nebylo naší vinou,“ zmínil Padevět.
Padevět na závěr rozhovoru poznamenal, že bychom se měli soustředit na to, jak se v těch 50. až 70. letech zachovala společnost a především politická reprezentace. Ta podle něj v krizových letech naprosto zásadně selhala.
Rozhovor Marie Bastlové s Jiřím Padevětem si můžete poslechnout i jako podcast:
Všechny podcastové pořady CNN Prima NEWS najdete na Spotify, Google Podcasts, Apple Podcasts, Castboxu a dalších platformách.
