Příští rok by mu bylo 100 let. V pondělí 6. února zemřel téměř nesmrtelný komunistický papaláš Lubomír Štrougal. Nekonečný byl i pokus justice odsoudit ho za zneužití pravomocí. Za jeho působení ve funkcích ministra vnitra a předsedy vlády totiž na hranicích zahynulo 60 lidí, kteří se pokusili překonat železnou oponu. Štrougal odešel ve chvíli, kdy na Ústavním soudu leží stížnost zraněných a pozůstalých zabitých právě při pokusech o útěk na Západ.
Pravda a láska jaksi znova prohrála nad lží a nenávistí. Píšu to s nadsázkou básníka, protože pravda i lež jsou v dějinách jen subjektivní pojmy. Ač zastávám názor, že střílet vlastní občany na hranicích je zločin proti lidskosti za každého režimu, Štrougal to ve svých pamětech z roku 2009 vidí jinak: „Kritiku vojsk Pohraniční stráže a jejich příslušníků odmítám. Všichni věděli, jak se má občan na hranici chovat.“
Spory o příčetnost
Žalobci se opět musí zabývat případem Štrougala a Vajnara. Znalci byli podle soudu podjatí
Žalobci se musí znovu zabývat případem bývalých vrcholných představitelů komunistického režimu Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara a zadat nové znalecké posudky jejich duševního stavu, plyne z pátečního nálezu Ústavního soudu (ÚS). Stíhání za mrtvé a zraněné na hranicích totalitního Československa žalobci původně zastavili na základě stanoviska znalců, že bývalý předseda vlády i někdejší ministr vnitra vzhledem k duševnímu stavu nerozumí smyslu trestního řízení. Znalci však nebyli nestranní, došlo tak podle ÚS k porušení práva na účinné vyšetřování.
Trestní stíhání dohnalo Lubomíra Štrougala až na sklonku života, kdy už téměř stoletý stařec justici nebral příliš vážně. Stejně jako nebyl schopen ukočírovat vlastní mysl. Podle rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze z května 2021 byl obviněný postižen vážnou duševní poruchou a takového člověka už nelze trestně stíhat. Ústavní soud však vzápětí stíhání nařídil obnovit s podezřením na podjatost soudních znalců. V roce 2022 ovšem justice nabídla déjà vu. Štrougal byl soudními znalci opět prohlášen za dementního.
Proti rozhodnutí pak vznesla protest skupina občanů složená ze zraněných a pozůstalých po zabitých právě při pokusech o přechod železné opony. Všichni žijí v Německu a po staré vlasti žádají něco, co je většině Čechů šumafuk. Skupina podala ústavní stížnost, která ovšem leží nevyřešena na Ústavním sodu v Brně i ve chvíli, kdy Štrougal navždy odchází za svými zesnulým soudruhy.
Štrougal v mauzoleu
Kam ale vlastně odcházejí kovaní soudruzi po smrti? Nebe to být nemůže, ateismus patřil k morálnímu desateru člena KSČ. Možná míří do mauzolea za Vladimírem Iljičem Leninem, třeba je to záhrobní prostor, kam se vejdou všichni zasloužilí komunisté z celého světa.
Ale vážně. Jediným zadostiučiněním pro pozůstalé po zabitých na železné oponě zůstává pár vět v lejstrech Městského zastupitelství v Praze. V zastavení Štrougalova trestního stíhání se konstatuje, že je nepochybné, že se skutek stal. Že jde o trestný čin a spáchal ho obviněný. Bohužel, již duševně nepříčetný obviněný.
Lubomír Štrougal s velením Lidových milicí na Pražském hradě v roce 1970, kdy byli milicionáři oceněni také za zásahy proti demonstrantům 21. srpna 1969. Při zásahu milicionáři zastřelili pět lidí. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Lubomír Štrougal s velením Lidových milicí na Pražském hradě v roce 1970, kdy byli milicionáři oceněni také za zásahy proti demonstrantům 21. srpna 1969. Při zásahu milicionáři zastřelili pět lidí. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Vymývačem mozků
Nejméně do svých devadesátin byl ovšem Lubomír Štrougal nadmíru příčetným aparátčíkem. Byť nepřímo, od léta 1948 měl ruce ponořené v krvi. Tehdy ukončil práva a coby funkcionář Krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích byl vyslán jako ředitel do Krajské politické školy. Podle dochovaných dokumentů se jedním z hesel českobudějovické „vymývárny mozků“ stal zemitý pokřik: „Celý Západ čumí, jak to Kléma umí!“
Ředitel Štrougal na politické škole vybraným kádrům tlumočil, jak Gottwald zatočí se střední třídou, živnostníky, selským stavem či církvemi. „Jako kádr na krajském výboru strany musel mít velmi dobré informace o všech politických procesech,“ potvrdil mi už před lety historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze, který se zaměřoval na zlovůli komunistického režimu právě na jihu Čech. V letech 1950 až 1955 bylo jen v tomto kraji zatčeno z politických důvodů 1908 lidí.
Na 14 let do basy za poslech rozhlasu
Štrougalova hvězda strmě stoupala na stranickém nebi. V roce 1957, ve třiatřiceti letech, už byl tajemníkem Krajského výboru KSČ, rok poté členem ÚV KSČ a od roku 1959 ministrem zemědělství. Podílel se tak mimo jiné na završení drastické kolektivizace. Od června 1961 do dubna 1965 trůnil na nejvlivnějším ministerstvu, na vnitru. Doba zlatých šedesátých, jak se jí někdy eufemisticky říká, totiž byla spíše truchlivým časem přecpaných kriminálů.
Když prezident Antonín Novotný propustil při amnestii z 9. května 1962 přesně 2 520 politických vězňů, dalších 2 985 vězňů nechal za protistátní činnost nadále bručet. A ministr vnitra Štrougal bez reptání dále rozšiřoval jejich řady. V době, kdy seděl na vnitru, se třeba odehrál monstrproces s katolickými intelektuály sdruženými v takzvaném Společenství. Za poslech českého vysílání Vatikánu a rozvíjení idejí zakázaného kapucínského řádu padly tresty od deseti let výše, například teolog Vladimír Neuwirth dostal ve Štrougalově éře 14 let a propuštěn byl až s příchodem pražského jara na počátku dubna 1968.
Sovětský svaz – mírová hráz! Připomeňte si hesla prvomájových průvodů za socialismu
Vyhnout se jim nedalo. Ideologická hesla patřila k režimu před rokem 1989 stejně, jako patří neodbytné reklamy k dnešku. A největší přehlídkou režimních sloganů byly každoročně prvomájové průvody. Připomeňme si některé z nich: Po boku Sovětského svazu za nová vítězství socialismu a komunismu. Přátelství a spojenectví se Sovětským svazem – záruka bezpečnosti a štěstí našeho lidu! Sovětský svaz – náš nejvěrnější přítel!
Lovec bratří Mašínů
Štrougal politické vězně vlastnoručně nezatýkal, ani nebyl prokurátorem. Nesl však plnou odpovědnost za to, co se dělo. „Z toho se nelze před vlastním svědomím vymluvit,“ řekl mi historik Svoboda. Možná. Ve svých pamětech z roku 2009 Štrougal ale nikterak nenaznačuje, že ho svědomí trápí. Třeba jen neměl odvahu to dát na papír...
Štrougal poslušně likvidoval i stranickou opozici, když se v únoru 1962 podílel na zatčení místopředsedy vlády Rudolfa Baráka, jehož vzápětí Rudé právo označilo za „zloděje a politického dobrodruha“. Doba se přece mírnila, obviněný nemusel pod šibenici jako Rudolf Slánský a další špičky KSČ, dostal „jen“ čtrnáctiletý kriminál. Jako ministr vnitra stačil ještě Štrougal v roce 1964 zinscenovat nález nacistických dokumentů v šumavském Černém jezeře, které jen o pár dnů dříve uložila pod vodu StB. Vydal též rozkaz k vytvoření estébácké jednotky Vlast, která měla v cizině vraždit prominentní exulanty, třeba bratry Mašíny.
Po sametové revoluci byl Štrougal obviněn, že v březnu 1965 překazil z pozice ministra znovuotevření kauzy tří surových estébáckých mordů. Byl ale zproštěn viny stejně jako při všech dalších obviněních, kterým čelil po roce 1989. Anebo bylo stíhání zastaveno ze zdravotních důvodů.
Muž zodpovědný za střelbu do lidí
Tank určený k potlačování demostrací v srpnu 1969 Zdroj: kniha Den Hanby 1969
Tank určený k potlačování demostrací v srpnu 1969 Zdroj: kniha Den Hanby 1969
Za pražského jara se zdálo, že Štrougal to myslí vážně s takzvaným socialismem s lidskou tváří. Rozuměl si s místopředsedou vlády Gustávem Husákem a jejich politická blízkost se utužila po srpnové okupaci, kterou napřed oba odmítli. Co čert nechtěl, sovětský vůdce Brežněv si je posléze vybral za hlavní normalizátory. Husák tehdy převzal roli generálního tajemníka KSČ, Štrougal se napřed v červenci 1969 vyšvihl na velitele Lidových milic, které měsíc poté krvavě potlačily protisovětské nepokoje v ulicích (zahynulo pět demonstrantů).
V lednu 1970 už Štrougal seděl v křesel předsedy československé federální vlády. Organizované čistky sice na počátku 70. let připravily o práci a kariérní postupy na 350 tisíc lidí a strana zlikvidovala elitu národa, řadoví občané ovšem příkoří vesměs nepociťovali. Normalizace se měnila v bezčasí. Štíhlý a chytrý fešák mezi obtloustlými a hloupými aparátčíky. Tak působil na národ. Navíc miloval sport a chodil na fotbal.
Jako předseda federální vlády byl Štrougal informován o každém kroku opozice a podle historiků tak byl vlastně odpovědný za veškerou režimní despocii včetně politických procesů. Štrougal v roli premiéra tento systém přímo tvořil.
Památník železné opony na Bučině Zdroj: Harold
Památník železné opony na Bučině Zdroj: Harold
Aby byli hloupí, ať se režim zhroutí
Když vybuchla atomová elektrárna v Černobylu a na Československo padal jaderný déšť, Štrougal tvrdil, že zdraví občanů není ohroženo. Záhy otec sovětské přestavby Gorbačov ohrozil Štrougala víc než radioaktivní sprška a ten musel v říjnu 1988 premiérskou židli vyklidit. Husák už o rok dříve přišel o pozici generálního tajemníka strany, i když zůstal prezidentem.
Husákův životopisec Viliam Plevza byl přímo u střídání stráží a jednou mi ve své bratislavské vile vyprávěl: „Husák si přál na místo generálního tajemníka právě Štrougala. Jenže Gorbačov ukázal na Jakeše, protože věděl, že je hloupý. A Sověti potřebovali, ať se to tady zhroutí.“ To zní skoro jako básnička: Aby byli hloupí, ať se režim zhroutí...
Federální ministr pro železnou oponu
Pohraniční stráž byla za normalizace podřízena federálnímu ministerstvu vnitra. A jak už bylo připomenuto, předsedou československé federální vlády byl dlouhých osmnáct let (1970–1988) právě Lubomír Štrougal. Za jeho éry tak vyvrcholila jedna z nejsmutnějších kapitol novodobých dějin, kdy se západní státní hranice změnily na více než čtyři desetiletí v lovecký revír lidí. A českoslovenští pohraničníci tam v letech 1948 až 1989 usmrtili 450 civilistů.
Neumírali ale jen civilisté, kteří utíkali za svobodou, při střežení hranic zahynulo i 654 pohraničníků. V drtivé většině následkem takzvané „mimořádné události“, nehody spojené s často drastickým vojenským režimem, který vládl u Pohraniční stráže. Část z těchto obětí proto tvoří i sebevrazi, kteří už podmínky na železné oponě nemohli unést. Pohraniční stráž byla sice podřízena federálnímu ministerstvu vnitra, ale na hranice byli posílání nováčci z řádných odvodů Československé lidové armády.
Svědectví ostravského malíře
Do armádní odvodní komise putoval na železnou oponu třeba letos 62letý ostravský výtvarník Zdeněk Janošec. Nikdo se ho neptal, zda chce „bránit vlast“, armáda ho prostě povolala na dva roky povinné vojny k Pohraniční stráži a Janošec tak v letech 1979 až 1981 sloužil u praporu v Nové Bystřici na rakouských hranicích. A protože se dobře známe, zeptal jsem si ho na smrtelné úrazy pohraničníků: „Pamatuji si na úplně nesmyslnou smrt. Z hlouposti. Jeden kluk namířil na druhého jen tak z legrace, když se vracel ze služby na čáře. Jenže ve zbrani mu nedopatřením zůstal náboj, a když to zmáčkl, ten druhý byl na místě mrtvý. Zbytečná smrt jen proto, že ty kluky někdo poslal na hranice.“
Zbytečná smrt vojáka základní služby i kvůli Štrougalovi. Po pondělním odchodu bývalého premiéra československé vlády se na sociálních sítích objevil i výmluvný kreslený vtip. Nechávám ho bez komentáře, jen připomínám že zvolený prezident Petr Pavel sloužil v Československé lidové armádě od roku 1975 až do jejího zániku po sametové revoluci. Svatý Petr vítá Lubomíra Štrougala v nebi slovy: „Tak jste se dočkal, pane Štrougal!?“ A Štrougal smířeně odvětí: „Na Hradě je náš člověk, už můžu v klidu jít...“
