Válka na Ukrajině trvá už půl roku
Jsem trochu rozladěný z narativu, který se u příležitosti výročí sovětské okupace Československa v roce 1968 šíří na sociálních sítích. Praví se v něm, že se na procesu podíleli i Ukrajinci. Že i oni byli okupanti. Někteří tím dokazují, že mezi Rusy a Ukrajinci není žádný rozdíl, jiní se této realitě brání, aby Ukrajince hájili. Rád bych do této debaty přispěl, jelikož jsem se poměrně nedávno na nyní válkou zmítaném území se dvěma bývalými „okupanty“ krátce setkal.
Prvního muže jsem potkal během natáčení na své dubnové jedenáctidenní cestě na Ukrajinu ještě před hranicemi. V předlouhé frontě na polské straně „čáry“ jsme se bavili s čekajícími Ukrajinci a přišel za námi starý pán. Vracel se do Černigova, odkud uprchl před postupujícími Rusy. Viděl novináře, tak byl zvědavý, a hlavně viděl českou značku. Hned řekl: „Vy jste Češi? Klidně na mě mluvte česky. Já u vás sloužil na vojně.“ Česky opravdu rozuměl slušně, sám ale mluvil ukrajinsky.
Tma, siréna, exploze raket. Opakuje se to každou noc, popsala žena děsivou realitu Charkova
Před ruskou invazí byl Charkov považován za studentské město a centrum informačních technologií na Ukrajině. Město bylo živé, plné studentů. Dnes jsou lidé napjatí, žijí v neustálém ohrožení. Mnoho jich odešlo. V rozhovoru s ČTK tak popsala situaci ve druhém největším ukrajinském městě bezpečnostní analytička Marija Avdějevová, která už půl roku dokumentuje dopady ruské agrese. Noci, kdy Rusové odpalují na Charkov rakety, jsou podle ní děsivé. Všude je tma, rozezní se sirény a pak exploze. Na druhou stranu jsou si ale lidé nyní více nápomocní.
Vyprávěl mi, že byl na štábu v Milovicích, že má Česko rád, vzpomíná na něj a byly to krásné časy. Při té příležitosti se do mě pěkně po slovansku pokusil na sbratření dostat svou pálenku. Ptal se mě, jestli budovy štábu, kde sloužil, ještě stojí. „Byly to takové baráky do účka,“ naznačil rukou. Odvětil jsem, že ano. Vím to, protože tam jezdím s dětmi do zábavního parku, který na území bývalé sovětské posádky vyrostl. Pán se divil, když jsem mu říkal, že oni tam dřív běhali po buzerplace, ale dnes se tam moje děti koupou a skáčou na trampolínách. „Přijeďte se někdy podívat, to budete koukat,“ smál jsem se. Ale pak mi to došlo. „A kdy vy jste tam vlastně byl?“ zeptal jsem se po chvíli. Odpověděl, že v roce 1969. Aha, pomyslel jsem si a zanechalo to ve mně zvláštní pocit. Na rozloučenou jsme si ale stiskli ruce, popřáli si štěstí a rozešli se v dobrém.
Druhé setkání přišlo hned následujícího dne. Natáčeli jsme o situaci s pohonnými hmotami a na benzínce na cestě ze Lvova do Kyjeva k nám přišel pumpař. „Odkud jste, pánové?“ „Z Česka,“ odvětili jsme. A stejná reakce jako u předchozího setkání na sebe nenechala dlouho čekat. Pán nám radostně povídal, že u nás sloužil na vojně a rád na to vzpomíná, že máme také skvělé pivo a holky. Dokonce si pamatoval značku svého oblíbeného piva. Sloužil prý u raketových vojsk na Moravě, přesnou lokaci si nepamatoval. Já věděl, že Sověti měli rozmístěné rakety i s nosiči jaderných zbraní ve své posádce v Libavé. Ptal jsem se ho, jestli nebyl právě tam, ale to už mi nedokázal potvrdit. Čas si ale pamatoval. Zřejmě sloužil právě na Libavé dva roky, od roku 1969 do roku 1971. Přátelsky jsme poklábosili ještě o situaci u nich na Ukrajině, na konec opět přišel stisk ruky. „Třesu si tu rukama s bývalými okupanty, kteří se mi tím vlastně chlubí,“ říkal jsem si během toho. A ten zvláštní pocit už jsem nedokázal úplně zaplašit.
Hořkost střídá tragikomičnost
Na obou mužích bylo zcela zřejmé, že jim vůbec nedochází, s kým se baví. Tedy s člověkem, jehož zemi okupovali. Že na to rádi vzpomínají? To je jako bych si třeba já zavzpomínal s Chorvatem v Praze, že jsem byl u nich na dovolené a bylo mi tam hej. Ani je nenapadlo se omluvit nebo říct, že to byla hrozná doba. Pro ně totiž nebyla. Pro ně to byly prázdniny, útěk ze Sovětského svazu. Naší realitu přitom nevnímali, žili v bublině za svými ostnatými dráty, kde jsme je dobře zásobovali. Tu dobu jsem nezažil, ale člověk se nevyhne pocitu jisté hořkosti, v lepším případě i jakési tragikomičnosti.
Po návratu z Ukrajiny jsem se k těmto setkáním v myšlenkách několikrát vrátil a nevěděl, co si s nimi počít. Přívaly komentářů na sociálních sítích k ukrajinskému podílu na okupaci mě teď přiměly se zamyslet znovu. A pomohlo mi to učinit jistý závěr. Dnešní Ukrajinci nejsou Ukrajinci z roku 1968, stejně jako my Češi nejsme stejní. Ani Rusové nejsou stejní, i když hodně lidí teď říká, že se „Rusáci od šedesátého osmého vůbec nezměnili“. S tím nesouhlasím. Spatřuji ale rozdíl v tom, že velká většina Ukrajinců, stejně jako Čechů, je ráda, kam vývoj v jejich zemích od těch let směřuje, že by se tam už nechtěli nikdy vrátit. Ostatně proto teď bojují, válčí. Proto jim ty nostalgické vzpomínky na okupaci dokážu odpustit, obrátit list a potřást si s nimi rukama. Rusové podporující Putina – a je jich většina – se přesně do těch let naopak vrátit chtějí. Jejich nostalgie je jednou z příčin války. Rusové i Ukrajinci okupovali naši zemi, to je fakt, ale rovnítko bych mezi ně dnes rozhodně nekladl.
