Zvyšování daní, zvýšení věku pro odchod do důchodu, zmrazení důchodů, ale třeba i pokračující hon na živnostníky. Skoro to vypadá, jako by se v posledních týdnech roztrhl pytel se špatnými zprávami. Proč až teď? Proč vláda o těchto nepopulárních krocích nemluvila dříve, když už moc dobře věděla, že je bude chtít udělat? Proč to voličům zatajila? Proč? Protože „prezidentské volby“.
Což o to... Že předvolební sliby a povolební realita jsou dvě odlišné věci, na to jsme si už celkem zvykli. Tudíž asi není divu, že ti, kteří nám před volbami slibovali, že znají recept na vládnutí a že to mají v paži, jsou teď sami překvapeni stavem státní kasy. A zavádějí opatření, která se před volbami dušovali, že nikdy dělat nebudou. Třeba právě pokud jde o zvyšování daní nebo posouvání hranice pro odchod do důchodu.
ČTĚTE TAKÉ: KOMENTÁŘ: Pekarová a stav legislativní nouze aneb Když slova jsou jen kapky deště
To nejzvláštnější na celé věci není ani tak to, že se to vůbec děje. Nejzajímavější ze všeho je timing. Vláda samozřejmě věděla, že bude muset v červnu valorizovat důchody a že to bude stát přes 34 miliard. Vláda věděla, že vzhledem ke stavu veřejných financí bude muset zvedat daně – protože co si budeme povídat, pokud jde o zalátání díry v rozpočtu, je vždy nejjednodušší sáhnout do peněženek občanů. Vláda věděla i to, že bude muset přijít alespoň s parametrickými změnami důchodového systému... a tak dále, a tak podobně. Věděla to dlouho, tak proč se všechno dozvídáme teprve teď?
Ta příčina má jednoduchý název – prezidentská volba. Vláda se sérií nepopulárních kroků záměrně čekala na dobu, až bude po prezidentské volbě. Nechtěla, aby se z daní nebo z důchodů (což jsou témata, která se dotýkají prakticky každého voliče) stalo téma prezidentské kampaně. A nechtěla to ze dvou důvodů. Jednak proto, aby tím nenahrála Andreji Babišovi, který by takovou munici bezpochyby obratně a rád využil. A za druhé proto, aby tím nezhoršila situaci Petru Pavlovi. Protože ten, jak víme, není v ekonomických otázkách zrovna dvakrát silný v kramflecích. Navíc by ho tím dostávala do situace, kdy by tato nepopulární opatření musel buď bránit, čímž by se potenciálně připravoval o voliče a jasně by se ukázal jako (pro)vládní kandidát, nebo by Pavel musel kroky vlády kritizovat, takže by byl Fialův kabinet de facto ostřelován ze dvou stran, což samozřejmě Fiala a spol. ke štěstí nepotřebují.
Proto se striktně mlčelo o tom, že valorizace nebudou (a proto se teď narychlo vyhlašuje stav legislativní nouze). Proto se mlčelo, že se bude chodit později do důchodu nebo že nám stát hodlá pořádně proluftovat peněženky. Mlčelo se, aby voliči nebyli nahnáni k Babišovi, a naopak nebyli odehnáni od Petra Pavla.
V tomto světle je tedy půvabné zavzpomínat na to, jak se tu po sečtení hlasů jásalo, že pravda zvítězila nad lživým způsobem vedení kampaně. Jak je vidět, není to tak docela přesná interpretace, protože vláda občanům záměrně lhala, či jim přinejmenším neříkala celou pravdu, aby tím neuškodila „svému“ kandidátovi. Zároveň to hezky ukazuje, jak moc byl Petr Pavel ve skutečnosti (pro)vládním kandidátem, jak moc ho vláda považovala za svého — ačkoli on sám se proti tomu v kampani vymezoval.
Že nás vláda ve jménu prezidentské volby vodila celkem solidně za nos, je fakt, se kterým už mnoho nenaděláme. Ale měli bychom si ho pečlivě zapamatovat. A neméně pečlivě sledovat, jak se k těmto krokům vlády postaví člověk, v jehož zájmu nás vláda za ten nos vodila.