Začínalo to bojem za volné stahování hudby a filmů nebo snahami o legalizaci konopí. Za šest let, kdy Piráti pronikli do nejvyšší politiky, se ale z rebelů stali mladíci v dobře padnoucích oblecích, kteří žijí z peněz státu. Sedí ve vládě, ve Sněmovně, na ministerstvech, v Evropském parlamentu nebo v zastupitelstvech měst a obcí. Dnes jsou Piráti strana jako každá jiná a politici jako kdokoli jiný... Nálepka něčeho, co je buřičské a „cool“ je definitivně pryč.
Těžit z toho, že jste noví, neokoukaní a máte punc rebelství, nejde do nekonečna. Časem se tahle výhoda celkem logicky vyčerpá a rozplyne. Je ale třeba říci, že Pirátům se povedlo o tuhle sexy značku přijít poměrně brzy. Možná dříve, než by si oni sami přáli. Poprvé se do vysoké politiky dostali v roce 2017 a za těch šest let se z rebelů stala až překvapivě hladce etablovaná součást establishmentu. A to se vším všudy. Včetně nešvaru, který se obvykle vytýká „zavedeným“ politickým stranám – tedy, že jejich představitelé a členové až příliš často žijí takzvaně ze státního.
ČTĚTE TAKÉ KOMENTÁŘ: Dát státní kasu do pořádku? Jistě, ale bez dopadu na mou peněženku, vzkazují Češi
Podle své vlastní stranické aplikace Nalodění přiznaly příjmy z veřejných peněz bezmála tři stovky Pirátů. To při celkovém počtu necelých 1200 členů znamená, že z „eráru“ žije zhruba každý čtvrtý. Ostatně s politikou (a tím i s příjmem od státu) se nedokázali rozloučit ani někteří bývalí poslanci, kteří skončili mimo Sněmovnu poté, co byli v parlamentních volbách vykroužkováni hnutím STAN.
Za všechny můžeme zmínit třeba Mikuláše Ferjenčíka. Ten působí jako asistent u stranického kolegy a poslance Jakuba Michálka. Dále Ondřeje Profanta (ano, toho, jenž proslul výrokem o „bílých páprdech“), který zakotvil coby náměstek u stranického šéfa Ivana Bartoše nebo Petra Třešňáka, náměstkujícího na ministerstvu průmyslu a obchodu.
Pozorný čtenář jistě může namítnout, že být přisátý na státní cecík a zajišťovat spolustraníkům teplá místečka je v tuzemské politice běžná věc. Bohužel. A bude mít pravdu! Rovněž bohužel. Zde se ovšem vracíme znovu na začátek – protože u Pirátů není překvapivé, že se to stalo, ale spíše, jak rychle se to stalo. Jak rychle dokázali Piráti zapadnout do prostředí, které původně chtěli měnit.
A tak vlastně to jediné, co ještě připomíná staré dobré rebelské časy Pirátů, je háro jejich předsedy. Otázkou ovšem je, jak dlouho to ještě bude stačit. Nejen voličům, ale především stále nespokojenější členské základně strany...
