KOMENTÁŘ: Zdražování je nejrychlejší za devět let. Kdo za to může a co s tím lze dělat?
Ceny u nás rostou nejrychleji od roku 2012. Příčinou je epidemie i rozhazovačná politika vlády. Zdroj: ČTK
Inflace se po téměř celý loňský rok držela nad třemi procenty. Trojkou přitom začínala naposledy v roce 2012. Příčiny současné drahoty lze hledat jak v zahraničí, tak doma. Přestože držení růstu cen na uzdě je doménou centrálních bank, pod inflační kotel v uplynulém roce notně přikládaly hlavně vlády. Včetně té naší.
Tuzemská míra inflace vystoupala v červenci na 3,4 procenta. Jde o vůbec největší letošní cenový skok, který důrazně připomněl, že česká ekonomika stále (marně) hledá svou rovnováhu po covidové krizi. Zdražuje prakticky všechno, největší cenový růst zatím nastal převážně u položek, které nemají tak velké zastoupení ve spotřebním koši, ale je jen otázkou času, kdy se projeví v „plné palbě“.
Čtěte také
S výrazným nárůstem inflace počítá i Česká národní banka, která ve své srpnové prognóze očekává, že „inflace v příštích čtvrtletích vzroste výrazně nad horní hranici tolerančního pásma cíle ČNB“. Inflace má podle naší centrální banky kulminovat na přelomu letošního a příštího roku, kdy se s 50procentní pravděpodobností může dostat až nad čtyři procenta.
Poptávka, nabídka, zdražování
Aktuální drahota má dvě klíčové příčiny. První je zavedení protiepidemických opatření po celém světě, která vedla k uzavření řady výrob a omezení nabídky zboží na globálním trhu. Druhou příčinou je masivní reakce rozpočtové politiky jednotlivých zemí, včetně té naší. Je to pochopitelné. Vlády nechtěly za žádnou cenu připustit propad poptávky a tím zabřednutí hospodářství do hluboké a vleklé krize.
Ukazuje se ale, že vyhnutí se krizi se koupit nedá, a to za žádné peníze. Jestliže se zmenší objem vyrobeného zboží, dojde k uzavření značné části služeb a lidem přesto neklesají příjmy, převis poptávky nad nabídkou vyústí v růst cen. Vždy. Je to něco jako přírodní zákon.
Schillerové „neškrty“ ohrožují hospodářský růst
Nerovnováha mezi poptávkou a nabídkou však může mít závažné důsledky, a to nejen v podobě znehodnocení úspor domácností nebo poklesu kupní síly jejich příjmů. Centrální banky budou muset dříve či později na vysokou inflaci reagovat a začít svou uvolněnou měnovou politiku utahovat. Česká národní banka tak v podobě zvýšení úrokových sazeb učinila již dvakrát. A avizuje, že zdaleka nezůstane pouze u dvou „hiků“.
Ačkoli ministryně financí Alena Schillerová (za ANO) přešla na novou mantru „nesmíme dělat stejné chyby jako Kalousek, který ve výdajích rozpočtu v minulé krizi škrtal“, svou rozhazovačnou politikou nakonec vynutí o to silnější sešlápnutí měnověpolitické brzdy ze strany ČNB. Schillerové „neškrty“ se přetaví v další zvyšování úrokových sazeb v zájmu tlumení inflačních tlaků a přiškrcení hospodářského růstu. Také proto je důležité, aby příští ministr či ministryně financí hledal(a) způsoby, jak rozpočtovou politiku vrátit do rozumných mezí. Snad to vyjde dříve, než bude pozdě.
Čtěte také
Petr Musil byl ekonomický redaktor CNN Prima NEWS a vysokoškolský učitel, v současné době působí jako člen Národní rozpočtové rady.
