Ceny u nás rostou nejrychleji od roku 2012. Příčinou je epidemie i rozhazovačná politika vlády. Zdroj: ČTK
Inflace se po téměř celý loňský rok držela nad třemi procenty. Trojkou přitom začínala naposledy v roce 2012. Příčiny současné drahoty lze hledat jak v zahraničí, tak doma. Přestože držení růstu cen na uzdě je doménou centrálních bank, pod inflační kotel v uplynulém roce notně přikládaly hlavně vlády. Včetně té naší.
Tuzemská míra inflace vystoupala v červenci na 3,4 procenta. Jde o vůbec největší letošní cenový skok, který důrazně připomněl, že česká ekonomika stále (marně) hledá svou rovnováhu po covidové krizi. Zdražuje prakticky všechno, největší cenový růst zatím nastal převážně u položek, které nemají tak velké zastoupení ve spotřebním koši, ale je jen otázkou času, kdy se projeví v „plné palbě“.
S výrazným nárůstem inflace počítá i Česká národní banka, která ve své srpnové prognóze očekává, že „inflace v příštích čtvrtletích vzroste výrazně nad horní hranici tolerančního pásma cíle ČNB“. Inflace má podle naší centrální banky kulminovat na přelomu letošního a příštího roku, kdy se s 50procentní pravděpodobností může dostat až nad čtyři procenta.
Poptávka, nabídka, zdražování
Aktuální drahota má dvě klíčové příčiny. První je zavedení protiepidemických opatření po celém světě, která vedla k uzavření řady výrob a omezení nabídky zboží na globálním trhu. Druhou příčinou je masivní reakce rozpočtové politiky jednotlivých zemí, včetně té naší. Je to pochopitelné. Vlády nechtěly za žádnou cenu připustit propad poptávky a tím zabřednutí hospodářství do hluboké a vleklé krize.
Ukazuje se ale, že vyhnutí se krizi se koupit nedá, a to za žádné peníze. Jestliže se zmenší objem vyrobeného zboží, dojde k uzavření značné části služeb a lidem přesto neklesají příjmy, převis poptávky nad nabídkou vyústí v růst cen. Vždy. Je to něco jako přírodní zákon.
Schillerové „neškrty“ ohrožují hospodářský růst
Nerovnováha mezi poptávkou a nabídkou však může mít závažné důsledky, a to nejen v podobě znehodnocení úspor domácností nebo poklesu kupní síly jejich příjmů. Centrální banky budou muset dříve či později na vysokou inflaci reagovat a začít svou uvolněnou měnovou politiku utahovat. Česká národní banka tak v podobě zvýšení úrokových sazeb učinila již dvakrát. A avizuje, že zdaleka nezůstane pouze u dvou „hiků“.
Ačkoli ministryně financí Alena Schillerová (za ANO) přešla na novou mantru „nesmíme dělat stejné chyby jako Kalousek, který ve výdajích rozpočtu v minulé krizi škrtal“, svou rozhazovačnou politikou nakonec vynutí o to silnější sešlápnutí měnověpolitické brzdy ze strany ČNB. Schillerové „neškrty“ se přetaví v další zvyšování úrokových sazeb v zájmu tlumení inflačních tlaků a přiškrcení hospodářského růstu. Také proto je důležité, aby příští ministr či ministryně financí hledal(a) způsoby, jak rozpočtovou politiku vrátit do rozumných mezí. Snad to vyjde dříve, než bude pozdě.
