Fotka koťat s nevybíravým popiskem působí stejně jako přilévání oleje do plápolajícího ohně Zdroj: Pixabay
O víkendu se sociální sítě otřásly. Opět. A byla to znovu zoufalá podívaná. V hlavní roli moderátor a hudebník Bořek Slezáček a kočičí mimina. Vedlejší roli obsadila zoufalost zvířecích záchranářů a jako kompars tu poskakovala lidská lhostejnost, hloupost a pár lidí, co si prostě přišlo plivnout. Jen tak, protože proč ne.
Celé to odstartoval „odvážný“ status na facebookové zdi hudebníka. Nevím, jestli se mi to chce citovat celé, ale žurnalistika si žádá oběti.
„Tohle jsou naše první letošní koťata. Máme ještě další čtyři, ale ty jsou mladší a k odběru budou až na začátku července. Tyhle darujeme už v červnu. Nejraději po dvou a pokud možno někomu, kdo nežere kočky. Info do zpráv. První hňup, který tady napíše, že mám kočky kastrovat, zemře do týdne na Covid kombinovaný srůstem p*dele. Strašná smrt. Ani dýchat, ani prdět. No nic, kdo chce koťata, ozvěte se.“
Následovalo přání poševní mykózy a další krásné komentáře.
Fotka koťat se slovíčkem „daruji“ je časovaná bomba. Pokud ovšem přidáte i poševní mykózu, dočkáte se velké pozornosti.
Doba, kdy se koťata topila, by se už snad ani neměla datovat. Stejně jako jsme se teoreticky zbavili otroctví, slezli ze stromů a naučili se číst, mělo se posunout i naše vnímání živých tvorů.
Bohužel ale pro mnohé stále zůstává normou, že na vesnici prostě žijí kočky, které mají koťata a ty se buď rozdají, nebo utopí. Kočka je přece divoká, netřeba ji nějak vnímat nebo řešit. Některé přejede auto, některé už po zazimování chalupy příští rok nedorazí, a tak si pořídíme další, ty myši někdo lovit musí. Ona si to příroda zredukuje. Anebo tady máme kýbl a vodu.
Kočky jsou na tom na žebříčku zvířat a jejich utrpení nejhůře. Počet bezprizorních koček je obrovský. Co obrovský, monumentální. Je to problém jako hrom. Končí pod koly aut, zraněné dlouho umírají ve křoví a pomoci se nedočkají. Kočičí azyly hlásí permanentní stop stav a bohužel nepokryjí ani čtvrtinu toho, co by bylo třeba pokrýt.
Obce od koček dávají ruce pryč. Někde se zakazuje pod pokutou jejich krmení a jinde zase na zimu doporučí zazdít okna sklepů. Aby ty kočky tak nějak „přirozeně“ zemřely. To má být zřejmě nejvýhodnější řešení problému.
Ve světle celé téhle bolavé skutečnosti lze, myslím, opravdu chápat, že reakce na domácí výrobu koťátek prostě zákonitě přijde. A je adekvátní hlouposti statusu.
Myslím, že to bylo slovo ťulpas na mé facebookové zdi, díky kterému mi Facebook oznámil novou zprávu od Bořka Slezáčka. Vyměnili jsme si pár písmenek. V klidu. Bez mykózy.
V těch řádcích se lze dočíst něco o životě na vesnici a bezprizorních kočkách a občasném nalezení koťat, kterým se následně hledají domovy. I když vezmu v potaz minulé příspěvky, slovíčka „první letošní“, „moje kočky“ i zmíněné komentáře, pořád je tu možnost, že je skutečnost trochu jiná, než vypadá. Může to tak být a nemusí.
Ale bohužel je komplexní ukázkou stavu společnosti.
Ve facebookových diskuzích se často objevuje přání úcty ke člověku a snahy zjišťovat si informace před hlasitým odsouzením. Chtělo by se mi říci: „Ano, tak by to mělo být. Tak by to určitě mělo být.“
Na straně druhé ovšem stojí utrpení zvířat a lidská lhostejnost v míře větší než obrovské. A je to právě ta lhostejnost, která způsobuje nejvíce bolesti. Volání záchranářů nikdo neslyší, články se nečtou, protože tohle přece nebaví a stát se k tomu nijak nestaví. A tak jedeme dál.
Koček bez péče a bez pomoci je všude dost. Přesto řada lidí odmítá kastraci, která zabrání rození a utrpení dalších koťat Zdroj: Pixabay
Zeptat se každého jednoho opouštějícího či nabízejícího nelze, a i kdyby to možné bylo, v devadesáti procentech se dozvíte lež. To je prostě holý fakt. Sejít se s celou republikou, zazvonit u každých dveří a poprosit o malý rozhovor o týraných zvířatech také není reálné a stejně by většina zabouchla dveře, protože jsme stále u toho, že tohle prostě není populární téma.
A tak probíhají diskuze na sociálních sítích. Hlasité a mnohdy nehezké. Jedna strana vidí v komentářích pouze plivnutí a frustraci, zatímco druhá se skrze ně marně snaží zabránit bolesti a utrpení zvířat.
Mohou se tyto dvě strany v diskuzi vůbec potkat? Pokud umíme brát bolest zvířat jako „v pořádku“ a svou lhostejností ji dennodenně způsobujeme, umíme ustoupit o krůček a podívat se na to očima druhé strany? A může se strana, která má to utrpení dennodenně v rukách, dívat jinak a snažit se chápat? Je v pořádku chtít po někom chápat bolest zvířat, pokud je způsobena z neznalosti?
Jak se v tomhle hledá hranice mezi úctou k jednotlivci a úctou ke zvířatům? A lze ji vůbec najít?
Facebookové diskuze většinou nemají závěr a nikam nevedou. Jenom přijde večer, komentující jdou spát a diskuze se sama rozplyne. Bolest zvířat ovšem stále zůstává. A někdy možná i někoho jiného.
