KOMENTÁŘ: Zvykneme-li si na vysokou inflaci, bude to průšvih. Centrální banky, konejte
Pokud si na inflaci zvykneme, hrozí, že se brzy v cenách nevyznáme. Zdroj: Profimedia.cz
Osm z deseti Čechů se bojí zdražování. Z řady centrálních bank ovšem zaznívá, že nezvykle vysoká inflace, které nyní čelíme, je jen dočasná. Ona dočasnost však má trvat nejméně rok až rok a půl. Za takovou dobu si ale na inflaci kolem čtyř, pěti procent klidně můžeme vzniknout. To by ale byl velký průšvih. Pro každého.
Vysoká inflace je přechodný dočasný jev. Neopakujme stejnou chybu jako po finanční krizi z let 2008 a 2009, kdy jsme výrazně zvýšili úrokové sazby. Taková prohlášení zaznívají ze dvou nejvýznamnějších centrálních bank světa – amerického Federálního rezervního systému a Evropské centrální banky.
Čtěte také
Něco podobného jsme ale nedávno mohli slyšet také z úst člena bankovní rady České národní banky Aleše Michla, podle něhož jde současné rychlé tempo zdražování na vrub globálním faktorům. Zejména pak růstu cen surovin a dalších průmyslových vstupů. „Když se zvýší sazby, já neovlivním cenu surovin. Netvrdím, že bych ty sazby nechal napořád, ale počkal bych, jak se ekonomiky stabilizují,“ řekl Michl v pořadu 360° na CNN Prima NEWS.
Když inflaci kompenzujeme další inflací
Byť těmto argumentům rozumím a obavy z krize, která svět postihla poměrně nedávno (před pouhými 12 let), jsou stále silné, neměli bychom zapomínat na to, že inflace může být dobrý sluha, ale také velmi zlý pán. A neměli bychom zapomínat ani na zkušenost, kterou má v paměti možná generace našich rodičů či rodičů našich rodičů. Totiž dopady ropných šoků ze 70. let minulého století. Ale k tomu se dostaneme.
Určité zlehčování inflace ze strany centrálních bank je podle mého názoru nebezpečné. Hrozí totiž, že si na inflaci kolem čtyř, pěti procent zvykneme, začneme s ní počítat. Fajn, v čem je problém? Všechny pracovní, úvěrové, dodavatelsko-odběratelské smlouvy si doplníme o inflační klauzuli, podle které se ceny všeho budou automaticky zvyšovat o inflaci.
Čtěte také
Už jen to je samo o sobě otravné. Navíc hrozí nebezpečí, že si založíme na roztočení mzdově inflační spirály. Co to znamená? Chvíli poslouchejte odbory, ale i některé vládní činitele (například ministryni práce Janu Maláčovou), a uslyšíte, že je třeba zvyšovat mzdy a platy, protože zde máme vysokou inflaci, se kterou nikdo nepočítal. Tlak na růst mezd a platů ovšem jen zesílí inflační tlaky, a tak zatímco dnes se hroutíme z růstu cen o čtyři procenta, příští rok můžeme mít inflaci klidně šestiprocentní nebo i vyšší. To vyvolá kolo dalších požadavků na kompenzace v podobě ještě vyššího růstu mezd a platů a takto to půjde pořád dokola.
Zmatek v cenách oslepí všechny
Inflace je dobrý sluha jen tehdy, když je nízká. Dvě procenta ročně je hranice, která se zdá být rozumná. Mírný růst cen domácnosti nabádá, aby zbytečně neodkládaly své nákupy, nebrzdily spotřebu a nepřispívaly k brzdění ekonomického růstu. Jenže když se inflace dostane na čtyři, pět, osm, deset a více procent, změní se ve velmi zlého pána.
Proč? Zaprvé – vnese zmatek do cen. Když ty rostou v průměru třeba o deset procent za rok, nemáme najednou přehled o tom, které druhy zboží a služeb jak rychle zdražují. Něco může zdražit o deset, něco jiného o dvacet, něco dalšího třeba jen o pět procent. Najednou ztratíme přehlede o tom, jestli je bochník chleba za 50 korun už drahý, nebo ještě laciný. Ztratíme i přehled o tom, jak moc máme chtít v práci přidat, jak moc mají vzrůst důchody a tak dále. Tohle riziko rapidně roste s každým procentním bodem, o který se inflace zvyšuje nad rozumnou dvouprocentní úroveň.
Čtěte také
Zadruhé – zmatek nastane i v úrokových sazbách. Nebudeme na první dobrou vidět, jestli úvěr za 20procentní úrok ročně je výhodný, či nikoli. To samé bude platit pro úrokové sazby u nejrůznějších spořicích produktů v bankách. Inflace tak začne přerozdělovat bohatství. Připomeňme, že na nečekané inflaci vydělávají dlužníci na úkor věřitelů. Jenže i věřitelé (což jsou ve vztahu k domácnostem nejčastěji banky) mohou nepřehlednosti využít a „napálit“ úroky tak, aby to bylo výhodné hlavně pro ně. Nesoudím, konstatuji.
Neopakujme 50 let staré chyby
Ze všech popsaných důvodů by nyní centrální banky měly začít konat. Hrají totiž o svou důvěryhodnost. Aby jim i nadále lidé věřili, že jsou schopné dodržet svůj závazek, kterým je (v českém případě) péče o stabilitu cenové hladiny, a že jsou schopné inflaci skutečně udržet na uzdě. Jestliže centrální banky tento základní stavební kámen důvodu své existence ztratí, pak nás pánbůh opatruj.
Centrální bankéři by neměli upřednostňovat ekonomický růst před cenovou stabilitou, neměli by se bát do toho „říznout“, aby náhodou nebrzdili hospodářské oživení. Podobnu chybu totiž centrální bankéři opakovali v již zmíněných 70. letech, kdy svět (tedy hlavně ten západní) postihlo několikanásobné zdražení ropy, které se přetavilo ve dvoucifernou inflaci. Tehdy rovněž převládl strach o pracovní místa nad obavami z inflace a západní ekonomiky se z cenového šoku vzpamatovávaly ještě dalších deset let. Nechtějme si něco podobného prožít znovu.
Čtěte také
Petr Musil byl ekonomický redaktor CNN Prima NEWS a vysokoškolský učitel, v současné době působí jako člen Národní rozpočtové rady.
