Komunální volby v Praze, květen 1938 Zdroj: ČTK
Dokud jsem u vesla, ať z toho něco mám! Přesně tak se podle brněnského deníku Rovnost z roku 1907 chovala většina starostů i pánů radních, jakmile je komunální volby vynesly do čela měst a obcí. Obecní volby čekají tuzemské voliče už 23. a 24. září a předvolební kampaň je leckde vyhrocená. V minulosti tomu nebylo jinak, kandidáti na sebe lili celé kýble špíny.
Geniální stvořitel dobrého vojáka Švejka si jednou vzal na paškál i komunální volby. „Lidstvo potřebuje zápasu, aby to v srdci člověka nevypadalo jako na Sahaře. Rovina, pláň, žádná legrace, písek a velbloudi. Proto lidstvo si vymyslelo obecní volby,“ napsal spisovatel Jaroslav Hašek v úvodu povídky Obecní volby z roku 1922.
V té se věnuje i předvolební kampani: „Nevím, jak obecní volby dopadnou, ale právě přišel jeden občan a říkal, že ve městě, když šel na nádraží, lepili nové plakáty, že bývalý ředitel městských důchodů je perverzní individuum a udržuje milostný poměr se sekretářem své politické strany.“
Také současná kampaň před obecním hlasováním je plná nactiutrhačných výroků. Mnohde je to doslova řež, například ve Valašském Meziříčí, které je osm let baštou ANO. Před dvěma lety tam ale někdo otrávil tuny ryb v místní řece Bečva, a i když to vyšetřování neprokázalo, řada starousedlíků považuje za viníka Babišovu fabriku Deza (ta je součástí holdingu Agrofert a ve svěřenském fondu expremiéra). Policie přitom poukázala na jinou firmu – Energoaqua. Kauza však ještě zdaleka neskončila.
Lidem vadí, že starosta města Robert Stržínek (ANO) o zamoření Bečvy informoval s ostudným zpožděním. Podle dalších domorodců Stržínek na radnici „nic nedělá“, protože je zároveň poslancem parlamentu a honí se za kariérou v Praze.
Kampaň se škopíkem špíny
Ani v minulosti se žádný z účastníků volebního souboje nechtěl předem smířit s myšlenkou, že právě k němu bude směřovat „pekelný chechtot vítězův“, jak hořkou chuť prohry líčil dobový tisk na počátku 20. století. „Boj to byl tuhý. Tak tuhý, úporný a houževnatý, že se tajil dech. Byl to boj opravdu bratrovražedný,“ popisovali komunální volby žurnalisté. A lokální média často posloužila i k pomluvám konkurence.
„Páni na radnici vychloubají se, co vše vykonali, avšak to jest humbuk. Jedinou zásluhu ovšem mají a ta jest, že nám nasekali tři miliony dluhů v obci,“ zapojily se do předvolební kampaně v roce 1900 například Ostravsko-přívozské noviny. A přidaly adresný výčet neřestí jednotlivých radních, kteří chtěli znovu získat křesla na radnici. Od konkurenčního deníku si proto Ostravsko-přívozské noviny vysloužily políček, že jde o „hlas dědků, kteří vychrstli po škopku špíny“.
Zatímco první svobodné parlamentní volby se v Rakousko-Uhersku odehrály v roce 1907, obecní hlasování zůstalo až do soumraku monarchie vyhrazeno jen poplatníkům, kteří byli rozděleni podle výše placených daní na tři skupiny. Volební právo bylo podmíněno majetkovým cenzem. Jinými slovy šlo o nevšeobecné a nerovné hlasovací právo vycházející z představ, že do veřejných záležitostí v obci může mluvit zejména ten, kdo se nejvíce podílí na jejich financování.
Kandidáti s rozumem v břiše
„Nikoli zájem o rozkvět obce, ale zimniční snaha zbohatnout,“ tak viděl brněnský list Rovnost z roku 1907 následky nerovných obecních voleb. A protože šlo o noviny sociálních demokratů, tak se autor článku v levicovém deníku rozohnil, že řadoví dělníci a další nemajetní občané nikdy nedosáhnou na post starosty či radního.
Tyto funkce prý byly samotným volebním systémem určeny jen pro „majetné a bezohledné sobce“ (Rovnost, 24. 12. 1907). Zčásti to byla pravda, systém rozděloval obyvatelstvo do tří takzvaných sborů podle majetku. A malí poplatníci z nejméně vlivného třetího sboru měli možnost volit pouhou třetinu zastupitelstva obce.
O to víc vzrůstala zášť chudších obyvatel k zámožným vrstvám. „Kandidátem klerikálů byl uznán každý, kdo měřil kolem břicha ve výši pupku metr pět a dvacet. Patrně klerikálové hledají rozum v břiše,“ rýpnul si před komunálními volbami v roce 1913 v Líšni (dnes součást Brna) dopisovatel Lidových novin, když popisoval kandidáty křesťanských stran moravského městečka.
Kompromitující fotografie
I takovéto volby však poprvé v českých dějinách zaváděly do obcí samosprávu a částečně i demokratické hlasování. Rakouský trůn myšlence požehnal v éře počínajících ústavních svobod, konkrétně říšským zákonem z roku 1862 (Říšský obecný zákon č. 18). První skutečně svobodné obecní volby se ovšem konaly až po vzniku Československa v roce 1919.
Československý volební řád z roku 1919 přinesl rovné volební právo přiznané všem osobám, které měly v příslušné obci alespoň tři měsíce trvalé bydliště. Aktivní volební právo příslušelo osobám starším 21 let, pasivní pak od 26 let, přičemž kandidát musel v obci bydlet nejméně jeden rok. Aféry a kauzy samozřejmě pokračovaly.
Skandál před obecními volbami v Olomouci v roce 1923 například vyvolala fotografie zveřejněná jen tři dny před hlasováním v sociálnědemokratickém periodiku Hlas lidu. S tímto popiskem: „Kratochvíle klerikálního městského rady a župního starosty Orla Dolanského v Olomouci za světové války. Na obrázku je městský radní Dolanský s chomoutem na krku, zapřažen do vozíku, v němž sedí dámičky oblečené v c. k. důstojnické uniformy!“
Křesťanský radní se za první světové války zřejmě dobře bavil ve společnosti lepých děv z nevěstince. Dolanský nicméně post obhájil a radním dokonce zůstal i za protektorátu. „Obecní volby jsou přede dveřmi a již se také nabízí všelikých spasitelů občanstva plná putna. S tím však musíme býti nadmíru opatrní,“ varovali českoslovenští žurnalisté voliče, aby dobře zvážili, komu dají ve svých obcích hlas.
Vězení za neúčast u voleb
Na rozdíl od žhavé současnosti byl v předválečném Československu o hlasování velký zájem. Vysokou účast nicméně zásadně ovlivňovala skutečnost, že obecní volby byly ze zákona povinné. A politické strany to dokázaly využít.
Sčítání hlasů v novodobých komunálních volbách Zdroj: Profimedia.cz
Moravskoslezský deník, noviny národních demokratů pro Moravu a Slezsko, například v roce 1923 přinesl výhrůžné sdělení: „V nedělních volbách do obcí musí se tentokrát bezpodmínečně dostaviti každý volič. Úřady obdržely pokyny, aby řádně neomluvitelnou účast při volbách přísně trestaly peněžitou pokutou od 20 do 500 korun nebo vězením od 24 hodin do 1 měsíce.“
Deník neopomněl dodat, že nejlepší formou, jak se postihu vyhnout, je darovat hlas v obecních volbách právě národní demokracii.
Od dnešních komunálních voleb se ty meziválečné lišily například hojným využíváním paragrafu 27 obecního volebního řádu, který bylo možno uplatnit všude tam, kde byla podána kandidátka pouze jedné strany. Anebo se tam politické strany dohodly navrhnout pouze tolik kandidátů, kolik členů mělo obecní zastupitelstvo.
V takových případech byli kandidáti prohlášeni za zvolené, aniž by se hlasovalo. Při třetí etapě obecních voleb 12. června 1938 paragraf využilo 4 398 obcí z celkových 8 291 vsí v Československu. Téměř v polovině obcí tak vlastní hlasování vůbec neproběhlo.
Totalitní pauza na 52 let
Historie komunálních voleb v minulém století je tristní. Skutečně svobodné volební právo na obecní úrovni si mohli občané českých zemí užívat jen něco málo přes tři desetiletí. V letech 1919 až 1938, a posléze až po roce 1990. První obecní komunální volby z listopadu 1990 tedy od těch předchozích svobodných dělila předlouhá pauza dvaapadesáti let.
Po druhé světové válce se již občané svobodného hlasování do zastupitelstev obcí nedočkali. Složení poválečných revolučních národních výborů bylo v roce 1946 pouze upraveno podle výsledků parlamentních voleb, které v českých zemích téhož roku jasně vyhráli komunisté.
Podobně tomu bylo i po prvních nesvobodných volbách v květnu roku 1948. A na radnice, kde ještě neseděli komunisté, tak byli vítězové únorového puče rychle dosazeni. Od roku 1954 sice mohli voliči opět hlasovat i v komunálních volbách (poslance národních výborů), v praxi to však znamenalo dávat hlas nadiktovaným kandidátům jednotné Národní fronty.
Od Občanského fóra k Vencelídesovcům
Svoboda do obcí se vrátila s listopadovou revolucí a výsledky prvních obecních voleb v roce 1990 měly napřed euforický charakter. Téměř všude vyhrálo Občanské fórum. V dalších letech se ale komunální hlasování rychle změnilo ve stranické klání, v němž soupeřili především kandidáti ODS, ČSSD, lidovců a komunistů.
Jaroslav Hašek v době, kdy působil v redakci časopisu Čechoslovan Zdroj: ČTK
Straničtí starostové si ale později všimli, že zbytečně politicky rozdělují vlastní občany, takže kolem přelomu milénia přišla móda vyměnit partajní dres za kandidátku nezávislého sdružení.
S tím už paradoxně počítal i Jaroslav Hašek, když psal v roce 1922 povídku Obecní volby. Slavný humorista vylíčil fiktivní soupeření Strany spasitelů lidu s Národními maximalisty, Lidovými minimalisty, Stranou národního pokrokového obzoru a Vencelídesovci, což byla strana Augustína Venceledíse, štamgasta a kuželkáře v hotelu U Růže.
Neznají klam ani šalbu
„Vencelídesovci“ dnes bojují o většinu obcí i o část malých a středních měst. Například v obci Mezouň na Berounsku se letos utkají pouze dvě kandidátky: Sdružení nezávislých kandidátů Mezouň I. versus Sdružení nezávislých kandidátů Mezouň II. Jen Andrej Babiš jde proti proudu a do komunálních voleb se pokouší vrátit stranickou politiku. O aktuální vyhrocené kampani alespoň tvrdí, že má podpořit kandidáty ANO právě v obecním hlasování.
Buď jak buď, asi žádný ze zhruba 180 tisíc kandidátů pro letošní zářijové obecní volby by o sobě veřejně neřekl, že si jde na radnici takzvaně „nahrabat“.
A Jaroslav Hašek si „svatost“ kandidátů v povídce Obecní volby užil následovně: „Jedna věc byla typická. Všechny strany na svých plakátech nazývaly své kandidáty známými a osvědčenými pracovníky, jejich volbou poslouží se nejen městu, ale i sobě, když se budou volit do zastupitelstva takové osoby, jímž se jedná o blaho obce, a ne o ukájení ctižádosti. Zkrátka, každý z nich byl anděl, poctivec, který nezná, co je klam a šalba.“
