Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich podlehl zraněním ve čtvrtek 4. června 1942. Atentát z 27. května tak dospěl ke zdárné tečce, pohled do protektorátních novin ale ukazuje Čechy i v nelichotivém světle bezmezných kolaborantů. „Každý upřímně želí smrti zastupujícího protektora,“ napsal tehdy v úvodníku Lidových novin jejich šéfredaktor Leopold Zeman. „Češi ve skutečnosti nebyli většími kolaboranty než obyvatelé dalších nacisty okupovaných zemí,“ upozorňuje ale historik Jan B. Uhlíř.
Protektorátní tisk nelze vnímat jako věrné zrcadlo tehdejší společnosti, přesto je listování 80 let starými novinami v mnohém poučné. Zarážející je například loajalita, s jakou se k úmrtí katana českých vlastenců i evropské židovské diaspory postavil jeden z vedoucích redaktorů deníku České slovo František Josef Prokop. „Čeho jsme se obávali a co žádný dobrý Čech, ví Bůh, si nepřál, se stalo. Zastupující říšský protektor SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich přes všechnu péči podlehl zranění, které utrpěl při vražedném útoku,“ bědoval Prokop na titulní straně deníku.
Padl starý spolubojovník
„Velkoněmecká říše byla připravena o jednu z nejschopnějších vedoucích osobností a Vůdci byl vyrván jeden z nejspolehlivějších a nejvěrnějších starých spolubojovníků,“ naříkal Prokop nad úmrtím nacistického zločince. A vzápětí líčil, jak jeho smrt zasáhla celou Prahu i zemi: „Hluboký a tíživý smutek padl do zdí hlavního města a na všechno obyvatelstvo Protektorátu.“
František Josef Prokop se narodil v roce 1901 v Hořovicích a po první světové válce studoval Karlovu univerzitu i ČVUT, ani jednu školu ovšem nedokončil. Živila ho novinařina, léta například působil jako noční redaktor v Národní listech, zároveň však propadl hře v šachy a stal se předním českým šachovým teoretikem. Už v roce 1935 například vydal knihu Československo ve světovém šachu a šachové příručky psal až do své smrti v roce 1973.
Šachová partie s nacisty
Po okupaci Československa v březnu 1939 ale Prokop rozehrál podivnou šachovou partii s novými vládci země. Naprosto dobrovolně a vědomě se přidal do služeb nacistické propagandy a jeho novinové články mu brzy vynesly post vedoucího redaktora v ostravské redakci Českého slova. Tento deník vydávala před okupací Česká strana národně sociální v rámci svého proslulého nakladatelství Melantrich, které bylo činné i za protektorátu. V socialistickém Československu pak deník vycházel pod názvem Svobodné slovo jakožto orgán Československé strany socialistické.
Prokopova loajalita s nacismem se ještě prohloubila po Heydrichově nástupu do funkce zastupujícího protektora v září 1941. Spolupracoval například s důstojníkem SS Wolfgangem Wolframem von Wolmarem, vedoucím skupiny Tisk (Gruppe Presse) a jakýmsi vrchním cenzorem v protektorátu. Na Wolframův pokyn se Prokop například zúčastnil soudu s generálem Aloisem Eliášem v Petschkově paláci v Praze, tedy v sídle gestapa. První protektorátní premiér byl souzen za kontakty s odbojem a popraven záhy po smrti Heydricha 19. června 1942.
Ve svém nekrologu k poctě Heydrichovi se František Josef Prokop snažil zdůraznit oddanost českého lidu k zesnulému. A zároveň důvěru protektora k Čechům. „Svědectvím důvěry Zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera generála Heydricha pak bylo, že procházíval se vždy po pražských ulicích bez jakéhokoliv doprovodu. Mohl tak činiti, poněvadž dobře poznal pražský lid, a také pražský lid poznal jeho, a protože dobře věděl, že se strany domácího českého lidu nemusí se ničeho obávat. Je rovněž charakteristické, že SS-Obergruppenführer dal výslovné rozkazy, že si nepřeje žádné ochrany ze strany bezpečnostních protektorátních úřadů,“ napsal Prokop v Českém slovu.
Údajný až familiární vztah mezi Čechy a protektorem kazil výhradně zahraniční odboj: „Taková je holá skutečnost proti ničemným tvrzením londýnského rozhlasu, že lid v Čechách a na Moravě se bouří proti jeho nařízením. Kdyby jen bývala vždycky taková atmosféra důvěry mezi uprchlými bývalými držiteli moci v Čechách a na Moravě a českým pracujícím lidem, jako byla mezi SS-Obergruppenführerem generálem Heydrichem a českým lidem v době jeho krátké působnosti v Protektorátě.“
Význam Heydricha ukáže budoucnost
Závěr nekrologu obrátil jeho autor do budoucnosti: „SS-Obergruppenführera generála Heydricha nejsprávněji jednou ocení historie, ale my Češi víme již dnes, že nám nepřítel zločinnou rukou vyrval velikého Němce, který nám v budoucnosti bude těžce chybět.“
Jan B. Uhlíř (49)
Český historik a jediný soudní znalec se specializací na neonacismus v České republice, loni byl ale přizván i k soudnímu líčení se slovenským extremistou Marianem Kotlebou. Znalec dějin Protektorátu Čechy a Morava i dějin Třetí říše. Je autorem či spoluautorem osmi knižních monografií a téměř 400 studií a článků v odborném i denním tisku u nás i v zahraničí. V současné době je vědeckým spolupracovníkem Památníku německého odboje (Gedenkstätte Deutscher Widerstand) v Berlíně a zkoumá spisy berlínského Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof, soud zřízený nacisty pro potírání nejtěžších politických trestných činů – velezrady a zemězrady), který poslal na smrt i stovky českých odbojářů. A právě v těchto spisech našel jakožto součást sodní dokumentace jiných případů i svědectví Josefa Mašína. Tedy výslechové protokoly gestapa podepsané přímo Mašínem.
Budoucnost ale odhalovala Heydrichovy zločiny proti lidskosti. „Heydrich byl tvůrcem německého policejního státu i architektem holocaustu. A nebyl to žádný oportunista, nýbrž hluboce přesvědčený, fanatický nacionální socialista. V protektorátu byl první, kdo programově, s rozmyslem a strojovou přesností fyzicky likvidoval vůdčí národní vrstvu, tedy inteligenci,“ říká pro CNN Prima NEWS historik a přední odborník na protektorátní dějiny Jan B. Uhlíř.
Rentgen na českou rasu
Podle historika byl Heydrich germanizátorem českého prostoru, kde Češi neměli mít v budoucnu místo. „Každý Čech by si měl, a to nejlépe opakovaně, přečíst jeho projev z 2. října 1941. Úryvky z něj by měly být v učebnicích,“ nabádá Uhlíř. Heydrich v projevu, který pronesl krátce po svém jmenování protektorem, mimo jiné prohlásil: „Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši.“
Takzvané „konečné řešení“ české otázky pak plánoval zosnovat přísným rasovým výběrem: „Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby.“
Češi v kolaboraci nevyčnívali
Věřil snad český redaktor František Josef Prokop, že zrovna on projde přísným rasovým výběrem? Historici Prokopovo selhání vysvětlují především jeho chorobnou touhou po životě na vysoké noze, finančním zajištění a blahobytu. Čest pro něho mnoho neznamenala, proto také mohl svůj nekrolog nazvat bez výčitek svědomí „Čest Heydrichovi!“
Obdobné kolaborantské selhání nebylo v protektorátu výjimkou, což neznamená, že Češi a Moravané byli většími kolaboranty než třeba Francouzi anebo Belgičané. Snaha některých historiků či politiků označovat našince během okupace za „národ udavačů“ nemá opodstatnění. „Neexistuje žádná srovnávací studie, která by dokazovala, že Češi byli většími udavači než třeba Britové na Normanských ostrovech, když se za války dostali do německého područí. Anebo že udávali více než Francouzi nebo Ukrajinci a Rusové na územích okupovaných nacisty,“ přemítá nad otázkou českého udavačství historik Jan B. Uhlíř.
Podle Uhlíře se lidé ve všech okupovaných zemích chovali obdobně. „Většina obyvatel byla pasivní, snažila se prostě nějak přežít. A pak se v každé okupované společnosti rodily dva extrémy: aktivní odboj a aktivní kolaborace.“ Redaktor František Josef Prokop patřil ke špičce aktivních kolaborantů, přesto po válce skončil ve vazbě a vězení jen nakrátko, propuštěn byl v lednu 1948 a po zbytek života se věnoval tvorbě odborné i populárně naučné literatury o hře v šachy. Zemřel v roce 1973.
Kdykoliv posloužím gestapu
Uhlíř aktuálně dokončuje vědecké zpracování spisů Lidového soudního dvora v Berlíně (Volksgerichtshof, soud zřízený nacisty pro potírání nejtěžších politických trestných činů – velezrady a vlastizrady), který poslal na smrt i stovky českých odbojářů. A v těchto dokumentech nachází i řadu důkazů o dobrovolném českém udavačství. „Jsem kdykoliv na telefonické zavolání k dispozici tajné stání policii,“ napsal gestapu jeden český novinář v říjnu 1940. Naprosto o své vůli, zřejmě ve snaze o povýšení v redakci.
Bezprostředně po smrti Reinharda Heydricha se k nějaké formě kolaboračních textů musely uchýlit všechny redakce českých novin. A například šéfredaktor Lidových novin Leopold Zeman „tlačil na pilu“ snad ještě o trochu více než jeho kolega z Českého slova. „Ne, tisíckrát ne: není v tom ani špetka konvenčnosti a fráze, řekneme-li dnes, že český národ ve všech svých zdravých a odpovědných složkách, v každém svém jednotlivci, který má rád svůj lid a vlast, z hloubi srdce upřímně želí smrti zatupujícího protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha,“ napsal Zeman v úvodníku Lidových novin a tato slova po válce částečně přispěla k jeho dvouapůlletému žalářování.
Paralela s dnešním Ruskem?
Zeman přitom takový úvodník napsat nemusel, i když by pak mohl ohrozit samotnou existenci Lidových novin. Byla to otázka morálního postoje – podobně jako mnohá ruská média nyní raději ukončila činnost, než aby publikovala názory loajální s Kremlem a šířila lži o nacistech na Ukrajině a podlém Západu, který ohrožuje demokratickou Ruskou federaci.
Konečně i Leopold Zeman většinu svého nekrologu za Heydricha věnoval prohnilému Západu: „V Praze byl onen ohavný skutek spáchán, toť smutná skutečnost – ale v Londýně byl zosnován, nastrojen, připraven. To je dnes již dokázáno nevývratně, neboť pumy i střelná zbraň, které zůstaly na místě atentátu, jsou původu anglického, v pravém slova smyslu oficiálního. Kdo se dopustil zločinu, který je ve své podstatě a důsledcích i nejtěžším myslitelným atentátem proti českému národu, není zatím ještě známo, pokud jde o ty dva lidské nástroje, které se k němu propůjčily. Naprosto jasné a dokázané je však jeho duševní původcovství. Je to Beneš, vtělené neštěstí a kletba českého národa, s celou svou židovskou smečkou, která dnes a denně s cynickou záměrností páše na Češích zločin tím, že se všemožně snaží rušit klidný vývoj věcí v Protektorátu a vhánět lehkověrné bloudy do záhubného protikladu proti Říši.“
