Řev motorů sovětských transportérů a tanků se nesl ulicemi východočeského Vysokého Mýta více než dvě desítky let. „Kolikrát se Rusáci záměrně vraceli ze cvičení i na Štědrý večer, aby nám prostě zkazili Vánoce,“ vzpomíná 63letý Josef Ferkl. Vysoké Mýto se za sovětské okupace Československa (21. srpna 1968 až 21. června 1991) změnilo v obrovská kasárna, ve kterých žilo asi 6 tisíc sovětských vojáků a rodinných příslušníků oficírů. Některé starousedlíky přesto okupace nepoučila a v rusko-ukrajinské válce se kloní spíše na stranu Kremlu.
Procházím vysokomýtskou ulicí Prokopa Velikého, což byl obávaný vojevůdce husitských vojsk. Teď mě ale zajímá úplně jiná armáda. Sovětská. Rusové si totiž po okupaci z 21. srpna 1968 udělali z Vysokého Mýta jedno z největších posádkových měst v Československu. A zdrželi se tady více než dvě desítky let. Proto všichni místní nad čtyřicet let mají na okupaci živé vzpomínky. Poslední ruský voják z Vysokého Mýta odešel v létě roku 1990, poslední okupant z Československa pak 21. června 1991.
Samopalník u hospody
„Vlevo jsme žili my, vpravo byl Sovětský svaz,“ staví se do středu ulice Prokopa Holého 63letý Josef Ferkl, povoláním automechanik. Vpravo se nacházel obrovský areál sovětských kasáren, některé budovy se od počátku devadesátek vůbec nezměnily, třeba sovětský posádkový kulturní dům. „Žilo se tady dost těžko, vždyť jsme měli pořád v zádech transportéry a tanky,“ vypráví Ferkl uprostřed vozovky. Právě po této ulici se denně valila těžká sovětská vojenská technika.
„Nerad na to vzpomínám. Tamhle před hospodou Družba se k nebi tyčila strážní věž. A na ní ruský voják se samopalem v ruce. Samozřejmě, že měl v zásobníku ostré, prostě opravdová okupace,“ říká.
Kasárna stála jen 600 metrů od historického centra, Rusové se prostě usadili uprostřed města, tanky se řítily kolem secesních vil i prvorepublikových činžáků. „Tady stála druhá věž s dalším ozbrojeným vojákem,“ provádí mě Ferkl. „Kolikrát se Rusáci záměrně vraceli ze cvičení i na Štědrý večer, aby nám prostě zkazili Vánoce.“ Zatímco se servíroval kapr, ulicemi otřásalo túrování tanků.
Pohled z pozice okupantů
„Dopravní nehody, to bylo skoro pořád, žádnou oběť ale naštěstí nepamatuji,“ popisuje Ferkl časté karamboly mezi vojenskými a civilními vozy. „Dole měli svoje sídliště,“ pokyne směrem na obec Vanice, „ale protože se tam rodiny všech oficírů nevešly, postupně si okupanti vynucovali poskytnutí dalších bytů snad po celém městě.“
Rusko sní o třetím Římu, ve jménu impéria toleruje zvěrstva, děsí se diplomatka
Studovala ruštinu i ukrajinštinu a v letech 2014 až 2020 pracovala v diplomatických službách v Kyjevě. Lucie Řehoříková (44) milovala oba jazyky, teď ale ten ruský omezuje. „Když jsem se v listopadu 2014 stala ředitelkou Českého centra v Kyjevě, začala jsem ruštinu potlačovat. Nic proti krásné ruské řeči ani proti ruské kultuře, ale cítila jsem, že musím ruštinu na nějaký čas zamrazit, a to trvá dodnes,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Statistika je šokující. Ve Vysokém Mýtě žilo necelých 10 tisíc stálých obyvatel plus asi 4 tisíce okupantů a zhruba 1 600 rodinných příslušníků ruských oficírů. „Hygiena je moc nezajímala, v jejich bytech to byl samý šváb a rus, ten odporný hmyz se rychle stěhoval i do kvartýrů nás starousedlíků, to byl věčný boj.“
Stojím na „buzerplace“ před bývalým sovětským kulturním domem. V mobilu mám cenný barevný snímek asi z osmdesátých let, který mi poslal vysokomýtský historik Zdeněk Horák. Na fotce vidím pochodující sovětskou četu, na kterou z fasády shlíží velký transparent s Vladimirem Iljičem Leninem a nápisem PARTIJA. STRANA. Komunistická strana Svazu sovětských socialistických republik. SSSR.
Horák dříve pracoval ve vysokomýtském muzeu, nyní v pardubickém. Sovětská okupace východních Čech se mu stala životním tématem. Po odchodu vojsk z Československa v červnu 1991 se dokonce postupně spojil s řadou vojáků a důstojníků, kteří sloužili ve Vysokém Mýtě. A díky jejich svědectvím složil zajímavý pohled i ze sovětské strany. Z pozice okupantů.
Sovětská pop star v kasárnách
Řadoví vojáci museli dodržovat přísný a skoro vězeňský režim, který jim nedával téměř žádné osobní volno. „Ve snaze předejít incidentům s českým obyvatelstvem měli také striktně zakázány jakékoli vycházky. A mimo zdi kasáren se mohli legálně dostat jen během cvičení. Někdy po celé dva roky vojny nezískali vůbec žádnou představu o zemi, ve které slouží. Zvláště, pokud to byl nějaký Burjat nebo Baškir, kteří o Evropě nic netušili,“ vypráví historik Horák před sovětským kulturním domem.
Na průčelím už nevisí barevný portrét Lenina, stavba se ovšem po odchodu vůbec nezměnila. Stále je natřena „sovětskou růžovou“, dnes v budově sídlí veterináři.
„Jeden z příslušníků armády, se kterým jsem si dopisoval, mi líčil, jak jim tady promítali filmy anebo se pořádala setkání vojáků s veliteli. Stranická a ideologická školení, prostě pořád něco. Armáda sem občas vozila také slavné umělce přímo ze Sovětského svazu, můj zdroj si vzpomněl například na vystoupení pop hvězdy Valerije Leonťjeva, ten vydal přes 30 alb a prodal miliony desek. Okupantům přijela zahrát i estonská zpěvačka Anny Veski, ta zase měla titul zasloužilého umělce.“
Výbuch tanku a jiné příběhy
Občas šlo obyvatelům Vysokého Mýta o život. Největší sovětské jednotky ve městě tvořila 48. motostřelecká divize a 265. gardový motostřelecký pluk. Při odsunu Sovětů na počátku devadesátek bylo odhadem spočítáno, že Rusové zde hlídali československý socialismus s tímto zbrojním arzenálem: 40 tanků T-72, 135 obrněných transportérů BTR-60, 18 houfnic, 18 minometů plus další zbraně.
REPORTÁŽ: Nikdy neviděli moře ani Prahu aneb Dovolená ve vyloučené lokalitě
V někdejší dělnické kolonii u nádraží v Bohumíně se o dovolené pouze sní. „My pojedeme na dovolenou do Egypta,“ tvrdí jeden z místních kluků. „Do Egypta bys chtěl? Tady máš Egypt,“ zpraží máma asi desetiletého syna, který celé letošní prázdniny stráví na ulici. Z vyloučené lokality u mezinárodního nádraží se na dovolenou nikam nejezdí, ačkoliv přímo kolem činžáků z neomítnutých cihel sviští po celý den rychlíky do půlky Evropy.
„Někdy v sedmdesátých letech Rusákům explodoval tank, zrovna vyjížděl z kasáren do ulice Prokopa Velikého. V paneláku, kde teď bydlím, to vymlátilo všechna okna. Já u toho nebyla, ale prý to byla hrůza, vyprávěla mi to sousedka,“ líčí 50letá Jaroslava Kolářová Stárková před restaurací Družba.
Hospoda Družba je doslova napěchována svědectvími z dob okupace. Se čtyřicátníky a staršími tu lze diskutovat o Rusech celé hodiny. „Už když ten tank vyjížděl z brány, tak hořel. Byl plný munice, prý strašné rány,“ vypráví 74letý Jiří Šauer. Ani on nebyl přímým svědkem události.
„Některé příběhy prostě časem dostaly mnohem barvitější podobu. Co se mi podařilo zjistit, tak nešlo o tank. Při odjezdu z kasáren shořel ruský gazík, který asi obsahoval nějakou osobní munici, tak to bouchalo,“ koriguje událost historik Zdeněk Horák. S lidmi žijícími těsně u sovětských kasáren ale soucítí, bylo to pekelné sousedství.
Hvězda Puškinova památníku
„Někdy to bylo i docela zajímavé,“ hledá Jaroslava Kolářová Stárková na soužití se Sověty i něco kladného. Na základní škole byla hvězdou v hodinách ruštiny a pravidelně vyhrávala také recitační soutěž v ruském jazyce Puškinův památník. „Párkrát jsem vystupovala i pro sovětské vojáky ve vojenském prostoru v Milovicích, jako školačka jsem to vnímala jako docela pěkné výlety,“ vzpomíná.
Na více než dvě desítky let trvající sovětské okupaci nejsou nejhorší miliardové škody, které armáda napáchala v napadené zemi. Horší zřejmě je, že Sověti společně s československými komunisty dokázali část obyvatelstva postupně přesvědčit, že to v srpnu 1968 vlastně nebyla okupace, ale bratrská pomoc. Někteří penzisté z Vysokého Mýta jsou o tom přesvědčeni dodnes. A politika Kremlu jim je ze setrvačnosti stále sympatická.
U někdejšího sovětského posádkového kulturáku zrovna venčí psa penzista Jaroslav Tesař. „Říkejte si, co chcete, ale podle mě se za socialismu žilo dobře,“ spustí, sotva se zeptám na pobyt sovětských vojsk v Československu. „Všichni měli práci, a dokonce se muselo pracovat povinně. Všichni proto měli peníze, tak se nekradlo. Zato dneska krade každej,“ má jasno. A vzápětí ještě názorově přitvrdí: „Socialismus byl lepší, dneska je to na hovno.“
Američané chtějí ruskou ropu
Na přímou otázku, zda mu v sedmdesátých a osmdesátých letech vadila v zemi sovětská vojska, odpovídá Jaroslav Tesař neutrálně: „Jako malý kluk jsem věděl prdlajs, proč tu byli.“ Po chvíli dodá: „No tak byli tady, co na tom. To jsou pořád nějaké politické čachry.“ Těmi „čachry“ myslí i současnou válku na Ukrajině, za kterou prý stojí Spojené státy, které touží po ruských nerostných surovinách: „Rusové mají ropu, plyn, uhlí, prostě všechno. Američané nemají nic, tak potřebují vždycky někam vlézt a vzít si to.“
„Tam naproti sídlila sovětské vojenská nemocnice,“ ukazuje ke kasárenským budovám 60letý Jiří, vrátný v automobilce Iveco. V někdejší Karose se dříve živil jako topič. I on sovětskou okupaci „originálně“ porovnává s rusko-ukrajinskou válkou. „Je to pěkně na hovno, protože se to vrátilo zpátky. Jen místo Rusáků jsou teď u nás Ukrajinci. Je to úplně to samý, dějiny se opakují. Napřed přijeli Rusáci s tankama, teď nás přišli vykořisťovat Ukrajinci.“
Z okupanta Ukrajinec zasažený Kremlem
Historik Zdeněk Horák nad takovými úvahami kroutí hlavou. Zároveň se je ale snaží chápat, neboť Kreml se obyčejným lidem vždycky snažil vymýt mozek. Horák vypráví aktuální příběh oficíra 48. motostřelecké divize, který sloužil v okupační uniformě právě ve Vysokém Mýtě. Je to osud typického sovětského důstojníka.
„Narodil se ve střední Asii, vyrůstal ve východním Německu a pak sloužil v Československu. Z Vysokého Mýta byla 48. motostřelecká divize přemístěna už v roce 1990 na Ukrajinu a později se stala součástí Ukrajinské armády. Ten oficír tedy skončil u Charkova, přitom dodnes neví, zda je víc Rusem, nebo Ukrajincem. Ze současné války je především strašně zmatený. Ideologicky by asi rád stál spíše na straně Ruska, jenže se stalo něco, co teď otřáslo jeho životní pravdou. Žil totiž na předměstí Kyjeva a ruské bombardování zničilo jeho dům. Musel být evakuován a o všechno přišel.“
Být okupantem je vždycky výhodné
U kasáren a poblíž hospody Družba žije také 75letý Emil Synek. „S Rusáky jsme si to tady užili. V kasárnách něco hořelo a všechny ženy ruských důstojníků i s dětmi začaly z okolních bytů utíkat tam k lesu,“ ukazuje k obzoru. „Zřejmě hrozil nějaký katastrofický výbuch munice, nám Čechům samozřejmě nikdo nedal žádnou informaci, klidně by nás tady nechali zemřít,“ rozčiluje se.
Válka na Ukrajině ho znervózňuje. „Rusáci to mají tak, že co nenakradou ve válkách, to nemají. Sami jsou ale líní makat,“ říká muž, který skoro 23 let sledoval z okna sovětskou okupaci. „Přijeli s tanky, pohrozili a dostali od našich komunistů všechno zdarma. Stavěli jsme jim byty, vymohli si skvělé zásobování, být okupantem je vždycky výhodné.“
Automechanik Josef Ferkl si myslí, že sovětskou okupaci Československa i ruskou invazi na Ukrajině dnes hájí hlavně takoví občané Vysokého Mýta, kteří úspěšně kšeftovali se sovětskými oficíry.
„Byznys s Rusáky tady jel ve velkém, oficíři nabízeli hlavně pohonné hmoty za hubičku.“ Ferkl si o ruské nátuře myslí svoje: „Rus zůstane Rusem, rozpínavost má prostě v krvi. A nedej bože, aby se vrátili zpátky k nám. Bolševika musíme zastavit, tak snad to Ukrajinci s pomocí Američanů a dalších demokracií nakonec zvládnou.“
