Lebky, kosti, vlasy i hřebíky z Kristova kříže aneb Proč katolíci klekají před relikviemi
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Krádež lebky sv. Zdislavy připomněla kontroverzní praxi.
Proč katolíci uctívají lidské ostatky?
Relikvie sbíral i císař a král Karel IV.
Uctívání ostatků kritizovali reformátoři už ve 14. století.
Pátrání po lebce svaté Zdislavy sledovala celá republika. Příliš se ale nepřipomínalo, proč katolická církev ve 21. století uctívá relikvie svatých, tedy lidské ostatky nebo i předměty po zesnulých. „Nemodlíme se ke kostem, je to složitější,“ zdůrazňuje farní vikář Štěpán M. Filip z Jablonného v Podještědí, jenž letos 12. května zahlédl postavu v černém, která v místní bazilice ukradla lebku svaté Zdislavy. Uctívání ostatků ale již od 14. století kritizovali církevní reformátoři a v 19. století ho ateisté nazvali „nepochopitelným tatrmanstvím“. K největším evropským sběratelům relikvií patřil císař a král Karel IV.
Krádež lebky svaté Zdislavy připomněla veřejnosti katolickou tradici uctívání relikvií čili lidských ostatků. „Laikům se ta tradice může jevit jako mimořádně morbidní praxe,“ uvědomuje si kněz Carlos Martins, který je ve Vatikánu pověřen správou ostatků svatých a také jejich vydáváním pro potřeby římskokatolické církve po celém světě.
Kosti, vlasy i krev
„Každá část těla světce je posvátná a může být umístěna v relikviáři. Může se použít jakákoliv kost. Kromě toho se využívá i maso, vlasy a někdy i krev. Někdy se z hrobu rozebere vše, jindy se hrob zachová,“ vysvětlil Carlos Martins v rozhovoru pro katolickou mediální agenturu EWTN.
ČTĚTE TAKÉ: Stihne zloděje lebky svaté Zdislavy neštěstí? „Prokletý“ byl i film, slavní herci po něm zemřeli
Vikář dominikánského kláštera i celé farnosti v Jablonném v Podještědí Štěpán Maria Filip v rozhovoru pro CNN Prima NEWS zdůrazňuje dlouhou tradici úcty k relikviím, která sahá až k počátkům křesťanství. „Uctívání těl čili relikvií svatých pochází, jako mnohé v církvi, z prastaré tradice. Neuctíváme ovšem kosti svatých pro ně samotné, ale pro světce, kteří tato těla nosili během svého života. Kteří vykonali dobré skutky a jejichž duše jsou nyní živé v nebi a tam se za nás přimlouvají,“ pokračuje vikář.
Lebka svatého Vojtěcha je uložena v Hilbertově klenotnici svatovítské katedrály Zdroj: ČTK / Štěrba Martin
Zloděje lebky zahlédl v chrámu
Vikář Filip se v úterý 12. května kolem šesté večer se zlodějem relikvie v bazilice svatého Vavřince a svaté Zdislavy dokonce letmo potkal. Napřed uslyšel hluk u oltáře, pak nějaké řinčení a v duchu si řekl: „Co se to děje?“ A hned poté si všiml, jak se v prostoru mihla černá postava, která rychle opustila kostel. Policie sice zloděje během pár dní dopadla, ten už ale lebku stačil zalít do betonu, a tak ji restaurátoři museli z cementované směsi opatrně vysvobodit.
Pětatřicetiletý zloděj podle policie nesouhlasil s veřejným vystavováním relikvie a chtěl lebku soukromě pohřbít. Jinými slovy, zřejmě mu vadila „morbidní praxe“ římskokatolické církve, jejíž dlouhou historii, symboliku i duchovní význam zřejmě nedokázal pochopit, natož přijmout.
Čtěte také
Exhumace před svatořečením
Nejstarší relikvie světců v českých zemích jsou součástí Svatovítského pokladu Metropolitní kapituly u svatého Víta v Praze, která byla založena již v roce 973. Kapitula je tak nejdéle nepřetržitě existující institucí v českých zemích.
Ostatky svatých jsou vystavovány v kostelech a klášterech v prosklených relikviářích. Tyto schránky bývají zasazeny do ozdobných zlacených rámů s drahými kameny anebo jsou třeba součástí kovové busty či stylizované ruky. Věřící relikviím projevují hlubokou úctu a doufají v jejich zázračnou moc. Úcta k ostatkům pak z pohledu římskokatolické církve často vede k zázrakům, které jsou pečlivě evidovány a směřují ke svatořečení dané osoby.
Předstupněm svatořečení je takzvané blahořečení, které je spojováno s vyzvednutím ostatků z hrobu či hrobky. „Jednoduše řečeno, hrob se exhumuje a vyberou se posmrtné ostatky,“ popisuje celý proces vatikánský správce ostatků Carlos Martins.
Hlavu Zdislavy vytáhli z hrobky v roce 1908
Podobné to bylo i se středověkou šlechtičnou Zdislavou z Lemberka (1220–1252), která byla za blahoslavenou prohlášena v roce 1907 a v březnu 1908 byla její hrobka v chrámu otevřena, hlava oddělena od těla a od té doby je veřejně vystavena v lodi chrámu. V roce 1995 papež Jan Pavel II. blahoslavenou Zdislavu z Lemberka prohlásil za svatou.
„Úctu k ostatkům potvrzují zázraky, především zázračná uzdravení, ale mohou to být i jen prostá vyslyšení proseb,“ vysvětluje vikář z Jablonného v Podještědí Štěpán Maria Filip. A také ostatky svaté Zdislavy už prý způsobily četné divy. „Především zázračná uzdravení anebo vyslyšení proseb mnoha lidí, například za nalezení vhodného manželského partnera, za dar dítěte a podobně,“ vypráví a dodá: „Kdybych to měl shrnout, nemodlíme se ke kostem, ale k světcům v blízkosti jejich těl. Jsou to místa naplněná zvláštní duchovní atmosférou, kterou mnohdy vnímají i lidé nevěřící. To platí také o hrobu svaté Zdislavy u nás v Jablonném.“
Při procesu svatořečení byl uznán například zázrak blahoslavené Zdislavy při uzdravení MUDr. Františka Straky. V roce 1989 se jeho příbuzní modlili právě ke Zdislavě a doktor Straka se probudil z klinické smrti.
Čtěte také
Zázraky patnáctiletého Itala
Vikář Filip, podobně jako miliony katolických poutníků, také často navštěvuje hroby svatých. Případně se modlí u relikviářů s jejich ostatky, a to vše posiluje jeho křesťanskou víru. „Kdybych měl vzpomenout na nějaký svůj osobní zážitek z poslední doby, tak mě v Assisi u hrobu nedávno svatořečeného Carlo Acutise zasáhla nebývalá duchovní síla, která v tom místě doslova sálala,“ tvrdí.
Italský gymnazista Acutis zesnul v roce 2006 v pouhých 15 letech na leukémii. Blahořečen byl v roce 2020 a svatořečen loni v září, přičemž jeho ostatky jsou vystaveny v bazilice Santa Maria Maggiore v italském Assisi. K jeho uznaným zázrakům patří například vyléčení 21leté studentky Valerie Vargas Valverdeové z Kostariky, jež žila ve Florencii. Po vážné nehodě na kole v roce 2022 se ocitla v beznadějném stavu spojeném s krvácením do mozku, ale její matka se vroucně modlila právě k blahoslavenému Acutisovi a studentce se vrátilo vědomí.
Kritika uctívání ostatků
Uctívání ostatků je však i staletým terčem kritiky. Od konce 14. století tuto katolickou tradici hlasitě rozporovali především církevní reformátoři a označovali ji jako modloslužebnictví. V českých zemích to byl například Jan Hus nebo Jan Želivský, v evropských protestantských hnutích Martin Luther či Jan Kalvín. Vadilo jim, že v nejvyšších patrech církevní i světské společnosti doslova kvetl obchod s relikviemi a za ostatky se platily obludně vysoké částky.
Jedním z největších sběratelů svatých ostatků čili relikvií byl český král a později i císař římský Karel IV. „Zbožnou jeho mysl zajímaly všude zejména ostatky svatých, jichž nad veškery statky tohoto světa více sobě vážil; a kdekoliv událo se mu spatřiti vzácnou nějakou relikvii, vždy ozvalo se v něm přání obohatiti jí svůj chrám Pražský,“ napsal o Karlu IV. pražský biskup Antonín Podlaha v roce 1903.
Podlaha důkladně zmapoval většinu ostatků, které „otec vlasti“ přivezl do Prahy: „Část hlavy a díl ramene sv. Oldřicha, přední část lebky sv. Hilarie. Zadní část lebky sv. Dionysia, část ramene sv. Konráda, část hlavy sv. Řehoře papeže, hlavu sv. Havla…“ Je to dlouhý seznam, který uvádí i poněkud bizarní relikvie spojené se životy svatých, Ježíše Krista nebo Panny Marie.
Sbírka Karla IV. pro chrám sv. Víta obsahovala i „plínku Ježíška dítěte“ nebo „Kristův utěrací ubrus, kterým byl pokryt stůl poslední večeře Páně“ a také „dva trny z koruny utrpení Páně“ či „krůpěje krve Kristovy“. A mimo jiné i část hřebu, kterým byl Kristus přitlučen na kříž anebo část houby, která byla ukřižovanému Kristovi podávána, aby mohl utišit žízeň.
Relikvie Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Přebytek hřebů z Kristova kříže
U ateistů uctívání lidských ostatků i předmětů spojených se svatými vyvolává rozpaky, v českých zemích minimálně od druhé poloviny 19. století. Proti uctívání ostatků brojil například antiklerikální časopis Svoboda, který řídil novinář a básník Josef Barák – dobrý přítel Jana Nerudy, spoluzakladatel Sokola nebo Umělecké besedy.
„Je to skutečně nepochopitelná věc, jak se lehkověrnost lidská ještě za nynějších časů nesmyslným tímto tatrmanstvím klamati nechává,“ kritizuje časopis Svoboda uctívání relikvií v čísle vydaném 25. března 1868. „Jaký pocit musí proniknouti vzdělaného cestovatele, když mu benediktini ve Vendôme ve Francii ukážou v křišťálu uzamknutou kapku vody tvrdíce, že je to slza, již prý uronil Ježíš na hrobě Lazarově. Aneb když otylý řeholník ukazuje v skříni paprsek hvězdy, jež se objevila svatým třem králům.“
Časopis Svoboda se vysmívá i skutečnosti, že v různých chrámech je vystaveno celkem 16 hřebů z kříže, na kterém byl umučen Kristus. Reálně přitom existovaly jen čtyři takové hřeby. A některé z hřebů lze podnes najít i v českých zemích, například v premonstrátském klášteře v Milevsku. Podobně je to s třískami ze samotného kříže, které jsou vystaveny v relikviářích různě po světě. „Kdyby všechny tyto domnělé třísky z Kristova kříže byly na jednom místě pohromadě, tak by k odvezení jich ani 100 mezků nestačilo,“ uvedl list v roce 1863.
Římskokatolická církev ovšem považuje ostatky a další relikvie především za symbolické propojení římských křesťanů se samotným Bohem, a to prostřednictvím víry v dobré skutky svatořečených lidí. „Zdrojem zázraků, tedy například uzdravení na smrt nemocných, je Bůh. Nikoli kosti a jiné ostatky svatých. Relikvie jsou pouze viditelným znamením, skrze které Bůh koná,“ zdůrazňuje Carlos Martins, který je ve Vatikánu pověřen správou ostatků svatých i jejich rozdělováním do kostelů a klášterů po celém světě. Soukromým osobám se ostatky svatořečených zásadně nezapůjčují.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Lebku sv. Zdislavy našli zalitou v betonu. Policie popsala, co s ní zloděj plánoval
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
