Třetí československý prezident Emil Hácha prožil první den ve funkci 1. prosince 1938. Právě před 85 lety poděkoval za své zvolení v pražské katedrále sv. Víta, kde nechal sloužit slavnostní Te Deum. Jeho předchůdci Masaryk a Beneš za své zvolení Bohu neděkovali, Hácha se ale na rozdíl od nich hlásil ke katolické víře. Zvolen byl za nešťastné mezinárodní situace a musel počítat i s tím, že se jednou pokoří před Hitlerem. „Hácha se prezidentem stát nechtěl, ale přijal tento úkol jako službu vlasti,“ říká pro CNN Prima NEWS českobudějovická historička Marie Ryantová.
Děkovné Te Deum celebroval ve čtvrtek 1. prosince 1938 pražský kardinál Karel Kašpar a pod klenbami staroslavné katedrály ocenil, že se československým prezidentem stal katolík Emil Hácha. Potvrzuje to i reportáž, kterou ze slavnostní bohoslužby přinesla tisková agentury ČTK: „Kardinál vzpomněl starého českého přísloví, že šťastně končí, co bylo s Bohem započato, a rozvedl, že si prezident republiky na začátku své úřední činnosti přišel do chrámu vyžádat pomoci Boží.“
Šťastně to vůbec neskončilo. Stejná tisková agentura ČTK před letošním 85. výročím zvolení Emila Háchy zdůrazňuje kontroverze spojené s jeho působením na Pražském hradě. „Háchův nejednoznačný osud dodnes přitahuje pozornost,“ uvádí veřejnoprávní agentura. Z československého prezidenta se totiž stal i prezident německého protektorátu Čechy a Morava.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Kvůli inauguraci Masaryka vyklidili brambory. Dnešní tradice inspiroval i Hácha, líčí historik
Služba vlasti, za kterou nečekal uznání
„V prvních letech se snažil loajální spoluprací s Němci zachovat alespoň částečnou autonomii protektorátu. Opakovaně intervenoval za oběti německé perzekuce, udržoval kontakty s odbojem, byl ve spojení s exilovou vládou v Londýně. Postupná změna jeho postojů nastala po příchodu zastupujícího protektora Reinharda Heydricha v září 1941. Hácha hovořil o demisi, ale nakonec zůstal s odůvodněním, že stále ještě musí hájit pozici národa,“ připomíná ČTK v roce 2023.
„Hácha se stát prezidentem nechtěl, ale přijal tento úkol jako službu vlasti, s vědomím, že nikdy nesklidí ohlas či uznání,“ říká pro CNN Prima NEWS historička Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Marie Ryantová. Ohlas a uznání opravdu nesklidil a hned po skončení války byl zatčen, ačkoliv byl v žalostném zdravotním stavu. Ve věznici na Pankráci zemřel 27. června 1945 a unikl tak soudnímu procesu, ve kterém by asi prokurátor žádal vysoký trest, dost možná i ten nejvyšší.
Zpráva ČTK o prvním dnu Emila Háchy ve funkci československého prezidenta, tedy o 1. prosinci 1938. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Velkomyslnost Adolfa Hitlera
Před soudem by Háchovi sotva pomohlo, že by své jednání v souvislosti s podrobením se německé třetí říši vysvětloval odkazem na ‚zorný úhel věčnosti‘, jak měl ve zvyku. „Za protektorátu se snažil zachraňovat k smrti odsouzené. S malým úspěchem. Ale přesto, žádná z proseb vznesená na Kancelář státního prezidenta, nezůstala neoslyšena,“ obhajuje složitou státnickou úlohu Emila Háchy další historik, přední odborník na dějiny protektorátu Čecha a Morava Jan B. Uhlíř.
Poválečná justice by ovšem Háchovi ráda připomněla třeba jeho manifestační projev k národu z 19. června 1942, který přednesl několik dnů po smrti zatupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha: „Prosím vás, abyste si ještě jednou uvědomili velkomyslnost Adolfa Hitlera, který od českého národa nic jiného nežádal, než aby tento národ šel klidně za svou prací. Je proto přirozené, že nevděk za tuto velkorysost musí být potrestán všude tam, kde se projeví, a že tím spíše musí být potrestána věrolomnost, která nevděk stupňuje až do zrady.“
Emil Hácha s nacistickým pohlavárem K. H. Frankem, německým státním ministrem pro protektorát Čechy a Morava. Zdroj: ČTK
S lebkou svatého Václava
Vraťme se do katedrály na slavnostní Te Deum z 1. prosince 1938. V rámci obřadů se nový prezident Emil Hácha poklonil i lebce národního světce. „V kapli svatováclavské po krátké tiché modlitbě uctil ostatky svatého Václava podané mu kardinálem,“ uvedla zpráva deníku Národní listy. Kardinál Kašpar Emilu Háchovi také přečetl požehnání od papeže Pia XI.: „Svatý otec uděluje s nevyšší radostí muži velmi vynikajícímu dr. Háchovi, šťastně za presidenta republiky zvolenému, apoštolské požehnání. A vyprošuje jeho nejvyššímu čestnému úřadu ustavičnou pomoc s nebe.“ Pod požehnáním byl podepsán vatikánský státní tajemník Eugenio Pacelli, jenž se v roce 1939 stal dalším papežem a zvolil si církevní jméno Pius XII.
Svým způsobem tak Háchovi k prezidentské funkci požehnali hned dva svatí otcové najednou. Pomoc z nebes, o které mluvili, se ale na Prahu nesnesla. Po mnichovské konferenci z 30. září 1938 Československo přišlo o rozsáhlá pohraniční území, ale ani okleštěná republika neměla mít právo na život. Po rezignaci Edvarda Beneše, který odletěl do britského exilu, se jediným kandidátem na post prezidenta stal předseda Nejvyššího správního soudu Emil Hácha.
Za jeden den přišel Hácha o dvě země
Nová hlava státu, takzvané druhé republiky, posléze sama přispěla k okleštění demokracie, která se proměnila v autokracii. V parlamentu usedla jediná vládnoucí Strana národní jednoty s loutkovou opozicí ve formě Národní strany práce. Sněmovna ztratila smysl a takzvaný zmocňovací zákon umožnil vládě a prezidentovi vládnout pomocí dekretů. V republice zavládla tvrdá cenzura, ekonomicky ji pak zasáhla ztráta Sudet i příliv uprchlíků. Přibylo krajních projevů antisemitismu a Slovensko se stávalo jen formálním přívažkem společného státu.
Kolo dějin se ještě dramatičtěji roztočilo v pondělí 13. března 1939, když kolem šesté večer přijal Hitler slovenského premiéra Jozefa Tisa, vůdce klerofašistické Hlinkovy slovenské lidové strany. Během čtyřiceti minut se domluvili na rozbití dosud společné Československé republiky. Tiso vyhlásil slovenskou samostatnost hned v úterý 14. března a pražská Národní politika jen smutně konstatovala: „Ztrácíme 2,5 milionu obyvatel a 38 500 čtverečních kilometrů rozlohy.“
A počet otáček dějinného kola prudce rostl. Maďarsko zaslalo československé vládě ultimátum, v němž žádalo okamžité odstoupení Podkarpatské Rusi, a ihned zahájilo ozbrojený útok. O nejvýchodnější oblast republiky měli zájem i ukrajinští nacionalisté (takzvaná Karpatská Sič). Prezident Emil Hácha tak přišel během jediného dne o dvě země.
Potupná cesta do Berlína
Stát se Háchovi rozpadal pod rukama a jeho jediným cílem bylo vyjednat v Berlíně pro Čechy a Moravu podobný status, jaký od říšského kancléře získalo Slovensko. Prezident odjížděl do Berlína narychlo, jeho žádost o rozhovor s říšským kancléřem, na kterou německá strana dlouhou dobu vůbec nereagovala, byla najednou vyřízena během několika minut.
Speciální rychlík zastavil v Berlíně 14. března 1939 ve 22:45. A kolem druhé hodiny v noci se Hácha přímo od Hitlera dozvěděl o probíhající okupaci. „Německá armáda již vyrazila a v jedněch kasárnách, kde narazila na odpor, nemilosrdně jej zlomila,“ vychrlil na Háchu německý vůdce, alespoň podle dochovaného zápisu z jednání. Už 14. března totiž wehrmacht napochodoval do moravského Místku, kde se střetl s československými jednotkami, které po krátkém boji položily zbraně. Vzápětí Hitler československému prezidentovi pohrozil, že už má vojáky i ve zbrojařském srdci Československa – v Ostravě i tamních Vítkovických železárnách. I to byla pravda.
Osud druhé republiky byl zpečetěn 15. března 1939 nad ránem, přesně ve 3:55. Zdrcený Hácha v ten čas podepsal dohodu, kterou vydal český národ „pod ochranu Německé říše“. Hned poté generál Syrový vyhlásil kapitulaci a v šest ráno vyrazily německé jednotky na Prahu, kam dojely před osmou. Hácha se tak z československé hlavy státu proměnil v protektorátního státního prezidenta.
A přece byl světlem v temnotách...
„Obávám se, že kdyby Emil Hácha v Berlíně dohodu nepodepsal, stejně by nic nezměnil. Pouze by z něho později nikdo nemohl dělat kolaboranta,“ míní historik Jan B. Uhlíř.
Pro Emila Háchu to byla nejstrašnější chvíle v kariéře. Republiku vydal okupantům, v srdci ale zůstal hrdým Čechem. „Bylo to pro něho tragická doba, přesto zůstal určitým světlem v temnotách. Snahou o záchranu mnoha životů, která je dávno zapomenuta. Žádný z našich prezidentů se už neocitl v tak složité situaci, přičemž Hácha projevil i za protektorátu mnoho soucitu, lidskosti a pokory. Byl-li Emil Hácha v závěru života, zde na zemi, dokonale ponížen, lze doufat, že na nebesích se mu dostalo přesně opačného přijetí a zacházení,“ dodává Uhlíř. S ohledem na hlubokou katolickou víru prezidenta Háchy, který 27. června 1945 zemřel v pankrácké věznici. Bylo mu 72 let.
Luxusní Mercedes-Benz, dar Adolfa Hitlera prezidentu Háchovi v den jeho 70. narozenin. Slavnostní předání vozu 12. července 1942 na Pražském hradě. Z knihy Emil Hácha vydané v roce 1943. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Jihočeský prezident
Narodil se 12. července 1872 v jihočeských Trhových Svinech, v patrovém domě u cesty do Nových Hradů. Hned za městem tehdy začínal německý jazykový pás, který se táhl kolem rakouských hranic, a Hácha tak mohl od útlého dětství sledovat střetávání českého a německého živlu. Aniž tušil, jak důležitou roli bude sám mít v tomhle česko-německém klání.
Háchův otec byl finančním kontrolorem na daňovém úřadě a patřil k městské honoraci, rodný dům v ulici Nové město číslo 228 je dnes označen pamětní deskou a nápisem, v němž se mimo jiné říká: „Jako tzv. státní president protektorátu se i v nelehké době po 15. 3. 1939 snažil o uchování české národní svébytnosti. Na paměť občané rodného města, 1995.“
Malý Emil byl mimořádně nadaný, do školy nastoupil rovnou do druhé třídy a dotáhl to na excelentního právníka a předsedu Nejvyššího správního soudu. „Byl to jihočeský rodák, a tím je nepochybně ovlivněno i mé vnímání této osobnosti. V dětství a mládí jsem se nikdy nesetkala s jednoznačným odsouzením Háchy, ale spíše s projevy soucitu či pochopení,“ říká historička Marie Ryantová, taktéž jihočeská rodačka.
„Hácha měl za protektorátu velmi omezené možnosti, rozhodně však nebyl vůči Němcům servilní, odmítl například slíbit věrnost Hitlerovi a požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů,“ hodnotí prezidenta dlouholetá pedagožka Jihočeské univerzity. „Nacistický tlak, který se výrazně zhoršil po atentátu na Heydricha, se ale negativně podepsal na Háchově zdraví, takže zejména v posledních měsících už v podstatě nebyl způsobilý vykonávat úřad,“ dodává. Příběh třetího prezidenta badatelka Ryantová rozhodně nevnímá jako černobílý. A kvituje, že současný pohled na Háchu je objektivnější, smířlivější a ideologicky méně zatížený.
Epilog nad rozlitou polévkou
Při studii denního tisku z počátku prosince 1938, kdy se Emil Hácha ujal postu třetího československého prezidenta, jsem narazil i na jednu příhodu, kterou lze nazvat kouzlem nechtěného. Ale je v ní i zvláštní symbolika. Zhruba ve stejnou chvíli, kdy se Hácha 1. prosince 1938 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě zúčastnil bohoslužby Te Deum, v Perlové ulici na Malé Straně se odehrála následující událost: „Jednadvacetiletý řeznický dělník František Meloun nesl velkou pětadvacetilitrovou bandasku s polévkou. Měl ji na rameni. Při chůzi se však u ní uvolnil závěr, bandaska sklouzla a vřelá polévka se vylila Melounovi za krk. Má opařeniny prvního a druhého stupně.“
Něco podobného se vlastně stalo i Emilu Háchovi, když si vzal na bedra osud Československa. Žhavou politickou situaci ale nebyl schopen uhasit, němečtí okupanti vtrhli do země a způsobili Háchovi i celému českému národu vážná zranění.
