Lidé věřili nesmyslům i při léčbě moru, pomoci měly kouření a talismany z mrtvých

Jakými bizarnostmi lidé zkoušeli léčit mor?
Objevovaly se různé věci. Italský lékař Alessandro Massaria si ve druhé polovině 16. století stěžoval, že hrobaři nabízejí zákazníkům protimorové talismany na bázi arzenu. Nosily se na kůži, kde vytvářely vředy; dost špatně se to pak hojilo. Taky je známý případ hrobníků ze slezského města Frankenstein, kteří k zázračným lékům používali části mrtvol. Víru v to, že mrtvé tělo se dá zpracovat do morového léku, máme doloženou i z Prahy.

Ví se o tom něco více?
Profesor lékařské fakulty Jan František Löw z Erlsfeldu píše, že ho někdo požádal, aby pitval tři osoby zemřelé na mor, vyňal jejich srdce, spálil a z popela pak měl připravit protimorový lék. Pochopitelně odmítl. Podobná přání se odmítala ze dvou důvodů. Předně samozřejmě proto, že by takový lék mohl pacientovi uškodit. Byly v tom však i spirituální příčiny. Učenci někdy snad i připouštěli, že by to mohlo být účinné, ale jen proto, že za tím stojí ďábel. Uvědomme si dobové souvislosti – vždyť někteří lidé tehdy odmítali bojovat proti moru z principu. Jde o metlu boží? Pak se přece nebudeme vzpírat božímu trestu.

Náboženský pohled asi do léčby moru vstupoval zásadním způsobem.
Měli bychom mít na paměti, že moderní západní medicína začala fungovat až v 19. století. Předtím u nás existovaly tři medicínské tradice. Jedna učená byla spjatá s univerzitami, druhá s teologií. První hodně pracovala s bylinkami, její vyznavači mínili, že choroba vzniká z nerovnováhy. A nerovnováha pocházela od toho, že se vychýlíte od středu. Akademik by se vám proto například snažil upravit dietu, abyste měl tělo vnitřně vyvážené. Nakázal by vám nepřejídat se, zároveň nejíst ani málo. Rovina teologické tradice oproti tomu vyznávala koncept, že nejlepším lékařem je Kristus. I běžné náboženské úkony byly současně léčbou. Mělo to pochopitelně neblahý efekt: Když se lidi hromadně účastnili procesí, mor to mezi nimi naopak rozšířilo. V průběhu 17. a 18. století se naštěstí od podobných praktik ustupovalo.

Ještě jste nezmínil třetí tradici.
Tou byla lidová medicína. Její léčení probíhalo daleko více formou performance, důležitou roli hrál rituál. Byla o poznání drastičtější.

Jak si to mám představit?
Opírala se o představy, že je něco něčím zapotřebí vyhnat. Hezky to ještě na konci 19. století popisuje Karel Klostermann. Píše, že šumavští venkované nebrali od doktorů žádnou medicínu, která buď strašně nepálila, nebo alespoň nesmrděla. Podle nich to bylo jednoduché: Pokud medicína nepálí nebo nesmrdí, tak není silná. To se učencům pochopitelně nelíbilo, v dobových textech nalézáme jejich stížnosti, že lidé dávají přednost léčitelům. Poznamenal jsem si krásný citát ze Statutu lékařské fakulty v Praze z konce 17. století, který kritizuje alternativní praktiky tzv. okulistů: „Po Čechách se také nalézají různí taškáři a zvonečkové, kteří bloudí po městech, nikde nespočinou a prokazují se vyřezanými kameny, kýlami a falešnými lékařskými potvrzeními. Tito pak blbce a důvěřivou veřejnost uvádějí v úžas a pokoušejí se oční zákaly léčit za zjevného nebezpečí oslepnutí. Vskutku osoby trpící kýlou nebo kameny v měchýři, od nichž si nechají zaplatit, bez patřičné péče řežou a vraždí. A záhy pak pacienty opouští.“ Je nutné připustit, že zástupci akademické medicíny této doby v mnoha případech neměli efektivnější prostředky. Pakliže se dostali do situace, kterou bychom dnes řešili antibiotiky, pak na tom byli podobně oni i lidový lékař.

I v případě moru?
Jistě. Ke standardnímu lékařskému protimorovému repertoáru té doby patřilo třeba známé vykuřování domů. Právě z toho se zřejmě vyvinulo přesvědčení, že lidskému organismu prospívá kouření tabáku. Od zahraničních zdrojů to převzal i již zmíněný Löw z Erlsfeldu. Tvrdil: „Pokud se během moru chcete udržet fit, pak je nejlepší dát si jednu dýmku dopoledne, další odpoledne.“ Bylo to dáno tím, že se na mor dívali jako na environmentální problém. Neznali koncept morové bakterie, která byla objevena až v roce 1894. Jakmile se tedy někde objevila epidemie, logicky si kladli otázku: „Proč to vypuklo zrovna tady, zatímco za kopcem ne?“ Dospěli k závěru, že za to může zkažené životní prostředí daného místa. Nečistotu prostředí identifikovali po svém. Říkali: „Co je znečištěné, páchne. Hnije. Nejlépe se tedy ochráníte, pokud zabráníte zápachu.“ Dělalo se to tak, že jste si před obličej strkal všemožné vonné látky. Říkali tomu jablko, šlo o kuličku vosku s různými vonnými látkami.

Löw z Erlsfeldu tvrdil: Pokud se během moru chcete udržet fit, pak je nejlepší dát si jednu dýmku dopoledne, další odpoledne.

Právě ji si dávali tehdejší lékaři do známých ptačích masek s protáhlými zobáky?
Je to tak. Měli v nich byliny, typicky jalovec, který se proti moru považoval za velmi efektivní. Byla za tím racionální úvaha: Nerovnováha vede ke zkažení životního prostředí, to vede k hnilobě, ta vede k chorobě. Jak se bránit? Přece přerušit řetězec, nenadýchat se zápachu. Ale bylo toho víc: V české literatuře z počátku 18. století jsem se setkal s doporučeními, jak se mají lékaři oblékat pro pochůzky za morovými pacienty. Měli si brát speciální kožený oděv. Jakmile se lékař vrátil domů, měl svůj oděv nejdřív vystavit k ohni, následně vyprat. Pokud to byl těžký kožený oblek, zpětně viděno mu to skutečně mohlo pomoci ujít moru.

Vážně?
Ano. Jinak byly však dobové představy o možném šíření moru pomýlené. Hledat za tím blechy? Proč? Stejně jako vši byly tehdy naprosto běžné, lidé v 17. století nevnímali hmyz jako něco nepřirozeného. Předpoklady pro šíření moru byly naštěstí docela složité. Aby se skutečně přenesl na člověka, muselo fungovat propojení mezi bakterií, populací hlodavců a blechami. I proto se na počátku 18. století povedlo mor z našeho kontinentu vymýtit. Nikoliv díky konkrétnímu léku, tj. antibiotikům, která se objevují teprve v polovině 20. století. Ale zásluhou protiepidemiologických opatření, vytvořených již ve století šestnáctém: společenskému odstupu, izolaci nemocných, karanténě, vytváření lazaretů a sanitárních kordónů, kdy odříznete od okolí celou oblast. Důležité bylo, že se choroba přestala vnímat jako ve středověku, tedy coby individuální záležitost.

Jakou podobu měla v časech moru třeba karanténa?
Na každém místě fungovala trochu jinak. Existovaly například izolované tábory před městy, kde musel obchodník po příchodu strávit se svým zbožím 40 dnů. Takhle dlouhá lhůta se zvolila mimo jiné z biblických důvodů, jelikož Ježíš strávil právě 40 dnů v poušti. Číslo 40 – italsky quaranta – dalo jméno i pojmu karanténa. Její jinou formou bylo, že jakmile došlo k nakažení domu, celý ho izolovali. Nemocné chodil každý den kontrolovat buď lékař, nebo jeden z tzv. desátníků, čtvrtníků – ti měli na starost určitou část města, pacientům rovněž nosili potraviny. Vždycky záleželo, jak moc byla městská komunita zasažena. Máme záznamy z roku 1680 z předposlední morové epidemie v Čechách, zajímavé to bylo například v Klatovech. Nákaza tehdy dorazila až k branám města, dovnitř však nepronikla. Nakazili se pouze dva lokajové, které izolovali na předměstí v chalupě u Anny Sebulínové a jejích dětí. Sebulínová následně moru podlehla, její děti také, stejně tak jeden ze dvou lokajů. Druhý se uzdravil, jen ho hned vyhnali – choroba jej v jejich očích stigmatizovala. Mrtvá těla z chalupy zakopal hrobník, který se předtím z opatrnosti svlékl donaha.

Věřilo se, že v místnosti hniloba přetrvává. Nákaza prý mohla přečkat i v oblečení, ložním prádle, proto se po vypuknutí pandemie zakazoval obchod s použitým oblečením.

Bylo mu tohle opatření k něčemu?
Z dnešního pohledu lze soudit, že mu to možná zachránilo život. Za zmínku každopádně stojí i to, co následovalo: Chalupu zazdili, dovnitř několik desetiletí nikdo nevstoupil. Což je typické, podobné případy známe z řady dalších evropských měst. Věřilo se, že v místnosti hniloba přetrvává. Nákaza podle nich mohla přečkat i v oblečení, ložním prádle, proto se po vypuknutí pandemie zakazoval obchod s použitým oblečením. Jindy to přitom bylo běžné: Jakmile někdo zemřel, jeho oděvy, ložní prádlo, koberce či závěsy se hned prodávaly dál. Společnost byla nastavena způsobem, že se nic nevyhazovalo.

20 Mar 1345: Scholars at the University of #Paris believed that the Black #Plague was created #OTD because #Saturn, Jupiter and #Mars were in the 40th degree of #Aquarius. #OnThisDay #history #ad https://t.co/DmFhG5VSBY pic.twitter.com/jdDpM3ds6i

— Today In History (@URDailyHistory) March 20, 2021

Jak jinak se bránila nákaze?
První rada zněla: „Cito, longe, tarde! – Uteč co nejrychleji a co nejdál, vrať se až za dlouhou dobu!“ Tohle však platilo pouze pro lidi, kteří si to mohli dovolit. A těch byl naprostý zlomek. Ostatní se pokoušeli o vyčištění svého města. Eliminovaly se zdroje zápachu, na ulicích se pálily ohně, do plamenů se přidávalo vonné dříví a koření, případně se přikládalo s látkami typu rohoviny. Neutralizoval se údajný morový jed v povětří. Někdy i ještě podivnějšími způsoby, k jeho očištění sloužila sem tam i střelba z děl. Opatření bylo samozřejmě víc.

Četl jsem o zavádění zdravotních pasů.
Ano. Lidé se jimi prokazovali, že cestují z nezasažených oblastí. Nebo se z příbytků odstraňovala domácí zvířata, všichni žebráci se vyháněli za městské hradby. O uzavírání obchodů jsme už mluvili, nezřídka s sebou přitom přinášelo problémy – pokud někdo takto přišel na měsíc o živnost, klidně mohl umřít hlady. Situace navíc často vedla k perzekuci specifických skupin obyvatelstva. Došlo k řadě pogromů, velká část křesťanské společnosti obviňovala z šíření nemoci Židy. Zajímavé je, že stejně jako dnes se i tehdy našli jedinci, kteří tvrdě bojovali proti tomu, aby se cokoliv zavíralo a izolovalo, jelikož to znamenalo ekonomický propad. Z Itálie známe názory, že se ani o žádné morové epidemii nedá mluvit. Prý jde pouze o horečky, takže všichni mají žít dál bez sebemenšího omezení.

Což byl hodně mylný odhad. Vždyť mor ještě v roce 1665 zabil třeba 25 procent populace Londýna. Byl takový poměr mrtvých běžný i v dalších evropských městech?
Čísla dramaticky kolísají. Někde se epidemii povedlo zvládnout relativně brzy, jinde ne. Záleželo mimo jiné i na tom, ve které části roku mor do města přišel. Nevíme proč, ale zdá se býti sezonní záležitostí; hrozil zejména v pozdním létě. V zimě se to utlumilo; snad proto, že hlodavci tou dobou hibernovali. Váš osud mohl ovlivnit i fakt, zda jste žil v rozvojové zemi. Vypadá to totiž, že se mor trochu hůř přenáší, když lidi mají nedostatek železa, konzumují méně zeleniny. Smrtnost moru se dá v každém případě zpětně jen velmi těžko posuzovat, vždyť přesnější čísla nemáme ani o španělské chřipce z 20. století. Místně nicméně mohla dosahovat asi až 50 procent. V rámci Evropy se běžně uvádějí desítky milionů obětí, šlo o významnou část populace.

Co hrozba nákazy dělala s psychikou tehdejších lidí?
Lidé byli vystaveni extrémnímu psychickému stresu, moru se báli víc než války. Pokud to zasáhlo domácnost, pak umřela polovina jejích členů. Navíc ošklivým způsobem, za velikých bolestí. Jeden lékař z Parmy kolem roku 1460 popisuje, že lidé umírali zkroucení v křečích, těla měli celé zčernalé. To je přece šílené. Na druhé straně je potřeba si uvědomit, jak moc se lišil tehdejší pohled na smrt – až do poloviny 18. století jste měl jen zhruba padesátiprocentní šanci, že se dožijete 15 let, rodiny se vyrovnávaly s úmrtím mnoha dětí. Především v teologických textech tak jako tak čteme o spoustě hrůzostrašných scén. Vybavuje se mi pasáž od Nathanaela Vodňanského z Uračova, v níž stojí, že se v domech nacházely mrtvoly žen napůl zašitých do pohřebních rubášů. Samy se takhle těsně před smrtí pokoušely předpřipravit k cestě na druhý břeh, protože se děsily, že je jinak nahé hodí do hromadného hrobu. Nezřídka se už zašít nestihly. Berme tuto vzpomínku jako výrazný obraz zoufalství ze smrti morem. Vede nás k otázce, co na tom tehdejší lidi vlastně tolik stresovalo.

Smrt samotná ne?
Zčásti ne. Spíš je opanoval strach, že zemřou způsobem, který riskuje spásu jejich duše. Je to dobře doložené z Polska. Historik Andrzej Karpiński v knize Válka s neviditelným nepřítelem popisuje, že lidé se pokoušeli za každou cenu dosáhnout toho, aby se zemřelým dostalo řádného křesťanského pohřbu. Jakmile zemřete náhle a řádně vás nepohřbí, pak do ráje nepřijdete. Byť to není vaše vina. Takže se setkáváme s tím, že lidé běžně zatajovali své mrtvé. Zakopali je někde prozatímně na svém dvorečku. Až jakmile skončila epidemie a nehrozil odvoz do hromadného hrobu, ostatky svých blízkých zase vykopali a nechali je pohřbít podruhé. I z toho je patrné, jak moc se lišil tehdejší strach ze smrti od našeho.

Je pravda, že v dnešní bezbožné době se bojíme jinak. Přesto – nacházíte nějaké paralely mezi někdejší morovou a současnou pandemií?
Jistě, nejednu. Taky kupříkladu nemáme antivirotika. Ve vztahu ke koronaviru jsme tedy svým způsobem ve stejné situaci, v jaké byli naši předci ve vztahu k moru. Též jsme do určité míry obětí přenosu. Proděláváme ve velmi zrychlené podobě úplně stejný vývoj, jaký prodělávala Evropa od příchodu moru po vznik moderních protiepidemických opatření a terapií. Přišel koronavirus, my jsme na něj reagovali nejdřív izolací, omezením cestování. Tedy nespecifickým přístupem, který známe i v případě moru – vyvinul se na konci středověku v severní Itálii. Vzápětí nastupuje specifická ochrana proti chorobě, což je zavedení očkování. Takže procházíme znovu už jednou poznané kolečko. Až na to, že žijeme v moderní společnosti, máme neskutečně výkonnou vědu.

Jako by to vypadalo, pokud bychom ji neměli?
Kolem nás by umíraly stovky milionů lidí.

Není až zázrak, jak rychle jsme dokázali vyvinout vakcínu?
Je, bylo to bleskové. Musíme dodat, že jednotlivé elementy pro ni byly demonstrovány už na začátku 90. let. Pak vývoj trochu usnul, až zhruba před deseti lety se to opět začalo oživovat, protože se objevila perspektiva pro vývoj specializovaných léků proti rakovině. Technika byla tedy původně připravená pro něco jiného. Zodpovědní lidé si naštěstí uvědomili, že ji mohou použít i proti koronaviru. Díky tomu vakcínu vyprodukovali v řádech několika měsíců.

Využíváme v současné pandemii moudře i zkušenosti z boje proti moru?
I díky historické paměti jsme nyní jistě daleko efektivnější, někdy se však přece jen dopouštíme stejných chyb. WHO například přišla už před deseti lety s doporučeními týkajícími se budoucí možné pandemie. Tehdy to bylo motivováno zejména strachem z eboly, která je mimochodem spolu s chorobami Marburg, Lassa a krymsko-konžskou hemoragickou horečkou stále nesmírnou hrozbou. Takže ano – vytvářely se určité manuály, za Obamovy vlády jej měla k dispozici i americká administrativa. Jenže přišel Donald Trump a škrtnul to. Je přece macho, který choroby nebere. A taky republikán, takže nebude zbytečně vyhazovat peníze, když tu žádná epidemie není… Někdy v letech 2018–19 proto Američané celý mechanismus rychlé reakce zrušili. Okamžitě se jim to vymstilo.

Mohly na tom teď být USA lépe?
Zcela určitě. Ani tak by se asi nedokázaly úplně izolovat. Ale mohly si od začátku vytvářet zásoby zdravotnických potřeb, kyslíku, zakládat specializovaná oddělení. V předstihu omezovat pohyb. Hodně by jim prospělo, pokud by se od začátku zvýraznila úloha roušek. Z nich se v USA bohužel stalo politikum. Hodně lidí se bilo v prsa: „My jsme tvrďáci, my roušky nenosíme. Stejně je to jenom chřipka.“ Načež má Amerika přes půl milionu mrtvých. Ještě z toho ani náhodou nejsou venku, jižanské státy typu Texas se přesto už otevírají. Ruší omezení. Podle republikánů to je prostě v rukou božích.

Proděláváme ve velmi zrychlené podobě úplně stejný vývoj, jaký prodělávala Evropa od příchodu moru po vznik moderních protiepidemických opatření a terapií.

Takže jsme jako lidstvo přece jen nepoučitelní.
Záleží na úhlu pohledu. Právě mor můžete dostat i ve 21. století. Pokud se to ale přihodí po kousnutí parazita, situace se dá řešit antibiotiky. Hůř by bylo jen tehdy, pokud byste měl plicní formu.

Jak je častá?
Je vzácná, nicméně neobyčejně riziková. Dochází při ní k dramatickému bakteriálnímu zápalu plic, který je velmi obtížné zvládnout i s nejmodernějším lékařským vybavením.

Vida, takže mor je pro nás i dnes hrozba.
Není nakažlivý jako chřipka. I jeho plicní forma vyžaduje určitou expozici v infekčním prostředí. Takže bych se ho zas tolik neobával. Na rozdíl od jiných chorob. Třeba v případě tuberkulózy se totiž vyvíjejí rezistentní kmeny, proti kterým už nefungují téměř žádná antibiotika. Až nebudou zabírat opravdu žádná, vrátíme se na konec 19. století.