K Přemyslovcům patří vraždy, otroci, záhady. Ale i britská královna Alžběta II.

Jak je to s tou Alžbětou II.? Opravdu patří britská královna mezi potomky Přemyslovců?
Ano. Jde však o příbuzenství velmi, velmi vzdálené. Když vaši otázku obrátím: Vzhledem k těsnému předivu evropských dynastických svazků by dalo velkou práci najít dva panovníky žijící v rozmezí několika staletí, mezi nimiž by nebyla ani sebemenší příbuznost. Asi nejznámější propojení českého a anglického trůnu existuje v osobě dcery Karla IV. Anny Lucemburské – v Anglii, kde si v roce 1382 vzala Richarda II., je známější jako Anna Česká. Nebo jako Good Queen Anne, což svědčí o její oblibě; paradoxně ona sama k žádnému příbuzenství nepřispěla, protože její manželství zůstalo bezdětné.

Po meči Přemyslovci vymřeli už 4. srpna 1306, kdy byl zavražděn Václav III. Jeho smrt jako kdyby symbolizovala osud celého rodu – také byla poněkud záhadná. Lze s odstupem času vypátrat vraha?
Můj názor je jednoznačný: Vražda Václava III. – s fatálními následky, jen dočasně vyváženými pozdější skvělou vládou Karla IV. – byla dílem české šlechty či šlechtické skupiny, která se buď nehodlala podřídit překvapivě zralému a rozhodnému králi, nebo se na synovi chtěla pomstít už nežijícímu otci Václavu II. Existuje obecné povědomí, že Václav III. nejprve žil nemravným životem a rozdával šlechtě královský majetek. Přiznejme však, že z dochovaných listin žádné zběsilé rozdávání nevyplývá. Vědět to samozřejmě nemůžeme, ale domnívám se, že Václav III. by byl dobrý král. Rozumně přece rezignoval na uherskou korunu, chtěl založit cisterciácký klášter u Vsetína, opíral se o zkušené a prověřené osoby, které pracovaly už pro jeho otce. A scéna, kdy ho jeho otec Václav II. doslova vysvobodil z Uher, jak ji popisuje Václav Hájek z Libočan, je pro mě jednou z nejdojemnějších scén v českých kronikách.

Ale zpátky k dávnému zločinu...
Jak jistě všichni vědí, Václav III. byl zavražděn v Olomouci během tažení proti polskému knížeti Vladislavu I. Lokýtkovi. Jisté je, že na cestách byl zranitelnější než doma. Podezřelé to ale bylo, už jen pro okamžitou smrt údajného vraha Konráda z Botenštejna. Mrtví přece nepromluví… Připomíná mi to úmrtí Břetislava II. na Zbečně v kulatém roce 1100. Údajný vrah Lork se prý sám propíchl mečem, když se na útěku zřítil do jámy. Kdo chce, ať tomu věří… K nešťastnému Václavu III. dodejme, že se naši „národní hrdinové“ husité postarali o to, že nemáme ani jeho ostatky.

Jsou i nějaké další přemyslovské záhady, nad nimiž žasnete?
Určitě! Třeba Libušín s tajemnými kresbami a znaky na střepech nádob či na kamenech. Na místě se našel pozoruhodný zlomek hliněného vypalovaného disku, který snad sloužil jako kalendář porovnávající sluneční a měsíční cykly. Předmětem zásadního významu je pro mě též základní kámen českého křesťanství nalezený na Levém Hradci, stejně jako staroboleslavské Palladium země české, které je spojeno s osudy svatého Václava a blahoslaveného Podivena. Záhadně se v dobových listinách mlčí o hrádku Liběhradu nad Libčicemi nad Vltavou. Otazníky vzbuzuje Turské pole, přesná lokalizace posvátného pahorku Žiži na Pražském hradě i osud knížecího stolce na něm, místo narození sv. Václava. Úžasnou záhadou je Slavníkův praporec ukrytý v kostele ve Vrbčanech; jeho spojením s posvátným kopím sv. Václava vznikla mocná zbraň, která prý pomohla vojsku Soběslava I. porazit německou výpravu v čele s císařem Lotharem III. u Chlumce nedaleko Teplic.

Tím jsme u přemyslovských bájí. Jednou z nich je ta o Přemyslu Oráči, od něhož rod v legendách odvozoval svůj původ. Může na ní být něco pravda?
Přemyslovci v tom nejsou sami, také polští Piastovci odvozovali svůj původ od bájného Piasta, oráče z hnězdenského podhradí. U Poláků je to ještě zamotanější, protože do hry kromě Piasta vstupuje i jeho údajný otec Chościsko. Jejich první doložený vládce je však Měšek I. – a náš zase Bořivoj. To, že se pomazané hlavy vztahovaly k oráči, je mi sympatické. Musíme na to však nahlížet v legendisticko-symbolické rovině, nikoli jako na doloženou skutečnost. Jisté je, že kdyby se dnes Přemysl Oráč ocitl na Královském poli ve Stadicích, asi by utekl do zdejší empírové hájovny. Místo je totiž tísněno železniční tratí a hned třemi silnicemi.

Nedávný výzkum dochovaných přemyslovských kostí se věnoval třeba právě i původu slavného rodu. Na co se přišlo?
Geneticky přiřadil ostatky spíše k západoevropskému než slovanskému původu, byť sami vědci jsou v závěrech opatrní. Skupina pod vedením Jana Frolíka každopádně zjistila mnoho zajímavého. Přemyslovská elita si prý kupříkladu dopřávala hlavně maso – možná si ostatně vzpomenete na tradovanou stížnost poddaných vrcholného středověku, že dostávají příliš často ryby a raky. Moderně řečeno, první Přemyslovci žili aktivnějším životním stylem s vyšší pohybovou aktivitou než jejich následovníci na českém trůnu o staletí později. Proto podle mého názoru tolik netrpěli třeba dnou.

Běžně se tvrdí, že česká státnost se za jejich éry zrodila v krvi. Bylo tomu opravdu tak?
Ano, zrodila. Ale myslím, že ne v intenzitě, která by přesahovala dobovou míru. Vybočoval z toho snad jen Boleslav III., ale ten na to také, lidově řečeno, „dojel“. Obecně se v souvislosti nejen s Přemyslovci, ale vůbec i se Slovany často zmiňuje holubičí povaha. To je ovšem velký omyl. První knížata, a nejen ona, byla krutá a drsná. Jinak by nepřežila.

Myslím, že kdyby Přemyslovci chtěli Slavníkovce opravdu zlikvidovat, sotva by nechali přežít jejich hlavu Soběslava.

Na Přemyslovce se ostatně hází vina za vyvraždění Slavníkovců. Vážně byli jeho strůjcem?
S jistotou odpovím pouze na dotaz, jestli byli Slavníkovci mocensky rovni Přemyslovcům. Zda šlo o jejich konkurenty. Souhlasím s novějšími názory, že rozhodně ne; spíše šlo o správce lukrativní Trstenické stezky.

Takže?
Myslím, že kdyby Přemyslovci chtěli Slavníkovce opravdu zlikvidovat, sotva by nechali přežít jejich hlavu Soběslava. Ten byl, pravda, v době masakru na tažení proti pohanským Slovanům a po zprávě o dobytí Libice odešel do Hnězdna k nevlastnímu bratru Radimovi, ale zahynul až o devět let později. Také je zajímavé, že nájezdníci podle archeologů nevypálili celou ves kolem hradiště Libice. Zřejmě si to chtěli vyřídit jen s přítomnými členy rodu, kteří jim byli vydáni de facto na pospas poté, co mnoho bojovníků odešlo na zmiňované tažení. A ušetřené zázemí se hodilo těm, kteří se po Slavníkovcích ujali Trstenické stezky. Kosmas vyvinil zdravotně indisponovaného Boleslava II. a vraždění připsal jeho rádcům. Stáli tedy za masakrem hlavně Vršovci? To už se nikdy nedozvíme. Na tento rod, vyvražďovaný dokonce třikrát (a vždy nedůsledně), se sneslo tolik hany, až je to podezřelé.

Mnohým je podezřelá i obecně přijímaná verze smrti svatého Václava. Slyšel jsem teorii, že ve skutečnosti nebyl svým bratrem Boleslavem roku 935 zavražděn, ale že dožil jako starý muž.
To si opravdu nemyslím. V českém raném středověku je jisté jen máloco, ale Václav podle mého názoru byl 28. září 935 ve Staré Boleslavi zavražděn. Ať už samotnou vraždu vyprovokovalo cokoli, Boleslav I. byl natolik energický a cílevědomý muž, že by nějakou polovičatost – myslím tím „pouhé“ Václavovo zmrzačení – rozhodně nepřipustil. Po krvavém staroboleslavském ránu pak následoval skutečný státní převrat, Boleslavovo sjednocení Čech a ambiciózní expanze do jiných krajin. Dožívajícího Václava si u toho nedovedu představit.

Ještě se vraťme k jeho vládě. Jakým panovníkem byl doopravdy kníže Václav?
Uvažovat nad tím mě baví dlouhé roky. Líčení legend nemůžeme brát ani zdaleka doslova – což na druhé straně neznamená, že v nich není nic pravdivého. Václav byl nepochybně vzdělaný, zbožný a méně ambiciózní než Boleslav. Určitě netrávil dny a noci jen v modlitbách či prací na vinici, aby bylo víc mešního vína. K jeho aktivitám bezpochyby patřil lov a jiné mužské kratochvíle, stejně jako státnické záležitosti. Domnívám se, že byl i ženat a počal potomka či potomky – věk na to měl a bez toho by byl jako vládce zdiskreditován. Jenže takové věci se do křesťanských legend nehodí.

Na rozdíl od zázraků, s nimiž je spojován.
U nich si nedovoluji jakkoli spekulovat, připomenu jen dvě věci: Zavražděný kníže se stal svatým v době, kdy k prohlášení za svatého stačila translace, tedy přenesení těla za účasti biskupa. A už kronikář Widukind si o nich vystačí s jedinou větou. Přičemž suše konstatuje, že „zázračné věci“, které se o Václavovi vyprávějí, nemůže ověřit, a tak o nich raději pomlčí. Widukind byl mnich benediktinského kláštera v Corvey, a zejména v té době by přece měl podobné věci co nejhorlivěji šířit do světa; tím spíš, že Václav měl výborný vztah s císařem Jindřichem I. Ptáčníkem, který byl rovněž saským vévodou – a Widukind je hrdý na svou saskou příslušnost. Nebo snad v jeho očích Václav klesl už tím, že patřil mezi „barbary“, jak bez obalu Čechy nazývá? Každopádně je to zvláštní. Mimochodem – kolega Otomar Dvořák správně poznamenává, že Václav i podle popisu zápasu mezi oběma bratry nebyl žádný změkčilý mnich, ale silný a zkušený bojovník.

Není k jeho bratrovi Boleslavovi I. až nespravedlivé, že mu často upíráme jakékoliv pozitivní zásluhy?
Boleslav I. je jeden z nejschopnějších a nejvýznamnějších Přemyslovců – a pro mě nezpochybnitelný zakladatel našeho státu. Byl pravděpodobně jen o osm let mladší než Václav a podle některých názorů šlo pouze o polorodé bratry, přičemž Drahomíra by byla matkou pouze Boleslavovou, nikoli Václavovou. I to může vnést jiné světlo do jejich vzájemného vztahu. Řekl bych, že Boleslav prostě už nechtěl čekat (vzhledem k malému věkovému rozdílu by se také nemusel dočkat), a chopil se iniciativy. Nejprve krvavě, pak už s rozmyslem a energií, a nakonec státnicky.

Jak vypadala jeho vláda?
České země v jeho éře zažily nevídaný politický a ekonomický vzestup. Boleslav po dlouhé válce upravil jejich vztah k Říši římské, aniž by musel složit lenní přísahu; už to není málo. Vojsko pod jeho vedením přispělo k zastavení maďarských nájezdů. Upevnil centrální moc, zavedl výběr daní, založil hradskou soustavu, nechal razit první české mince – pražské denáry, které nijak nezaostávaly za jinými evropskými měnami. Během expanze založil podél obchodní magistrály hradiště pro kontrolu jejího provozu, a to rovněž na území Slezska, Krakovska, Moravy a tzv. Červené Rusi, takže v maximálním rozsahu sahalo území jeho jednak přímé, jednak nepřímé vlády od Bavorska až po řeku Bug. Založil první klášter u nás – klášter sv. Jiří, jehož abatyší se stala jeho dcera Mlada. A vděčíme mu i za ustavení pražského biskupství, ačkoli se ho už nedožil. Myslím, že i tento stručný výčet je více než výmluvný.

Za jeho vlády ale v Praze taky vzkvétal obchod s otroky.
V Praze byl skutečně jeden z největších trhů s otroky, představovali cennou kořist z přemyslovských výbojů. Ale pozor, nestávali se jimi všichni zajatí muži: Víme, že když si Břetislav I. přivezl z Polska nejen ostatky svatých, ale také zajatce z kmene Hedčanů, využil je ke kolonizaci v té době pustých, lesnatých oblastí Čech. Ty, kteří měli menší štěstí, a skutečně se stali otroky, kupovali hlavně španělští muslimové – a často prostřednictvím židovských obchodníků. Přinejmenším po větší část 10. století – tedy nejen za Boleslavů I. a II., ale i za Václava – představovali otroci zdaleka nejvýznamnější zdroj příjmů raně přemyslovského státu. Prospěch z toho měl i Václav. Traduje se o něm, že je vykupoval, aby jim udělil svobodu. Je pravděpodobné, že i on, respektive jeho lidé, na tržiště mířili, ale ne za takto ušlechtilým cílem: Otroky vykupoval proto, aby je zařadil do svých služeb. I to jim možná přineslo výrazně lepší osud, ale o tom můžeme jen spekulovat.

O Boleslavovi I. i jeho bratru Václavovi mluvíte s úctou. Jací další přemyslovští vládci vás fascinují?
Odpověď s dovolením zúžím na první přemyslovská knížata, jichž se týká naše nedávná kniha. Přiznávám, že prvního historicky doloženého Přemyslovce Bořivoje tolik nemusím, a to hlavně kvůli tomu, jak se dostal k moci. Musíme mu však přiznat, že právě s ním přišlo do Čech křesťanství, což zastavilo kulturní zaostávání oproti křesťanskému západu. Naopak bych rád vyzdvihl jeho syny Spytihněva I. a Vratislava I. Těmto bratrům vděčíme za základ Pražského hradu i za budování či posílení kruhu obranných pevností kolem centra Čech (Budeč, Libušín, Tetín, Kralovice, Boleslav), kde navíc zakládali kostely. Boleslavův syn Boleslav II. byl rovněž mocný středoevropský panovník, avšak celkový rozsah území, které přímo či nepřímo ovládal jeho otec, už nemohl udržet. Dotáhl do konce založení pražského biskupství a přidal dva kláštery: Benediktinský v Břevnově jako vůbec první mužský u nás a pak sv. Jana na Ostrově u Davle. Po jeho smrti nastal velký úpadek českého státu, který zastavil až mazaný Oldřich. A nakonec bych zmínil Oldřichova levobočka Břetislava I.

Bájného únosce Jitky?
Ano, „českého Achilla“. Vedle únosu své příští manželky (byť šlo podle mého ve skutečnosti spíše o domluvený sňatek) proslul i bájnou výpravou do Polska, po které do Prahy triumfálně přivezl mimo jiné ostatky svatého Vojtěcha, svatého Radima a svatých Pěti bratří. Následně dokázal upravit vztah k Římské říši, jejímž důležitým spojencem se stal. V neposlední řadě rovněž prosadil seniorát, tedy dědičné právo nejstaršího člena rodu na vládu, aby zabránil komplikacím, které nastaly po smrti jeho děda Boleslava II.

Přinejmenším po větší část 10. století – tedy nejen za Boleslavů I. a II., ale i za Václava – představovali otroci zdaleka nejvýznamnější zdroj příjmů raně přemyslovského státu.

Ve své knize putujete po různých přemyslovských místech, o Kouřimi třeba tvrdíte, že se svým způsobem dá srovnat s Kartágem a Trójou. Jak to myslíte?
Stará Kouřim je fascinující a v naší historii nesmírně důležité místo. Osídlena byla už v eneolitu, na přelomu 9. a 10. století šlo o nejvýznamnější a nejvýstavnější mocenské centrum Čech. Kdyby šly dějiny jinudy, mohlo zde dnes být hlavní město; Stará Kouřim však padla za oběť sjednocování státu za Boleslava I. a Přemyslovci si poblíž vybudovali „normální“ hradiště U svatého Jiří. Jak tímto neblahým koncem, tak i četnými nálezy zejména na pohřebišti zličských knížat nám s kolegou Dvořákem skutečně připomněla Tróju či Kartágo. Procházka po jejích zákoutích je fascinující zážitek: uvidíte třeba Lechův kámen, Libušino jezírko či kapli sv. Víta. Do historie odešla výjimečně dlouhá halová stavba, které říkáme Dlouhý dům, stejně jako monumentální vstup do hradiště. I tak to stojí za to. Podobně jako jiná místa, která leží mimo hlavní zájem turistů – Libušín, Stochov, Přistoupim, Vrbčany, Velíz. Pozapomenuté přemyslovské kouty jsou nicméně i v Praze.

Jaké?
Třeba místo, které bylo objeveno a řádně zhodnoceno teprve nedávno. Už dřív se vědělo, že jižní část Starého děkanství na Vyšehradě stojí na základech levé boční lodi románské baziliky sv. Vavřince. Tato bazilika krále Vratislava I. byla sice nevelká rozměry, ale špičková provedením, odkazujícím na porýnské vzory. To není vše: Již na přelomu 20. a 30. let minulého století narazili archeologové na ještě starší zdivo. A jejich pozdější kolegové v 60. letech vyslovili domněnku, že se pod bazilikou sv. Vavřince nachází kostelík na půdorysu řeckého kříže, tedy poměrně jednoduchá stavba. Ve druhé dekádě 21. století pak byla vyvrácena i tato představa. Tým vedený Ladislavem Varadzinem prokázal existenci objektu se třemi apsidami značných rozměrů a datoval ji do prvního století existence Vyšehradu. Tomu zpočátku jiní odborníci oponovali; tvrdili, že v období od konce 10. století do sedmdesátých či osmdesátých let 11. století nebyla česká architektura na dostatečné úrovni, aby zde mohla vzniknout takováto stavba, že je s ohledem na tehdejší Vyšehrad příliš rozlehlá. Objevitelé však svou pravdu doložili, a od roku 2014 už s určitostí víme, jaký unikát se tu skrývá. Berme jej jako důkaz, že Vyšehrad byl založen zřejmě už v poslední třetině 10. století.

Vyzařují podobná přemyslovská místa i po 1000 letech nějakou specifickou energii?
Ano. Jde o místa často pozapomenutá, kde jako by se zastavil čas, ale všechna vyzařují silného genia loci. Bez nadsázky tudy kráčely naše dějiny. Nejsilněji na mě zapůsobila Stará Kouřim, libušínské hradiště u sv. Jiří, Vrbčany, Velíz a Sázava. A také dvě místa známější a jakoby vždy zalitá sluncem, ačkoli se v nich odehrály krvavé příběhy: Stará Boleslav a Tetín. Všechna tato zákoutí patří k části naší historie, na níž bychom určitě neměli zapomínat. Uvědomme si, že Přemyslovci jsou až na Jiřího z Poděbrad jediným případem, kdy na našem knížecím či královském trůně seděla česká šlechta. To je, myslím, dost smutné. O to víc bychom si měli této dynastie vážit.

Josef Pepson Snětivý (47)

Spisovatel, publicista, hudebník a majitel nakladatelství ČAS.
Autor řady knih, mj. Krajinou prvních Přemyslovců, Utajené hrady a zámky, Místa zrychleného tepu, Skrytá krása Čech.
Zájmy: hudba, literatura, výtvarné umění, architektura.