Historik lékařství: Očkování je výkřik proti přírodě, snaha seskočit hrobaři z lopaty

Dá se snad říct, že se lidstvo někdy v minulosti s nějakou vakcínou vyloženě spálilo?
K několika incidentům došlo. Například událost z Lübecku roku 1929 ukazuje, že každá podobná intervence je spojena s riziky: V důsledku záměny očkovací látky byly tehdy desítky dětí naočkovány virulentní tuberkulózou a zemřely. Není tedy tak úplně pravda, že se vůbec nic nemůže stát. Přesto očkování je a zůstane blahodárným, užitečným nástrojem v rukou lékařů – jen potřebuje přirozeně jasnou indikaci a zvážení rizik. Očkování, které není nutné, jen tak z legrace, nepodpoří žádný lékař. Člověk se taky nenechává očkovat proti žluté zimnici, když jede na chalupu na Šumavu.

Co byste tedy vzkázal lidem, kteří se v covidových časech nechtějí nechat očkovat?
Že přestože v jednotlivých případech očkování může dojít k újmám, pozitivní výsledky přece jen zdaleka převažují. Můj učitel na univerzitě odpovídal na příslušné kritické námitky následujícím argumentem: „Co myslíte, že se senzibilním dítětem provede virulentní kmen spalniček, jestliže mu vedlejší účinky způsobí už oslabený vakcinační kmen?“

Pletu se, nebo vývoj proticovidových vakcín proběhnul ve srovnání s jinými rekordně rychle?
Bylo to rychlé. Národní státy i EU kvůli tomu mobilizovaly více financí než kdykoli předtím. Farmaceutický průmysl tak byl schopen vyvinout vakcíny velmi svižně. Očkování je odjakživa lukrativní obchod, tentokrát jsou však očekávané výdělky astronomické. Deficitní výdaje veřejných rozpočtů na očkování se jistě projeví v jiných oblastech lékařské péče. Tam peníze budou chybět.

Jako historik lékařství můžete srovnávat – mluvilo se někdy o nějaké vakcíně více než teď o té proti covidu?
Jistě. Už v 19. století mluvil prakticky každý o očkování proti neštovicím. Ve 20. století se zase velkým tématem stala BCG vakcinace proti tuberkulóze, případně očkování proti dětské obrně. Současná nadměrná přítomnost tématu očkování není ani tak důsledkem koronavirové pandemie, jako spíše našeho moderního mediálního světa.

Jak to bylo během pandemie španělské chřipky? Taky lidstvo s nadějemi vyhlíželo vakcínu?
Ne lidstvo jako takové, ale mnoho lékařů především v západní Evropě a ve Spojených státech. Spousta z nich se podílela na jejím vývoji. Protože však původce nemoci nebyl znám, nezbývalo než bojovat proti původcům nebezpečných zápalů plic – pneumokokům a streptokokům. Užitečnost takového očkování byla omezená. První možnosti očkování proti chřipce se objevily až ve 30. letech.

Jaké je vůbec první historicky známé očkování?
Zprávy o prvních imunizacích proti neštovicím pocházejí z Číny. Zde byly během vlády dynastie Sung v roce 1014 poprvé zaváděny do nosu chomáčky bavlny s práškem z rozdrcených neštovicových strupů. Za raného novověku pak byla variolace neštovicovými strupy rozšířena už v celém Orientu. Kolem roku 1721 přivezla tuto metodu očkování z Konstantinopole do Anglie žena anglického velvyslance Lady Mary Montagueová. Anglický král ji nařídil vyzkoušet na šesti vězních odsouzených k smrti.

Jak to s nimi dopadlo?
Zřejmě dobře, protože král následně nařídil další pokusná očkování v sirotčincích a nakonec se rozhodl pro imunizaci v celé Anglii.

Zrovna proti neštovicím se prý do té doby doporučovaly hodně podivné metody – od konzumace prachu z drceného rohu jednorožce po vypití dvanácti malých piv.
Takových příkladů by byly tisíce – od benátských hadích šňůrek namáčených ve zmijí krvi k polykacím obrázkům svatých, od kamenných amuletů po Valpuržin olej nebo revitalizovanou vodu podle Grandera. V šedé zóně mezi přírodním léčitelstvím a šarlatánstvím, mezi ezoterikou a magií se nachází bohatě prostřený stůl s terapeutickými specialitami. To platí svým způsobem dodnes.

Jaký byl tedy z medicínského pohledu svět před očkováním?
Jen si to představte: Ještě kolem roku 1880 nezůstala skoro žádná rodina ušetřena ztráty jedné nebo více ratolestí v důsledku infekční nemoci. V časech epidemií neštovic, které pravidelně přicházely až do 19. století, se nakazilo až pět šestin všech lidí. Jenom v Evropě umíralo ročně až 400 tisíc lidí. Důležitou roli hrál přirozeně stupeň imunity: když byly neštovice roku 1766 zavlečeny z Dánska do Grónska, přežilo je z dvou tisíc nemocných jenom sedm lidí. Ještě roku 1918 propukla v Německu epidemie neštovic, kterou způsobili navracející se vojáci a reemigranti z Ukrajiny. Zaznamenáno bylo více než sedm tisíc případů onemocnění, zemřelo tehdy „pouze“ 1 061 osob. Většina obětí byla starší 40 let a měla jen nedostatečnou vakcinační ochranu.

Důvěřovali lidé očkování hned od začátku?
Ne, na počátku byli skeptičtí. Lidé mají často strach z nového a neznámého.

Co konkrétně je děsilo?
Vakcinace se obávali například kvůli pocestným očkovatelům. Ti očkování nabízeli za velké peníze třeba na jarmarcích, často však lidem způsobili těžké nebo i smrtelné onemocnění. Věřící také slyšeli z kazatelen varování kněží, kteří očkování pranýřovali jako dílo ďáblovo nebo jako zásah do Boží prozřetelnosti. Díky očkování kravskými neštovicemi, které vyvinul anglický lékař Edward Jenner, ztratilo očkování proti neštovicím mnoho ze své hrůzy. Přesto se o této nové očkovací metodě vyprávěly děsivé historky. Naočkovaní prý nabývají zvířecí podoby, děti běhají po čtyřech, kašlou jako telata a bučí jako krávy. Očkovaným též měla po celém těle růst srst jako hovězímu dobytku. Dokonce i filozof Kant varoval, že lidstvo vakcínou dostává naočkován i jakýsi druh zvířecí přirozenosti. Mezi prvními politiky, kteří se proti takovým historkám postavili, byl Napoleon. Ten roku 1803 nařídil očkování ve všech dětských nemocnicích a dalších zdravotnických zařízeních v Paříži. Během napoleonských válek tak zůstali jeho očkovaní vojáci neštovic ušetřeni.

Z dalších panovníků prý očkování hodně propagovala třeba Marie Terezie.
Ano, proti neštovicím nechala naočkovat své tři děti. Ne náhodou; jiné totiž kvůli téhle chorobě předtím ztratila, zemřely na ni i obě manželky jejího syna Josefa II. Lidi si z ní pak brali příklad a své potomky též nechali naočkovat. Každý naočkovaný dostal od osvícené panovnice za odměnu tolar. Ona sama se přitom paradoxně očkovat nedala, už totiž neštovice prodělala. Měla po nich tvář samou jizvu. Dokonce kvůli tomu nechala ze Schönbrunnu odstranit všechna zrcadla.

Na českém území se tedy začalo očkovat zhruba v její éře?
Přesný okamžik není znám, můžeme ovšem vycházet z toho, že šlechtické rodiny nechávaly očkovat své děti koncem 18. století. Na Moravě to byl telčský lékař jménem Dr. Mack, jenž roku 1791 naočkoval děti hraběte Dauna z Jemnice. Silný nárůst naočkovaných nastal, když c. a k. okresní fyzikus Alois Carl z Hradiště roku 1796 v Brně založil „Očkovací ústav proti neštovicím“. Zneklidněné Brňany prý po provedené vakcinaci odměňoval hudbou, tancem a hrami.

Jak se od té doby změnila technika očkování?
Principy jsou v podstatě stejné, dnes jen při každém očkování disponujeme vyspělou technikou a technologií. To je vidět obzvláště na očkování proti chřipce. Stupeň čistoty prvních vakcín v polovině 30. let minulého století přirozeně neodpovídal tomu dnešnímu. Vedlo to k nepříjemným vedlejším účinkům u 25 procent všech očkovaných. Očkovací látky se tenkrát vyráběly s pomocí myších plic obsahujících virus. Již roku 1940 došlo významnému posunu ve vývoji chřipkové vakcíny. Očkovací látka se začala připravovat pomnožením viru v embryonovaných slepičích vejcích. To je standardem i dnes. Další vývojový posun přinesly první průmyslově využitelné ultracentrifugy v 60. letech 20. století. Od očkovací látky umožnily oddělit nevirální vaječné proteiny, to výrazně zvýšilo snášenlivost vakcín. Počátkem 70. let pak přišly štěpné a podjednotkové vakcíny. Obsahovaly již jen ty virální povrchové proteiny, které jsou důležité pro vývoj protilátek. Vývoj očkování proti chřipce je napínavý jako dobrý román!

Očkovalo se někdy i něčím, co bychom považovali za bizarní?
O domorodcích v Surinamu je známo, že do škrábanců na kůži vtírali hadí jed. Ze středoevropského hlediska jde možná o podivnou věc, v oblastech zamořených hady se však jedná o smysluplné opatření.

Jaké očkování vy osobně považujete za největší medicínský zázrak?
Nepoužil bych zrovna výraz zázrak. Požehnání preventivního očkování vyrostlo na pevných, uchopitelných poznatcích, zrodilo se díky houževnatému úsilí vědců. Každá vakcína, lhostejno zda proti neštovicím, tetanu nebo dětské obrně, může zachránit život a zabránit hořkému utrpení. Na tomto místě bych rád vzpomenul i očkování proti záškrtu, hroznému „andělu rdousiteli“ dětí. Co ještě za dob mé babičky způsobovalo hrůzu a strach, je pro současné generace díky očkování již jen kapitolou z dějin lékařství.

Takže očkování i nějaký virus dokázalo úplně vymazat?
Nejznámějším příkladem je vymýcení neštovic v 70. letech minulého století. Bohužel si nemůžeme být jisti, zda se virus jednoho dne nevrátí, například z amerických nebo ruských laboratoří. V dnešní době je totiž myslitelná i umělá výroba smrtelného viru neštovic třeba teroristy. Dovedete si představit, co by se stalo, pokud by virus pravých neštovic narazil na mladé, z valné části již neočkované lidi? Očkovací látky proti neštovicím, které má k dispozici WHO, zcela jistě nebudou v nouzi stačit pro celou světovou populaci.

Každá vakcína, lhostejno zda proti neštovicím, tetanu nebo dětské obrně, může zachránit život a zabránit hořkému utrpení.

Československo bylo kdysi první zemí na světě, kde se plošně očkovalo proti dětské obrně. Mohli jsme se tedy označovat za očkovací velmoc?
Ano, jistě, to byl velký počin. A komunistické vedení si také nabytou prestiž náležitě vychutnalo. V rozvinuté demokracii jsou však poměry složitější. Za totalitních poměrů lze státní opatření nařídit vždycky snadněji, jak se bolestně poučila i naše vláda. My zatvrzelí demokraté do toho prostě taky chceme mluvit.

Vždyť se také od laiků směrem k očkování čím dál víc ozývá kritika.
Nejen od laiků. Existuje též celá řada lékařů, kteří se odchylují od přírodovědních principů – nezřídka z ideologických důvodů nebo kvůli penězům. Lékaři očkování často proklínali už v minulosti, protože kvůli němu přicházeli o pacienty s neštovicemi. Průběžná nezbytná péče o ně jim zajišťovala tučné příjmy.

Dnes jde ale spíš o nedůvěru běžných lidí.
Ano, a sice o nedůvěru v instituce. Co si také lidé mají myslet, když soukromí investoři získávají vliv na WHO? Nebo jakmile se dozvídáme o peněžních tocích do úřadů, které schvalují léčiva? Aktuálně pozorujeme, že k hluboké ztrátě důvěry svým dílem přispívá i manipulativní zpravodajství. Pokud lidé slyší, že kritici jsou umlčováni, nebo že jsou jejich příspěvky mazány z internetu, pak prostě hledají jiné komunikační kanály. Názor, který je potlačován, sám o sobě ze světa nemizí. Kritiky očkování je třeba přesvědčovat, ne kriminalizovat.

Jsme my Češi v nedůvěře k očkování výjimeční?
Vůbec ne, skepse vůči očkování je globální fenomén. Ještě víc se ozývá například v Německu nebo Rakousku. Tam už po desetiletí bují představy o léčbě s pomocí „alternativní medicíny“. Například homeopatie, která stojí v popředí boje proti očkování, byla v Česku popularizována až po roce 1989. V Německu a Rakousku mohou homeopaté šířit své ideje nefiltrovaně už dlouhé desítky let, zčásti na univerzitní půdě. Boom přírodního léčitelství působí na lidi vlastně už od konce 19. století. I v Třetí říši požívala homeopatie nejvyššího uznání. Dogma o „něžné“ přírodě s jejími léčebnými metodami působí dodnes. Nekritičtí vyznavači přírodního léčitelství si nechtějí přiznat, že celá medicína a s ní také právě očkování je jeden jediný výkřik proti přírodě, jež dokáže být i hrozivá. V přírodě není smrt ničím zavrženíhodným, patří k životu. Díky očkování chceme a můžeme do tohoto „přirozeného“ stonání a do této „přirozené“ smrti zasáhnout. Jinak řečeno: Seskočit hrobaři z lopaty.

Co hrozí, pokud převládne názor odpůrců a míra proočkovanosti společnosti ještě poklesne?
Je pravda, že postupně mizí kolektivní prevence očkováním. V důsledku toho se opět mohou vrátit infekční choroby, o kterých jsme se domnívali, že jsme je šťastně překonali. Rád bych věřil v rozum. Doufám, že bude možné o očkování přesvědčit i odpůrce. Dobrých argumentů pro preventivní očkování je víc než dost.