Umírat tolik lidí jsem ještě neviděl. Děsím se, co přijde, říká záchranář z Plzeňska

Dá se vůbec popsat, čeho jste v posledních týdnech svědkem?
Člověk si zvykne, že je v práci od nevidím do nevidím. Poslední dobou je ale strašné, že nám kvůli nástupu britské mutace přibývají mladí pacienti. To je opravdu hrůza. Běžně v sanitce vozíme třicetileté kluky. Mladé, jinak zdravé lidi, kteří se před tím nijak neléčili. Ze začátku platilo, že virus napadal oslabené jedince. Osoby s různými komorbiditami – s diabetes, vysokým krevním tlakem, obezitou. Případně někoho, kdo už měl svůj věk. Dneska to tak není. Vůbec není výjimkou, že koronaviru podlehne mladý člověk.

Jak snášíte, když něco takového sledujete den co den?
Mám za sebou roky na operačním sále, kde přivezou téměř všechno, od dětí po důchodce; často se tam setkáváte s hodně nehezkými záležitostmi. Svým způsobem jsem tedy na všemožné hrůzy zvyklý. Musím ovšem přiznat, že za poslední rok jsem byl u tolika případů exitu, kolik bych jich nenapočítal za sedm let své předchozí praxe.

Co vám pomáhá, abyste se z toho nezbláznil?
Asi to, že jsem jednou na záchranné službě, podruhé na urgentním příjmu. Charakter práce se mění. Ale je to těžké, jistě. Třeba v nemocnici, kde pomáhám, se situace vyhrotila tak nepěkně, že jsem musel mít sedm služeb po sobě. A to jsem už potom doma jen čtyři hodiny seděl, koukal do zdi a byl jsem rád, že jsem rád. Nese se s tím neuvěřitelná emoční oploštěnost. Ničí vás, že nemáte dostatek spánku, prostor na odpočinek. Doma po směně nemůžete usnout, trpíte nechutenstvím, každou chvíli vás bolí záda. Vlastně máte i strach z návratu do běžného života, k obyčejným věcem, normálním koníčkům. Váš život se smrsknul na stereotypní režim „práce, jídlo, spánek“. To je šílené. Nedá se nic dělat, lidí je málo. Dřív bylo zvykem, že člověk měl na starost jednoho pacienta na ventilátoru. Teď jsou na něj odkázáni tři, někdy i čtyři. Z intenzivní péče můžete udělat jen to nejnutnější, musí nám pomáhat i zdravotníci z jiných oddělení, ze standardní lůžkové péče. Dělají, na co už nemáme čas – pacienty krmí, převlékají jim lůžko, starají se o jejich hygienu. Právě tihle zdravotníci, kteří běžně intenzivní péči nedělají, nesou současnou situaci často velice špatně. Mám kolegyni z operačních sálů, která mi přiznala, že doma každý večer brečí. A že se jí vůbec nechce vracet zpátky do nemocnice.

Vy jste takovou krizi neměl?
Aby to nevyznělo cynicky… Když děláte takovou práci, pak si na smrt zvyknete. Jen jde o to, že když jste tomu vystavený tak dlouho, může se to někde odrazit. Někdy vás to třeba dožene.

Stane se, že člověk v sanitce veze svého kamaráda?
Stane. Teď poměrně často. Jezdím rokycanskou oblast, která není zas tak veliká. Takže ano. Bohužel. Odevšad slyším navíc i to, že umírají naši starší lékařští kolegové z různých okresních nemocnic. Řekli si: „Ještě do důchodu nepůjdu, pomůžu jim při covidu alespoň nějakým menším úvazkem.“ A odnesou to. I tohle člověka bolí. Hodně.

Zůstávají ve vás konkrétní pacientské případy?
Určitě. Den co den se třeba v nemocnici opakuje jedna hrozná situace, která se mi vryla do paměti ve spojení s jistým pětašedesátiletým mužem. Zdravým, hubeným sportovcem. Když k nám přijel, vypadal velmi dobře. Jakmile se ale napojil na monitoraci, tak se zjistilo, že má sníženou saturaci krve kyslíkem. Převedl se tedy na neinvazivní ventilační podporu CPAP. Jenže problém je, že pokud člověk delší dobu nedostává dostatečné množství kyslíku do mozku, pak začne bláznit. Neví, co se s ním děje. Netuší, kde je. Do tváře ho tlačí CPAP maska, která se do něj kvůli poškozeným plicím pokouší vervat kyslík. To ona ho drží naživu, bez ní by to nevydržel. Jenže jak se mu plíce roztahují, tak se mu zdá, že se dusí. My ho kvůli tomu musíme přikurtovat, jinak by si CPAP masku a centrál vyrval. Takže se běžně děje, co si pamatuji u toho pětašedesátiletého chlapa: Brečel a přemlouval mě, ať mu to sundám, že se jinak udusí. Šílené. To s vámi zahýbe.

Zkoušíte to pacientům v takové chvíli vysvětlit?
Ano. Jenže jak už jsem říkal – jsou v situaci, kdy nevědí, co se s nimi děje. Mé vysvětlení v hlavě udrží deset vteřin, pak zase nic nechápou. Já se do nich vždycky snažím vžít. Musí to být skutečně hodně nepříjemné. Přivezou je na intenzivní péči. Dostanou se do stavu, že nevědí, proč tam jsou. Připoutáme je, dusí se, neví proč. Pícháme do nich katetry, jelikož je potřebujeme adekvátně zajistit. Pacient navíc musí být neustále při vědomí, protože neinvazivní ventilační techniky vyžadují, aby spolupracoval. Trvá to dny, nekonečně dlouho. Kolem chodíme v ochranných oblecích jak nějací mimozemšťani, to taky na psychiku nepůsobí dobře. Lidi mají tendenci to vzdávat, s přístrojem nespolupracují. Naší jedinou možností pak je invazivní ventilace. A to je padesát na padesát.

Co to obnáší?
Při invazivní ventilaci se člověk totálně uspí a zaintubuje. Přístroj dýchá vyloženě za něj. Při onemocnění koronavirem se však tahle technika neosvědčila. Tam je totiž naopak potřeba, aby plíce s přístrojem spolupracovaly. Takže plíce buď prasknou, dojde k pneumotoraxu. Anebo se člověk už z roury nedá sundat, protože plíce jsou natolik poškozené, že by to bez ventilátoru nedaly. V Plzni máme i další možnosti, například ECMO – mimotělní membránovou oxygenaci. Pro lidský organismus ovšem představuje neuvěřitelnou zátěž, hodí se spíš pro mladší. Péče na mimotělním oběhu je navíc omezená jak počtem přístrojů, tak i zdravotníků, kteří s tím umí. V republice jich je takových opravdu málo.

Už jste naznačil, že jednou jezdíte se sanitkou, jindy jste na urgentním příjmu, na lůžkovém ARO. Proč jste si toho vzal tolik?
Měl jsem to tak už před covidem. Mě baví jak záchranná služba, kde je potřeba umět rychle z mála vyčíst hodně, tak i nemocnice, kde víc záleží na odbornosti a teoretických znalostech.

Jenže střídat to právě teď asi znamená hodně náročný režim.
Ano, vychází to na zhruba 260 hodin měsíčně. Nejsem žádnou výjimkou, podobně to má mnoho kolegů.

Rodina to chápe?
Ano, byť se s ní poslední dobou vídám vlastně jen distančně. Potkám se jen s manželkou, která taky dělá v nemocnici. Děti nemáme. Pokud bychom měli, vůbec nevím, jak bychom to řešili.

Hodně času strávíte především v sanitce. Jak vypadá běžná záchranářova služba za časů koronaviru?
Více než polovinu ze všech výjezdů dělají ty covidové, ke kterým vyrážíme v ochranných oblecích. Dá to zabrat. Jakmile v nich totiž strávíte hodně času, domů se vracíte dvakrát tak unavený. Zatímco v práci jste rozhicovaný a dopujete se kafíčkem, doma sednete na gauč a nejste schopný ani vstát. Ano, bývá to zabíračka, v téhle práci často i bez covidu. Vždyť s sebou taháme kyslíkovou lahev, ventilátor, monitor, odsávačku, dva batohy, nosítka. Někdy se brodíme dva kilometry nepřístupným lesem, jindy běžíme v paneláku do osmého patra, pacienta pak snášíme ve vakuové matraci. Není to tedy pravidlo, lidi si dneska volají sanitku i kvůli prkotinám.

Abychom ale nezamluvili, jak vám režim nabourala pandemie...
Je to jiné. Už jen proto, že teď na základně pokaždé půl hodiny dekontaminujeme sanitku. Nejdřív pět až sedm minut myjeme vůz dezinfekčními přípravky, potom k němu na dvacet minut umístíme germicidní svítič. Britská mutace koronaviru přináší mnohé komplikace, pro nás je problém například i to, že se s jejím nástupem změnila symptomatika. My teď nikdy dopředu nemůžeme vědět, zda pacient koronavirus má či nemá. Už nejedeme za dušným člověkem, který by měl primárně respirační problém, ale třeba za někým, kdo má nevolnosti, zvracení, průjem. Když k němu dorazíme a zjistíme u něj zvýšenou teplotu, tak ho odvezeme do nemocnice, kde jej setřou a případně až zpětně skrze dispečink volají, že vyšel covid pozitivní. Tím pádem musíme následně dekontaminovat jak vůz, tak třeba i bundy. A riziko, že se rovněž nakazíme, je tím pádem samozřejmě vyšší.

Může se záchranář za takových okolností vůbec vyhnout nakažení?
Já jsem covid prodělal v září. Z mých kolegů to už měl prakticky každý, snad až na dva. Obecně se dá říct, že pokud pracujete ve zdravotnictví, tak vyhnout se covidu je prakticky nemožné. Nejde jen o záchrannou službu. I na urgentním příjmu platí, že když přijede člověk s cévní mozkovou příhodou, tak se koronavirus primárně neřeší. Nejdřív se musí udělat základní náběry, co nejrychlejší CT, je potřeba zjistit, zda je to obstrukční cévní mozková příhoda, nebo krvácivá. Podle toho nasadit adekvátní terapii. Až poté se řeší i otázka, jestli má pacient i koronavirus. Jinak to ale nejde – existuje diagnostické okénko, které se nesmí propásnout, aby se člověk z nemocnice dostal bez neurologického deficitu.

Zažíváme situaci, kterou bychom si ještě nedávno nedokázali představit. Co říkáte na to, jak na ni Češi reagují?
Některé reakce mě dost mrzí. Chápu, že lidi mají právo být naštvaní. I já tvrdím, že to vláda nezvládá. Jejím jediným řešením je neustálé prodlužování nouzového stavu, po kterém se podmínky rozvolní, znovu se to totálně podělá, načež se opatření opět zpřísňují. Lidi vůbec nevědí, na čem jsou. Neexistuje žádný dlouhodobý plán, lidi to dráždí. Přesto mi vadí, jak jsou teď na sebe zlí. Co všechno jsou schopni napsat na sociálních sítích právě v době, kdy bychom měli držet při sobě. Ať vláda dělá sebenesmyslnější kroky, i tak přece existuje nějaké základní hygienické minimum, které bychom měli každý dodržovat, přinejmenším z ohleduplnosti vůči ostatním. Lidi si podle mého mohou říct: „Ano, tohle vládní nařízení je nesmysl. Na to jim kašlu.“ Ale zároveň by neměli jít cestou absolutní revolty, kdy se rozhodnou nedodržovat vůbec nic. Kdy se zařeknou: „Ukážu jim, že jsem svobodný člověk!“ To je přece hrozný omyl, se svobodou to nemá nic společného. I ve škole se učí, co je principem demokracie: Že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Mrzí mě, že tohle mnozí Češi nedokáží pochopit.

Co vás tedy napadá, když vidíte poslance Volného chodit po sněmovně bez roušky?
Zmínil jste jednoho z lidí, kteří mi v žaludku leží vůbec nejvíc. Za vládní krizi podle mého může fakt, že polovina lidí s rozhodovací pravomocí je nekompetentní. Nemají základní znalosti o reáliích České republiky, nezřídka neznají ani jazyk. Jsou to s prominutím hlupáci, kteří neumí ani pořádně vystupovat v televizi. Úroveň vzdělání některých současných poslanců lze označit za inteligenční dno. Bohužel však mohou svými postoji ovlivňovat názor spousty lidí. To mě mrzelo už zkraje krize, jakmile se k tématu začali vyjadřovat různí kardiologové a podobně. To je vlastně ještě nebezpečnější – lidi vidí lékaře, už si však neuvědomí, že nejde ani o hygienika, ani epidemiologa. U pana poslance Volného je to v tomto ohledu jednodušší, toho nemůže brát vážně žádný rozumný člověk, který nemá v hlavě naděláno.

Za vládní krizi podle mého může fakt, že polovina lidí s rozhodovací pravomocí je nekompetentní. Úroveň vzdělání některých současných poslanců lze označit za inteligenční dno.

Na jaře byla v Česku patrná velká solidarita se zdravotníky. Už vyprchala, nebo od lidí stále cítíte podporu?
Kdo nás podporoval na jaře, ten v tom pokračuje doteď. Chci poděkovat všem, kteří nám do fakultní nemocnice vozí různé dobroty, svačiny, minerálky, energy drinky. Pořád nám chodí i děkovné dopisy. Pitomosti o tom, že čerpáme státní kasu na odměnách, se objevují jen v internetových diskuzních fórech. Je to nehoráznost, vždyť na odměny pro zdravotníky nedosáhnul ani zdaleka každý, dostaly se jenom do velkých fakultních a pár okresních nemocnic. Dokáže mě naštvat, když někde vidím napsané, že každý zdravotník dostal 75 tisíc. Nesmysl. Na tuhle částku nedosáhnul vůbec nikdo. Nikdo! Kvůli penězům se tahle práce nedělá. U nás byly až do minulého roku výplaty vyloženě směšné; kdyby člověk dělal ve fabrice u pásu, tak by si vydělal podstatně víc. Není náhoda, že například u řidičů záchranářů neznám jediného, který by neměl ještě vedlejšák. Rodinu by z toho prostě neuživili.

Pociťují tedy zdravotníci i vztek?
To víte, že si v práci sem tam zanadáváme. Právě teď ale vážně převažuje vyčerpání. Už to trvá opravdu dlouho.

Odhadnete, jak to bude vypadat za týden, za dva, za tři?
To si radši ani netroufám. Toho, co přijde, se fakt děsím. Svou práci budeme v každém případě dělat i nadále tak, jak jsme zvyklí. Jak umíme. Zbytek není na nás.