Litevský ministr: Evropa už je ve válce, ale děláme málo. Další konflikty jsou v zájmu Ruska

Litva má s Moskvou poměrně krvavou historii. Část obyvatelstva má navíc ruské kořeny. Po skoro dvou letech od ruské invaze na Ukrajinu – jaké to má v Litvě dopady?
Neřekl bych, že příliš značné. Naše litevská mentalita je trošku jiná, než u jiných států například ve střední či západní Evropě. My jsme hraniční zemí. Když se něco stane, je to v podstatě u nás. Nemáme tu výhodu, že bychom byli na stovky kilometrů od nebezpečí. Byli jste ve Vilniusu, který je jen 30 kilometrů od hranic s Běloruskem. Jak víte, některé tamní základny, které jsou ještě od Sovětů, slouží potřebám Vagnerovy skupiny a nachází se jen pět kilometrů od hranice. Naše mentalita a také politické DNA jsou tvořeny tak, abychom odolali. Neříkám, že je to ideální. Evropě říkáme, že potřebujeme více vojáků, dále věnovat více prostředků na obranu, usilovat o ještě větší konsensus o naší obranyschopnosti a také bychom chtěli, abychom zastávali ještě tvrdší pozici. My Litevci máme v porovnání s občany západních států prostě hraniční mentalitu. Tlačíme na to, protože pokud bychom tak nedělali, tak bychom padli jako první.

Jaký dopad má hranice, o které mluvíte, na Litevce? Máte na mysli jakýsi konsensus na tom, že nechcete mít nic společného s Ruskem?
Ano, je to silná opozice. Řeknu vám to takhle – v pondělí budeme s Janem Lipavským v Bruselu na jednání ministrů zahraničních věcí a budeme na Radě mluvit s ministry, kteří budou tvrdit, jak jsme přijali už příliš mnoho sankcí na Rusko a že si na to jejich firmy stěžují. Že je to příliš tvrdý přístup. Ale já se vrátím domů a v parlamentu bude zpochybňováno, že sankcí není dost a že jsme na nich nepracovali dostatečně.

Je to odlišný způsob myšlení. Rozhodně nejsme unavení, rozhodně se nechystáme přehodnocovat ruskou hrozbu. Máme za to, že se s ohledem na nebezpečí z Ruska podniklo příliš málo. Upřímně – ano, formuje to naši mentalitu a tu politickou samozřejmě také. Určitě se to může změnit. Lidé se unaví, protože je to táhlá politická debata. Ale stále převládá pocit obavy.

Mluvíme spolu v blízkosti vojenské základny Rukla, kde je mnohonárodní bojová skupina předsunutých sil NATO. Jakou roli sehrává tato litevská základna?
Když vidíme v Litvě české, německé, holandské jednotky – pro nás to není pouze znamení politické solidarity. Je to existenciální solidarita. Když slyšíte „díky“, opravdu to vychází z našich srdcí, protože vidíme naše jednotky bojovat po boku vašich lidí.

Co myslíte tím, když říkáte, že by se mělo udělat víc? Na Radě ministrů zahraničních věcí, která probíhá v pondělí, se bude diskutovat už 12. balíček protiruských sankcí. Co by měl obsahovat?
Balíček je jedna věc, ale je to detail, díl skládačky v celém obraze. Ale abych to zasadil do obecné odpovědi – rád bych viděl Ukrajinu vyhrát. A já věřím, že mohou vyhrát, jsou toho schopní. Jde jen o naše odhodlání jim pomoci.

A jak toho má EU dosáhnout?
Máme široké kapsy, jen je necháváme zavřené, a to je problém. Můžeme jim pomáhat finančně, můžeme obnovit evropský průmysl, který by produkoval vše potřebné. Každá země to dokáže jinak. Česká republika toho dělá mnoho, o tom není pochyb. Také věřím, že my Litevci jsme odvedli náš podíl. Ale když se podívám na čísla některých jiných zemí, tam kapacity stále jsou. Pro ně je to ale válka kdesi daleko.

PODÍVEJTE SE: Ministr zahraničí Jan Lipavský navštívil české vojáky při misi NATO v litevské Rukle

Někteří říkají, že se válka může dostat do Evropy… My říkáme, že už v ní je, protože je to evropská válka. Dvě země v Evropě – jedna je demokratická a chce být v NATO i Evropské unii, a bojuje proti mnohem většímu diktátorovi. Část Ruska je v Evropě, takže je to evropská válka. Pokud si ji nebudeme všímat a zamrzne, pořád to bude evropská válka.

Evropská komise ve středu vydala doporučení, aby Ukrajina, Moldavsko a Bosna a Hercegovina zahájily přístupová jednání o vstupu do EU. Konečné stanovisko padne na prosincové Evropské radě. Jaká jsou vaše očekávání a jaký postoj k tomu zaujme Litva?
Litevský postoj je naprosto jasný. Na 100 procent podporujeme ukrajinské a moldavské zahájení přístupových rozhovorů. Pomáháme oběma zemím – a nejen jim, také Gruzii – na jejich cestě k tomuto cíli. To znamená, že litevští experti pracují spolu s jejich lidmi na jejich ministerstvech, aby je lépe připravili. S tím budeme pokračovat i do budoucna. Pokud jde o šance na to, aby se učinilo toto rozhodnutí (zahájení přístupových rozhovorů) v prosinci, jsem stále optimistický. A to i přesto, že jsou některé země, které by možná nemusely souhlasit, ale doufám, že najdeme způsob. Je to možná jedno z nejdůležitějších geopolitických rozhodnutí, které Evropská unie bude muset učinit a pokud se tak stane, bude to jedno z nejdůležitějších rozhodnutí po desetiletí.

Někteří říkají, že se válka může dostat do Evropy… My říkáme, že už v ní je, protože je to evropská válka.

Zmiňujete některé státy, které by mohly být proti tomu rozhodnutí. Předpokládám, že mluvíme zejména o Maďarsku, ale podobnou rétoriku má také staronový slovenský premiér Robert Fico. Jak je chcete přesvědčit, aby změnili názor?
Vždy máme k dispozici racionální argumenty. S kolegy jsem na Radě absolvoval tucty jednání a nemyslím si, že by tu byl nedostatek rozumu. Když se bavíme o reformách, tak Ukrajinci souhlasí a myslím, že stejně tak všichni ostatní u stolu mají za to, že Ukrajina se musí vydat cestou reforem. Stejnou, jakou šla Česká republika i Litva, bez zkratek. Největším problémem by bylo, kdybychom se ocitli uprostřed diskuse, která by byla více o ideologii než o racionální politice. Pokud taková ideologie chce učinit Evropskou unii slabší, pak by s takovými partnery bylo velmi obtížné diskutovat. Pokud je někdo přesvědčen, že musí udělat vše pro to, aby zanechal Evropskou unii oslabenou a organizuje proti ní protesty, tak je jednoduše těžké s ním jednat. Ale jak jsem řekl už dříve – ještě nejsem pesimistou. Jsou tu nástroje, které se už v minulosti uplatnily. Doufám, že zvládneme najít cestu vpřed.

K tomu se váže i debata, která se v EU vede o akceschopnosti v rozhodovacích procesech. Mluví se o tom, že by se společně s přijímáním nových členů mohl změnit způsob rozhodování v některých otázkách, kde se uplatňuje právo veta. Je Litva ochotná bavit se o rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou?
Myslím si, že institucionální reforma je nevyhnutelná. Myslím, že budeme muset reformovat Evropskou unii, pokud máme být připraveni přijmout všechny členské státy, se kterými jednáme. Není to totiž jenom Ukrajina a Moldavsko. Jsou tu země, které se nachází v přijímacím procesu už dekády. Je jasné, že nakonec musíme skončit s reformovanou Unií.

Co se týče kvalifikované většiny, myslím, že je to trochu předčasná otázka. V Litvě máme různé názorové proudy. Ale nechceme se dočkat toho, že EU nebude efektivní. To ostatně vidíme teď s Evropským mírovým nástrojem, který má poskytovat finanční prostředky Ukrajině a je zablokovaný už téměř půl roku. Není pro to žádný skutečný důvod. Myslím, že je to jasný příklad pozice, ve které se nechceme ocitnout. Zároveň jsou situace, kdy je Litva jedinou zemí, která hlasuje jako jediná proti tomu, aby se stáhly sankce na Bělorusko. Na to využíváme naše veto. Je v tom určitá síla, které když se vzdáme, dáváme tím žetony diktátorům, a to si myslíme, že by se dít nemělo. Bude to nejprve těžká debata v národních parlamentech. Ale věřím, že se nám podaří najít řešení, které bude znamenat silnější Evropskou unii.

A jaký je k tomu váš postoj? Mluvíte neurčitě o jedné konkrétní zemi (Maďarsku), která protahuje schvalování určitých unijních kroků a v důsledku toho se pak zdá být EU méně akceschopná, nedokáže reagovat tak rychle…
Ano, to jsem zmiňoval, že je přesně ta situace, ve které se nechceme ocitnout. Jsou oblasti, ve kterých se EU jeví jako „nehráč“. Máme například velký rozpočet na dodávky humanitární pomoci, ale nesehráváme přitom politickou roli. Teď v konfliktu na Blízkém východě EU nedokáže najít svou roli. A to už vůbec nemluvím o vzdálenějších možných konfliktech jako třeba v Indo-Pacifiku. Tohle není cesta. Musíme najít způsob, jak se posunout. Musíme vymyslet, jak ochránit demokratické principy mimo EU.

Před chvílí jste mluvil o ostatních státech, které usilují o vstup do EU, zejména dlouholetí čekatelé ze západního Balkánu. Nebojíte se, že je pohltí ruský vliv?
Vidíme, že se Rusko pokouší zvýšit svůj vliv na západním Balkánu. Děje se to tam neustále. Chraň Bůh, aby se do tohoto regionu vrátila nestabilita, která je zde i nadále cítit. Jsou tu její uhlíky. Není to ještě oheň, ale uhlíky ano. Z toho by Rusko rozhodně těžilo. Rusko se rozhlíží po celém světě a hledá tyto uhlíky, snaží se je rozfoukat a založit požár, protože to je v jeho zájmu. Souhlasím, že je tu risk, ale na druhou stranu musí být naprosto jasné, že žádná jiná cesta, než skrz reformy není. Evropa by pak mohla velmi rychle přijmout nové členy, v tom jsem optimistou. Rozšiřujeme se a máme tu novou vlnu členů, ale to znamená, že ti, kteří stojí u dveří, to musí myslet s reformami velmi vážně. To od nich očekáváme.