Rusko a Izrael
Smlouva, která mohla změnit svět. I tak někteří lidé mluví o izraelsko-jordánské dohodě z Londýna 1987, která měla vyřešit palestinskou otázku na Západním břehu. Smyslem smlouvy měl být společný dohled Izraele a Jordánska na zmíněný region, o který se v posledních desetiletích vedou četné spory. Zastánci Londýnské dohody naznačují, že v případě jejího aplikování by nikdy nevznikl Hamás ani Palestinská autonomie a zároveň by neexistovalo napětí ohledně vzniku nových osad. Co domluvu Tel Avivu s Ammánem nakonec zhatilo?
Volební pat v izraelských volbách z roku 1984 znamenal pro tamní politickou scénu řadu těžkostí. Levicová aliance Strany práce a Mapam totiž těsně zvítězila nad pravicovou stranou Likud. Absence koaličního potenciálu obou subjektů vedla k zajímavému výsledku.
Po velmi složitém jednání se nakonec lídři Šimon Peres (Strana práce) a Jicchak Šamir (Likud) dohodli, že sestaví společnou vládu. Součástí koaliční dohody byl rotační systém. V prvních dvou letech měl být premiérem Peres a Šamir měl vykonávat funkce místopředsedy vlády a ministra zahraničí. Na dva následující roky si pak měli své posty vyměnit, což se skutečně stalo.
Rotace nastala v roce 1986. V čele ministerstva zahraničí se Šimon Peres po velmi úspěšném dvouletém období ve funkci premiéra zaměřil na nový cíl – mírovou smlouvu s Jordánskem a s pomocí krále Husajna I. také na řešení vleklého konfliktu s Palestinci. O podrobnostech jednal přímo s Husajnem během tajného setkání v Londýně v dubnu roku 1987.
Šamir byl o schůzce informován, do jejího průběhu však nijak nezasahoval. Dohoda kromě jiného stanovila, že Palestinci budou během mezinárodní mírové konference zastoupeni jordánskou delegací. Požadavky OSN, aby se všechny strany zřekly násilí a terorismu, účinně vylučovaly účast OOP (Organizace pro osvobození Palestiny).
Peres doufal, že schůzka povede k průlomu, který umožní prosazení takzvané jordánské varianty, což znamenalo vyřešení palestinské otázky prostřednictvím jordánské suverenity nad částí či většinou území Západního břehu Jordánu.
Řešení budoucích problémů?
„Naší myšlenkou byly tři entity – Jordánské království, Stát Izrael a Západní břeh. Ten ale neměl být kompletně nezávislý. Jordánský král a naše vláda jej měli řídit společně,“ vysvětloval Peres zpětně v dokumentu Nikdy nepřestávejte snít, který byl natočen na jeho počest a který měl premiéru v roce 2018, tedy dva roky po jeho smrti.
Podle Peresovy představy měli na Západním břehu Jordánu žít společně Židé i Arabové – podle své libosti volit v izraelských, nebo jordánských volbách. „Kdokoliv tam mohl žít. Každý by se přesunul tam, kam chce. Kdyby k té dohodě došlo, nebyl by žádný problém s osadami nebo poutními místy, protože by všechno bylo otevřené,“ litoval bývalý izraelský premiér a později i prezident.
VIDEO: Jak funguje izraelský systém protivzdušné obrany Iron Dome?
Pozitivní názor Perese na Londýnskou dohodu sdílelo mnoho jeho kolegů ze Strany práce, ale i z koaličního Likudu. „Byla to nejlepší dohoda, jakou Izrael měl. I (někteří) členové Likudu mi říkali, že Londýnská dohoda byla nejlepší, jakou jsme kdy měli a jakou jsme mohli mít,“ řekl Peres.
Například izraelský historik a bývalý politik Michael Bar Zohar k izraelsko-jordánskému návrhu řešení palestinské otázky z roku 1987 řekl následující: „Kdyby byla schválena Londýnská dohoda, nikdy by neexistoval Hamás, Fatah ani Palestinská autonomie. Mohli jsme mít dneska jiný svět.“
Dohoda se zamlouvala i jordánské straně. Král Husajn I. se během dlouhého jednání v Londýně s Peresem očividně sblížil. Během pauzy se prý dohodli, že společně po sobě umyjí špinavé nádobí. Když doladili nejdůležitější smluvní body, Peres se okamžitě vrátil do Izraele, aby obsah historické dohody představil izraelskému premiérovi Šamirovi.
„Přečetl jsem Šamirovi dohodu do ucha. Nastalo ticho, neodpověděl. Druhý den pak bez mého vědomí poslal jednoho ze svých ministrů k americkému ministrovi zahraničí Georgi Shultzovi, aby mu řekl, že s tou dohodou nesouhlasí,“ zmínil Peres.
Selhání dohody a roztržka s Jordánskem
Postoj izraelského premiéra a šéfa Likudu americkou vládu očividně překvapil. Shultz podle Perese považoval Londýnskou dohodu pro Izrael za velmi výhodnou a zároveň za nejlepší možnou. Jenže poté, co zjistil názor Jicchaka Šamira, nechtěl vrážet klín mezi jednotlivé členy izraelské vlády.
Šamir v té době – vzhledem k velmi špatným zkušenostem s důvěrou v arabské národy – nebyl ochotný učinit jakékoliv územní ústupky ve prospěch Arabů. Rovněž se obával konceptu mezinárodní konference, které by se účastnily i světové mocnosti. Ty pak mohly podle Šamira vnucovat řešení, která by byla pro Tel Aviv nežádoucí.
Jeho důvěru nevzbudilo ani chování Perese, jenž prý Šamirovi odmítl odevzdat kopii dojednané Londýnské dohody. Nedůvěra mezi izraelským premiérem a ministrem zahraničí i ideologické rozdíly jejich stran nakonec vedly k tomu, že Šamir smlouvu z roku 1987 kategoricky odmítl.
Toto selhání rozčílilo Husajna, který byl hořce zklamán Peresovou neschopností obsah dokumentu prosadit uvnitř izraelského kabinetu. „Pokud chcete mír, běžte si za Palestinci. Já si nad tím myju ruce,“ vzkázal jordánský král Izraelcům s tím, že se v budoucnu nebude podílet na iniciativách, jež by měly podpořit mírové řešení arabsko-izraelského konfliktu.
Nesplněný sen o míru
Události poté nabraly rychlý spád. Ještě téhož roku v prosinci vypuklo v Pásmu Gazy palestinské povstání – známé jako první intifáda. Následný ozbrojený konflikt mezi Izraelem a palestinskými Araby se později rozšířil i na území Západního břehu. Výraznou moc během povstání získalo hnutí Hamás, které se začalo formovat právě v roce 1987.
Naopak jordánský vliv na Západní břeh po začátku první intifády výrazně zeslábl. V červenci 1988 pak král Husajn oznámil, že se Jordánsko vzdalo jakéhokoliv nároku na suverenitu nad Západním břehem, který mimochodem po první arabsko-izraelské válce (1948 až 1949) anektovalo a přišlo o něj až v roce 1967 v důsledku šestidenní války.
VIDEO: Jak fungují izraelské tajné služby?
Těžko říct, zda by nakonec Londýnská dohoda z roku 1987 zabránila všem budoucím krvavým konfliktům mezi Izraelci a Palestinci. Koneckonců v tomto ohledu fatálně selhaly i známé dohody z Osla (1993 a 1995). Naprosto stěžení by byl politický vývoj v Pásmu Gazy, vztahy Tel Avivu s Gazou a zřejmě i postoj Egypta. V 90. letech už bylo možná příliš pozdě na to zabránit budoucím katastrofám.
I když Šimon Peres patří bezpochyby mezi jednoho z největších Izraelců všech dob a má obrovské zásluhy na vybudování a prosperitě židovské země, někteří kritici ho vnímali jako snílka či naivní osobu. Jeho sen o vyspělém a silném Státu Izrael se splnil do puntíku. Vzhledem k událostem posledních dnů se ale stále více ukazuje, že Peresův další sen o míru na Blízkém východě se bohužel svému cíli neustále vzdaluje.
