Filmový major Maisner, tatínek z Discopříběhů nebo špeditér Novák v seriálu Hospoda. Tak si lidé pamatují herce Ladislava Potměšila, který v pondělí v 75 letech zemřel. Za svůj život ztvárnil desítky filmových, seriálových, ale i divadelních rolí. Osudnou mu měla být rakovina.
Ladislav Potměšil, který se narodil 2. září 1945, během své téměř šedesátileté kariéry ztvárnil desítky filmových rolí. Široké uplatnění našel také v divadle, zahrál si i v řadě televizních sérií.
Poprvé se na plátně objevil už jako šestnáctiletý. Největší slávu zažil v 80. a 90. letech díky divácky úspěšných sériím Discopříběh a Byl jednou jeden polda, které byly kritizovány. Později uspěl v televizních seriálech, ať už v roli jednoho ze štamgastů v často reprízované Hospodě, nebo v rolích divácky úspěšných seriálů televize Prima Svatby v Benátkách, Cesty domů či Přístav. Zahrál si i v seriálu Zdivočelá země nebo ve filmech Smrt krásných srnců a Bastardi.
„Z úspěchu obou dílů Discopříběhu mám radost. Jsou filmy, které si už nikdo nikdy nepromítne, a takové jsem také natočil. Ale na tyhle se lidé dívají pořád, dokonce i mladí. Ať si kritici říkají, co chtějí, odezvu to má,“ řekl před lety Potměšil v rozhovoru pro deník Právo o rolích, které z něj udělaly hvězdu.
A podobně viděl i svého majora Maisnera z české variace na Policejní akademii. „Šlo o naprosté nepochopení žánru crazy komedie. Já za podstatné považuji, jestli mou práci ocení diváci. Návštěvnost kin i sledovanost u televizních obrazovek byla vynikající,“ odrážel Potměšil nelibost recenzentů.
Byl také vyhledávaným hercem v pohádkách. Jeho poslední role krále, kterého ztvárnil hned několikrát, byla v Nejkrásnější hádance režiséra Zdeňka Trošky. Potměšil se věnoval také dabingu. Známý je například i jako český hlas Maxe Klingera v seriálu MASH.
Dveře mu otevřela Jiřina Jirásková
Potměšil už jako dítě veřejně recitoval a zpíval v souboru Rudý šátek v karlínském domě pionýrů. Ve 13 letech se poprvé objevil na jevišti Divadla na Vinohradech, a jak po letech vyprávěl, díky scénce pro odborářský sjezd tehdy dostal dokonce hereckou legitimaci. Skutečného angažmá na pražské „měšťanské scéně“ se dočkal až po čtyřech dekádách v roce 1997, kdy ho přijala Jiřina Jirásková.
Mezitím stihl vystudovat Divadelní fakultu Akademie múzických umění, kterou absolvoval v roce 1969, a odkud zamířil rovnou do Realistického divadla Smíchov (dnes hraje ve zdejších prostorách soubor Švandova divadla). To už za sebou měl řadu filmových a televizních rolí, byť na fakultě tehdy nevnímali účinkování svých studentů před kamerou právě s nadšením.
Většinou to ale byly vedlejší role, jeho tvář také Potměšila často předurčila k úlohám policistů, nebo naopak zlodějíčků. Tak tomu bylo třeba v jedné epizodě Malého pitavalu z velkého města či kriminálce Zátah, kde dostal jednu z mála hlavních filmových rolí.
Potměšil se objevil také ve filmech Půlnoční kolona (1972), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), nebo dnes už kultovní detektivce o karlovarských dealerech drog Mravenci nesou smrt (1985), až koncem 80. let ale zaznamenal skutečný úspěch jako otec Horáček v Discopříběhu, kterého si zopakoval i v pokračování z roku 1991.
Stáhl se do ústranní
Mezi roky 1995 a 1999 se pak s režisérem těchto dvou komedií Jaroslavem Soukupem potkal také u třídílné filmové série Byl jednou jeden polda. Na přelomu 80. a 90. let také po letech změnil divadelní působiště, ze Smíchova přes krátké působení na Palmovce došel na Vinohrady.
V posledních letech se ale kvůli vážné nemoci stáhl do ústraní. Ladislav Potměšil byl dvakrát ženatý, z prvního krátkého manželství s herečkou Jaroslavou Pokornou měl dceru, která se stala loutkoherečkou. Podruhé se oženil v roce 1973 s další hereckou kolegyní Jaroslavou Brouskovou, dcerou Otakara Brouska staršího. Ve vztahu, který vydržel skoro půl století, se mu narodili dva synové.
