Ilustrační foto Zdroj: Profimedia.cz
Ochranný skafandr, návleky, troje rukavice, respirátor a ochranný štít se v těchto dnech staly běžnou součástí výbavy studenta čtvrtého ročníku olomoucké lékařské fakulty Václava Gaji. Stejně jako on i například jeho spolužák z vyššího ročníku Ladislav Smítal vyměnil náhle na několik týdnů učebny fakulty a běžný studentský život za náročné 12hodinové směny v nemocnicích. O pacienty s covidem se starají oba v roli sanitářů. Byl jsem připraven na mnohé, ale realita mě zasáhla, prohlásil Gaja.
Přesun ze studentských lavic do procesu měli medici rychlý. Václav Gaja nastoupil na ARO do prostějovské nemocnice, kam dojíždí z Olomouce. „První dva dny jsem se rozkoukával, člověk si na to musí zvyknout. Je to ale něco jiného než jít na pár hodin do školy a pak mít celý den volno a v klidu se učit. Při prvních směnách jsem přišel úplně vyčerpaný, jen jsem se najedl, šel spát a druhý den opět nastoupil na dvanáctku,“ uvedl Gaja.
Jako sanitář se na covidové jednotce stará o hygienu pacientů, které i polohuje, kontroluje vitální funkce, doplňuje materiál, pomáhá s odběry a s dezinfekcí prostor. „Abych řekl pravdu, tu realitu jsem nečekal. I přesto, že jsem si řadu informací přečetl na internetu, jsem z toho byl překvapený. Zasáhlo mě to. Jsou tam pacienti bez rozlišení věku, a i když je osobně neznám a vidím, jak to končí, mám problém se s tím vyrovnat. Nejenom fyzicky, ale zejména psychicky,“ doplnil student.
Pracovní zápřah a především setkání s realitou jej přitom často konfrontuje s názory lidí, kteří současnou pandemii popírají. „Je mi z toho špatně. Když přijdete z dvanáctihodinové směny a vidíte, jak někdo vyráží demonstrovat. Oblékl bych je do toho skafandru, aby viděli, že lidé opravdu umírají. Rozhodně to není tak, jak to někdo zlehčuje, že by ti lidé stejně později umřeli. Měli by kus života stále před sebou. Je mi z toho na nic,“ řekl medik. Dodal, že měl na sociální síti rozepsaných několik komentářů, nakonec na to ale rezignoval.
Smítal: Jsem smutný z toho, že lidé situaci zlehčují
Dosavadní život se rázně změnil i studentovi pátého ročníku Ladislavu Smítalovi, který nastoupil na covid internu kroměřížské nemocnice. I když už v životě před studiem pracoval, po 12hodinových směnách na covidovém oddělení je podle svých slov vyčerpaný fyzicky i psychicky. „Po té práci ale cítím pocit naplnění, stále se tam rád vracím,“ řekl medik. Naplňuje jej především snaha poskytnout pacientům pocit, že tam nejsou sami. „Stačí, když je někdo pohladí po ruce nebo jim něco pěkného řekne, je to velmi důležité,“ míní.
Také on při konfrontaci s protichůdnými názory ve společnosti těžko hledá slova. „Napadá mě jich spousta, ale kdybych to měl shrnout jedním, tak je to smutek. Smutný jsem hlavně z chování některých lidí a z toho, jak situaci bagatelizují,“ doplnil medik. Podotkl, že si nedokáže představit, že by někdo z jeho okolí s vědomím, že svým chováním může ovlivnit život druhého, šel třeba na párty nebo nosil roušku staženou pod nosem.
Obdiv k sestřičkám
Oba medici patří do seznamu olomoucké lékařské fakulty čítající zhruba 400 studentů, kterým pracovní povinnost uložila vláda. Jak dlouho budou místo do školy chodit do práce, zatím netuší. Shodují se však v tom, že po současné zkušenosti si v budoucnu budou vážit především práce všech sanitářů a zdravotních sester.
„To, co tam odedřou sestry a sanitářky, je obdivuhodné. Ti lidé tam nechávají všechno. Neskutečně si toho vážím. Věřím, že až budu jednou doktor, budu mít sestřičky jako parťáky,“ dodal Václav Gaja. „Je to řada lidí, kteří se podílejí na celém systému. Doufám, že si na tohle vzpomenu, kdybych někdy chtěl jako lékař zpychnout,“ uzavřel Ladislav Smítal.
