Viewegh: Lásku s ukrajinskou uprchlicí mi předpověděla stařenka v hospici. Bylo to mystické

Rozhovor vznikal během slunného letního odpoledne ve stínu přístřešku u domu Michala Viewegha v Sázavě. Přítomna byla také Bella, fenka retrívra, která se objevuje i v nové knize Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva. Právě o tomto příběhu jsme si povídali a slavný autor připomněl několik podnětů, které ho k sepsání románu přivedly. „Nevím, jestli máme věřit tomu, že umírající stařenky jsou schopné předpovědět naši budoucnost, ale byl to až mystický zážitek,“ zhodnotil například Viewegh v interview pro CNN Prima NEWS unikátní setkání v hospici.

ČTĚTE TAKÉ: Terminologií fotbalu hrál Kundera Ligu mistrů, ocenil Viewegh. Připomněl i podivné setkání

Kdy vás napadlo napsat knihu Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva?
Věděl jsem, že je to velké téma, ale že bych ubytovával Ukrajinku se záměrem psát román, to rozhodně ne. Měl jsem v té době rozdělané nějaké povídky a nový román s pracovním názvem Firemní účastníci zájezdu, protože to bude o podnikovém výletu. To jsem pak odsunul, protože jsem začal psát tohle aktuální téma, jež se mi nabídlo. Ale byl to na začátku čistě dobrý skutek. Když byly povodně na Moravě, taky jsem nabízel, že někoho ubytuju, ale nikdo se mi neozval. Po tornádu se taky nikdo neozval. Já takové věci tedy nikde neinzeruju, dám to třeba jen na Facebook, a dvakrát jsem dokonce vyplnil dotazník s nabídkou pomoci. Ale opravdu se nikdo neozval, což chápu, Morava je daleko a stěhovat sem celou rodinu…

Ale během války jste nabídl pomoc úspěšně.
Ano, když začala ukrajinská krize, říkal jsem si, že by se slušelo to zkusit ještě jednou, protože jsem po rozvodu, dcery vidím jednou za čtrnáct dní a zrovna jsem po rozchodu s přítelkyní – čili bydlím ve svém obrovském baráku sám – a bylo by až nemorální tu pomoc nenabídnout. Takže jsem to víceméně z pocitu povinnosti udělal. No a hned mi zavolala paní, že má doma v malém bytě Ukrajinku se synem, ať si pro ni přijedu.

Vždycky říkám: Kdo z nás může říct, že žije natolik zajímavý život, aby ho stačilo přepsat a vznikl zajímavý příběh?

Co to pro vás v ten okamžik znamenalo?
Buďme upřímní, zpočátku zapochybujete, jestli jste si nena**ali do bot, protože malý Ukrajinec samozřejmě občas zlobí a máte s ním i s jeho matkou spoustu nových drobných, ale otravných starostí – třeba jsem zapnul televizi a šla tam ukrajinská stanice, protože mi to mladej přes internet nějak přešteloval… Nicméně podobné počáteční problémy jsme nějak vyřešili. To jsou jen drobnosti. K paní Oleně  jsem se ale opravdu choval – to by mi určitě dosvědčila – naprosto korektně. Bydlela se synkem v pokoji pro hosty a dva tři měsíce to byl takový čistě formální vztah, že jsme se jenom dvakrát denně pozdravili a já se maximálně zeptal, jestli něco nepotřebuje. A když jsem ji poprvé pozval na oběd, pozval jsem i moji mámu, aby se Olena cítila bezpečně a tak dále.

Chápu.
Ale pak jsem ji párkrát někam vezl. Pamatuji si, že jsem ji vezl k doktorovi se synem, a to už bylo trochu jaro a měla takové ty záměrně roztrhané džíny, tak jsem… Takhle, nezamiloval jsem se do ní kvůli jejím nohám. Popravdě však přiznávám, že jsem si poprvé všiml, že vlastně ubytovávám hezkou ženskou. Když chodila v zimních bundách, tak to nebylo tolik vidět. A najednou jsem si všiml, že je to hezká ženská, nicméně na mém seriózním postoji se nic nezměnilo. Ale jak jsme se čím dál častěji potkávali u jednoho stolu, chodili na společné procházky, nějak to mezi námi přeskočilo. Bylo to spontánní, ohromně milé, hrozně dlouho trvalo, než se něco stalo. Bylo to takové plaché, ustrašené, ale o to pro mě hezčí. Kdybych se měl dopustit patosu, řekl bych, že jsem udělal dobrý skutek a že mě za to nikoliv snad přímo Bůh, ale minimálně Osud odměnil.

Třídním playboyem jsem nikdy nebyl. Maminka mi doporučovala, ať jdu malovat, přiznal Viewegh

ShowTime

Autor řady bestsellerů Michal Viewegh v pořadu Povídej zavzpomínal na své kariérní začátky. Přiznal, že se v mládí u žen velké oblibě netěšil a prozradil také, o čem byla jeho první povídka.

Nevěříte v Boha?
Ne. Na tento dotaz nicméně vždy odpovídám: V Boha nevěřím, ale chybí mi.

I v samotné knize řešíte téma, že paní Olena, v knize Oxana, má na Ukrajině manžela. Jak jste na toto myslel ve skutečnosti?
Ona nadále manžela má, byť se rozvádí, i v knize manžel existuje, nikdy jsme ho jaksi netajili. Její manželství ovšem bylo špatné, až tragické. To není žádný účelový argument. To se dá doložit desítkami historek. Některé jsou i přímo v té knize. Takže nebudu domýšlivý, když řeknu, že nebylo těžké být lepší než on. Každý, kdo se k Oleně chová s minimální empatií, kdo je jen trochu citlivý a aspoň občas jí naslouchá, je lepší než její bývalý manžel.

Mimochodem, když jste zmiňoval, že jste nabídl pomoc lidem na Moravě… V knize spisovatel Mojmír, vaše alter ego, dokonce vyrazí pomáhat přímo na místo, kde se hned zraní. To je pravda, nebo fikce?

Ta historka je zcela fiktivní. Vždycky říkám: Kdo z nás může říct, že žije natolik zajímavý život, aby ho stačilo přepsat a vznikl zajímavý příběh? Většina z nás zažívá spoustu banálních nudných dní a tak dále. Takže tohle je smyšlená část. Žádná moravská místostarostka za mnou na Sázavu nepřijela. Nicméně vše je, abych tak řekl, na motivy, něco už jsem na Moravě ve sklípcích taky zažil… Možná i s nějakými členkami městského zastupitelstva. (Pousměje se)

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Michal Viewegh se svěřil rovněž v pořadu Povídej

Nicméně cesta na Moravu pak má zásluhu na hlavní zápletce. Vlastně nevím, co vše mohu o knize prozradit…
Můžeme říct, že je to román o žárlivosti, to prozradit lze. Žárlivost tam hraje velkou roli. Ten konec je ovšem zcela fiktivní. Paní Olena se mnou stále bydlí, neodjela nikam, nezemřela. Ale není to konec vycucaný z prstu, není to konec křečovitý, protože na Ukrajině, bohužel, umírají na frontě i ženy. Takže to není příběh pravdivý, ale je to příběh možný.

Já bych primátorkám netoleroval spíš tajné schůzky u benzinových pump s nějakými sponzory a podobně. To je pro mě stokrát horší zlo než to, že si mladá holka šňupne na večírku.

Právě jste řekl, jak příběh končí. Ale v úplném závěru přece jen necháváte Oxanu opět ožít.
To jsou takové dvě postmoderní roviny: příběhu, který se tváří jako autentický, je nakonec přiznána fiktivnost… A realita tam vstoupí v podobě Oleny, která román čte a přijde komentovat ten Oxanin románový konec. Takže ve výsledku dojde i na happyend. Domnělému tragickému konci se ulomí hrot a je to happyend.

V knize popisujete i přístup některých Čechů k uprchlíkům. Jak tuhle situaci vnímáte? Zhoršuje se to postupem času?
Nemám samozřejmě žádný relevantní vzorek, abych mohl říci, kolik Čechů se chová dobře, kolik špatně. Takže mohu soudit jenom podle toho, co vidím tady v Sázavě. A bezpočet mých kamarádů a sousedů se chová k Oleně hezky, vstřícně a všemožným způsobem se jí snaží pomáhat. Ale samozřejmě se Olena setkává i s tím, že na ni někdo pokřikuje na ulici nebo třeba v obchodě nějací lidé vedou protiukrajinské řeči a tak podobně. Většinou jsou to lidi z jistých sociálních vrstev, omezení, frustrovaní i tím, že česká vláda pomáhá Ukrajině, místo aby zvyšovala důchod nebo sociální dávky jenom jim. Lze to pochopit, ale nelze to omluvit.

Mimochodem, zápornou postavou v knize je prodavačka, která okrádá při vracení peněz. Neozvali se vám ještě z obchodního řetězce, který zmiňujete hned na několika stránkách?
Ne, prodavačky to nejspíš nečetly. Přestože by asi poznaly, o koho jde… Prošel jsem si nicméně křtem ohněm, když jsem musel jít těsně po vydání nakoupit. Reakce té paní byla ovšem zcela neutrální – takže to zjevně nečetla a ani se to k ní nedoneslo… Tady na malém městě tohle probíhá s jistým zpožděním, takže je možné, že za čtvrt roku budu u pokladny čelit hysterickým útokům, co si to dovoluju. Zatím se to však nestalo.

Takže příběh s prodavačkou fikcí nebyl.
Ne, jedná se o konkrétní paní, která mě štvala už dlouho. Okrádá i mě – sice pokaždé o pár korun, ale když to nasčítáte… A to, že záměrně okrádala Ukrajince, kteří po příjezdu neznali naše bankovky, je nehorázné.

Abychom všichni mohli dojít dost daleko, musí aspoň někdo z nás občas zacházet příliš daleko. A tohle úsloví na Jardu Duška sedí jak pr**l na hrnec.

Kniha je hodně inspirována vašimi skutečnými příhodami, přesto čtenářům předkládáte své alter ego, spisovatele Mojmíra. Proč volíte tuto cestu a nepíšete přímo o sobě?
Troufl bych si říct, že jsem jistým způsobem předběhl současnou módu. Vezměte si například sérii šesti možná až patologicky autobiografických, a přesto mimořádně čtenářsky úspěšných knih norského autora jménem Karl Ove Knausgård. Já taky vydal několikrát svůj deník, nenazval jsem to sice Můj boj, ale je to v bleděmodrém totéž. Žijeme v jedné obrovské reality show. Lidi zajímá realita, mají rádi ten pocit, že kniha není čirá fikce, že to není úplně vycucané z prstu, že se to skutečně celé, nebo aspoň zčásti, stalo. V těch Denících 2005 a 2010, jakož i v Mém životě po životě z roku 2012, jsem si opravdu nic nevymýšlel, to by bylo pokrytecké. Všechno tam je pravda – tedy moje pravda. Maximálně jsem něco nakonec škrtl, protože jsem byl v té době ještě ženatý a nemohl jsem psát vše úplně svobodně.

Rozumím. A proč jste tento princip nepoužil i u poslední knihy, která je hodně založena na skutečnosti, až na některé situace a finální zápletku?
Řada příhod v této knize je ale skutečně zcela fiktivních. Proto je logické skrytí se za románovou postavu. Nepopírám, že něco málo z toho se stalo, a můžeme se bavit, jestli je to dvacet nebo čtyřicet procent, ale asi už ne osmdesát. Něco málo z té postavy bezpochyby mám, ale většina věcí je tam fiktivních. Deník je pro čtenáře zajímavý tou autenticitou, plus připusťme, že tam mám občas nějakou myšlenku, glosu, vtip, což četbu dělá atraktivní – ale v románech si zkrátka musím vymýšlet, aby to knihu utáhlo.

Nedávno vás v rozhovoru zmínila i spisovatelka Radka Třeštíková a uvedla, že jste podle ní nedoceněný autor. Co na taková slova říkáte?
Toho si vážím, samozřejmě. Už něco v literatuře dokázala, takže její hlas má nějakou váhu. Beru to jako profesní lichotku a děkuji za ni.

V prosinci 2012 vám, laicky řečeno, praskla aorta a bojoval jste o život. V mnoha rozhovorech jste si od té doby stěžoval na výpadky paměti. Jak se vám s tímto handicapem pracuje v současnosti? Musíte si třeba každý den přečíst to, co jste napsal předtím? Nebo už se to zlepšilo?
Když udržím jistou přísnou kontinuitu, to znamená, že píšu dopoledne i odpoledne a hlavně několik dní po sobě – a když mám taky na stole různé pomocné poznámky – tak to v hlavě jakž takž udržím. Ale odjet s kamarády na víkend pro mě znamená, že v pondělí musím přečíst prvních sedmdesát stránek, které už jsem napsal, abych mohl napsat stránku sedmdesát jedna… Nebo si to musím minimálně rychle prolistovat, abych si uvědomil, kam a jak jsem příběh vedl. To jsem dříve nemusel. Ale tak to prostě je. Když má někdo protézu nohy, tak zkrátka chodí pomaleji. Já mám zase tyto handicapy. Nicméně psát knihy i nadále můžu.

Kdo vás sleduje dlouhodobě, ví, že jste byl po onom neštěstí v roce 2012 dlouho v depresích a dobrá nálada se vám hledala jen těžko. V nové knize si ale pochvalujete, že i díky Oleně prožíváte znovunalezenou radost ze života…
Je to tak. Měl jsem diagnostikovanou depresi, chodil jsem k psychiatrovi a bral antidepresiva, která mají nejrůznější nepříjemné vedlejší účinky. Ale pak jsem to jaksi svévolně vysadil, řekl jsem si, že to snad zvládnu. Začátky byly těžké, ale zvládnul jsem to. Už mnoho let antidepresiva neberu. Nepotřebuju prášky, potřebuju klid a nějaký základní životní řád. Nemám rád hektické dny, kdy po mně najednou sedm lidí něco chce…  A já něco z toho nestihnu splnit nebo něco zvorám, protože si to špatně pamatuju, pak se na mě valí stížnosti a kritika – ale já jsem do p**ele fakt nemocný a na špatnou paměť, soustředění a pozornost mám i invalidní důchod! Všichni mi sice říkají, jak to chápou, ale nakonec to chápe málokdo a ti ostatní na mě vznášejí úplně stejné nároky jako na zdravého člověka. Ale já zdravý člověk nejsem! A z toho se pak hroutím, protože jsem byl vždycky maximálně zodpovědný – ten, kdo chodí včas na schůzky, drží slovo a na nic nezapomíná…

A to, že vám nadšení pomohl najít i vztah s paní Olenou, je tedy pravda?
Ano. Budiž ale řečeno, že jsem se vzchopil dříve, než jsem ji potkal. Nemohou nezmínit paní Moniku, která mi jistou dobu opravdu hodně pomohla. Ostatně je profesí pečovatelka. A vděčím za hodně i rodině – dcerám, bratrům, švagrovým, mámě… Ti všichni mi v lecčems pomohli – s léky, doktory, účetnictvím, daněmi, domácností… Vytáhli mě z trablů, které jsem měl. Těm všem jsem vděčný za hodně. Nicméně s Olenou vstoupil do mého života zázrak.

Vrátím se ještě ke knize. Je tam totiž příběh, kdy stařenka v hospicu chytla vaši ruku do dlaní a řekla: „Otevři se světu a přijde láska.“
(Skočí do řeči) A to je pravdivá scéna. Takže kdybych byl ezoterik, jako moje exmanželka, řeknu, že to mám shůry… Skutečně jsem jel na čtení do hospicu, zažil jsem u postele umírající paní tuto scénu a dodneška si to pamatuju. Nevím, jestli máme věřit tomu, že umírající stařenky jsou schopné předpovědět naši budoucnost, ale zpětně je to každopádně až mystické... Zpětně. Protože v té chvíli jsem si samozřejmě cynicky říkal: No jo, bába bláznivá, už to má v hlavě pomatený. Když pak ale ubytujete Ukrajinku a po čase se zamilujete a najednou se vrátí štěstí do vašeho života, napadne vás: No jo, vždyť mi to ta babička říkala. Možná je to náhoda, ale…

Nejen, že zvládáte psát dál knihy mimořádným tempem, do toho vcelku často komunikujete se světem prostřednictvím Facebooku…
Léta jsem Facebook přitom neměl, až v novém nakladatelství Euromedia mi řekli, že je to běžný marketingový nástroj a že si to mám – potažmo musím – zařídit. V duchu jsem sice trochu remcal, ale protože na mě byli hodní, vyhověli mi v mnoha věcech a opravdu mi po tragickém rozchodu s předešlým nakladatelem znovu nastartovali kariéru, poslechl jsem je. A dnes mě to docela baví. Čtu noviny, tak mě k tomu občas napadne nějaká glosa, domýšlivě si myslím, že vtipná, a jdu to napsat. Anebo někdy píšu jen víceméně věcně, jak žiju, ovšem jakožto spisovatel se samozřejmě snažím, aby i takový kratičký příspěvek měl hlavu a patu a ideálně třeba i ten vtip nebo aspoň pointu.

Před časem jste se dokonce vyjádřil ke „kokainové kauze“ brněnské primátorky s tím, že by se k případu neměli vyjadřovat komentátoři, kteří sami nemají s touto drogou zkušenosti. Proč?
No jistě. Může panic psát články o sexu? Vždyť je to absurdní. Buď vím, o čem mluvím, zkusil jsem to a znám účinky, anebo o tom nevím nic a potom mám mlčet.

A za vás je to něco, co by se primátorce mělo případně tolerovat?
Vím, že to je kontroverzní, ale já bych primátorkám netoleroval spíš tajné schůzky u benzinových pump s nějakými sponzory a podobně. To je pro mě stokrát horší zlo, než to, že si mladá holka šňupne na večírku. To jsou takové ty kauzy, jako jestli má politička právo se někde fotit v podprsence na diskotéce s holkama… Proč ne, proboha? Je to mladá ženská, tak ať se baví. Kdyby byla v podprsence při pokládání věnců (směje se), tak to samozřejmě bude prů**r, ale když se jdou tři holky bavit do klubu a jedna z nich je politička, proč by někde nemohly tancovat v podprsence nebo si šňupnout lajničku? Dobře se pobavily, přejme jim to.

Vy tedy kokainovou kauzu podle své definice komentovat můžete…
Nejsem uživatel kokainu, neboť mám operované srdce, nemám zdroje, a navíc je to fakt hodně drahé (usmívá se). Ale když mi někdo ojediněle – to znamená asi dvakrát třikrát ročně – lajničku nabídne, tak si samozřejmě dám… Vím o hercích a zpěvácích, kteří v tom jedou daleko intenzivněji, když to řeknu opatrně. Tam se můžeme už bavit o nějakém návyku a hrozbách. Nicméně jednou za půl roku si vyčistit hlavu a pobavit se, v tom bych neviděl takový problém, natož hřích.

Ještě zmíním jednu nedávnou kauzu, kterou jste ale na Facebooku nekomentoval. Týkala se vašeho souseda a kamaráda Jaroslava Duška, který řekl – ve zkratce – že si za rakovinu můžou sami pacienti a je to jejich volba konce života. Co si o tom myslíte?
Odpovím s předznamenáním, že Jarda je můj kamarád. A kamarádům tolerujeme třeba i nějaké ty úlety. Tím vlastně naznačuji, že i já si občas myslím, že Jarda někdy ulítne. Ale vždycky k tomu cituji moudrost, kterou jsem v souvislosti s Jardou už citoval několikrát: Abychom všichni mohli dojít dost daleko, musí aspoň někdo z nás občas zacházet příliš daleko. A tohle úsloví na Jardu Duška sedí jak pr**l na hrnec. To je on. Je to člověk, který zachází příliš daleko. Někdy společnost posouvá dobrým směrem – třeba abychom na vlastní děti neřvali povely jako na psa nebo nežrali prášky po hrstech a šli se radši třeba projít nebo zkusili nějakou léčivou bylinku – a někdy to Jarda holt trochu přepískne. Tohle byl asi ten případ, ale vždycky se ho budu zastávat, protože je to kamarád. A ještě dodám něco, co zdaleka všichni nevědí: Jardovi umřela velmi brzy maminka, takže bych mu minimálně přiznal, že má s nemocemi a umíráním silnou a strašlivou osobní zkušenost – a kdo ví, třeba i se špatnou diagnózou nebo léčbou lékařů. Chci tím říct, že skutečnost je vždycky šifra, není čitelná hned.