Přes třicet let se jeho knihy pohybují na nejvyšších příčkách prodejních žebříčků. Když ale mluví o Milanu Kunderovi, považuje se proti němu za neznámého autora. Michal Viewegh měl možnost slavného literáta potkat přímo ve Francii. A to hned dvakrát. Jednou jej viděl prchat před delegací českých spisovatelů, podruhé ho zažil v úplně jiné náladě. „Šlo o velice příjemné setkání u kávy a dortu,“ vzpomíná Viewegh.
Jaká je vaše první reakce na úmrtí Milana Kundery? Co pro vás znamenal?
Je mi to moc líto, samozřejmě, tím spíš, že jsem měl vzácnou možnost se s ním potkat i osobně. Bylo mi dopřáno lichotivé setkání přímo u něj doma v Paříži, vzala mne k němu „moje“ překladatelka Denisa Brosseau-Kerch. Šel jsem tam tehdy s obavou, protože to bylo jen asi rok, dva po vydání literárních parodií Nápady laskavého čtenáře, kde jedna parodie míří přímo na Milana Kunderu (pod názvem Další truchlivý žert, pozn. red.). Ale já ty parodie bral vždycky spíš jako přátelské dobírání si než nepřátelské vysmívání se… A musím s potěšením říct, že pan Kundera to zjevně chápal podobně – nebo to aspoň úspěšně předstíral. Říkal mi, že se u toho bavil, že se smál i parodiím na Hemingwaye, Škvoreckého a tak dále. Prohlašoval také, že se mu líbila Báječná léta pod psa. Dokonce někde napsal, že už nejsem autor, ale Autor… I paní Kunderová byla moc milá. Šlo o velice příjemné setkání u kávy – přestože jak jistě dobře víte, lidí, kteří se s Kunderou směli potkat, nebylo moc.
ČTĚTE TAKÉ: Zemřel Milan Kundera. Celosvětově uznávanému spisovateli bylo 94 let
Takže na vás udělal vyloženě dobrý dojem.
Tenkrát ano, jenže já jsem byl v Paříži dvakrát. Podruhé s delegací českých spisovatelů a tam jsem fakt zažil českého spisovatele Milana Kunderu prchajícího před delegací českých spisovatelů. Tuším, že jediný, koho vzal na milost, byl pan Trefulka. To mi tenkrát přišlo jako bezmála sociální fobie, působilo to absurdně, bezmála úchylně… Ale to ať posoudí odborníci, to já si netroufám hodnotit.
A jak jste vnímal jeho vztah k České republice? Je to přece jen často diskutované téma.
Různé kritiky na toto téma bych bral s rezervou. Nikdo nemá povinnost být vlastenec na povel. A on začal zkrátka žít jiný život v jiné zemi, přičemž s touhle zemí neměl zrovna hezké zkušenosti. Právo na odcizení bych mu přiznával. Ale hlavně: pro mě jako spisovatele je neuvěřitelné, že byl schopen psát ve dvou jazycích. To je pro mě naprosto nedostižná meta. A kdyby nedokázal nic jiného než to, že coby Čech napsal dobré romány ve francouzštině, tak klobouk dolů.
Které jeho knihy máte vy osobně nejradši?
No, mluvíte s člověkem, který má na svou fatálně poškozenou paměť a pozornost invalidní důchod. Čili mně se toho už příliš nevybaví. Ale ten jeho často diskutovaný esejistický styl mám rád, nevadí mi, když jsou součástí románu i eseje. Nebo takzvané komentované psaní, což je jeden ze znaků postmoderny, s dovolením občas také používám. Ale jeho poslední věci už pro mě bohužel nebyly čitelné – to říkám se vší pokorou, s respektem k jeho starším knihám, a hlavně k jeho osobě, nicméně na mnohé Kunderovy knihy jsem jako čtenář zřejmě intelektuálně nestačil.
Jak významný je podle vás v literatuře Kunderův odkaz?
To je spíše otázka pro nějakého erudovaného literárního historika. Ale bezpochyby je to, jak asi tuší i laik, český spisovatel, který udělal české literatuře jméno a dotáhl to v kontextu úspěchů jiných českých spisovatelů v posledních desetiletích jednoznačně nejdál. Fotbalovou terminologií hrál Ligu mistrů. Nikdo ze současných českých spisovatelů tohle říct nemůže. Moje knihy sice byly přeloženy do osmnácti jazyků, Báječná léta pod psa vyšla i v pařížském nakladatelství Flammarion, což sice zní hezky, avšak mě na rozdíl od Kundery mimo republiku skoro nikdo nezná. Protože moje knížky v cizině vyšly ve směšně malém nákladu, neprovázela to žádná mediální kampaň a tak dále. Takže jsem ve světě de facto neznámý autor – snad kromě Polska, Německa, Slovinska a Chorvatska, kde o mně ví pár stovek lidí... Kundera je bez diskuse velký autor celosvětového formátu.
