Míří na vás agresor pistolí? Utečte, schovejte se, bojujte, radí odborník na sebeobranu

Jak se zachovat, pokud vás někdo ohrožuje střelnou zbraní?
I podle oficiálního policejního videa platí tři nejlepší možná pravidla: Uteč, schovej se, bojuj. Přesně to vystihuje, co v tu chvíli dělat. Pokud jen trochu můžu, útěk je dobrou strategií. A to i v momentě, jakmile vás agresor ohrožuje střelnou zbraní z bezprostřední blízkosti. Málokdo umí střílet na pohyblivý terč. Je to relativně těžké trefit. Jsou samozřejmě profíci, kteří to trénují. Ale jinak i amatéři, kteří dochází na střelnici, střílí většinou na statické terče. Čili pravděpodobnost, že se vám utéct povede, je poměrně vysoká. Druhým doporučením je nabádání k tomu, abyste se schovali. Jen je dobré, abyste si rozmysleli kam. V kancelářských budovách s příčkami ze sádrokartonu to asi není úplně rozumné. To prostřelí i obyčejná pistole, natožpak puška. Takže schovat se? Ano, ale jen za pevnou stěnu, která zabrání střele projít skrz.

Co poslední doporučení? Bojuj?
Týká se chvíle, kdy už to opravdu nejde jinak. Jakmile jste třeba ve slepé uličce a střelec míří k vám. Pak zbývá pouze boj. Použijte k němu cokoliv, co je po ruce; ve zmíněném policejním videu použili například hasičský přístroj.

Pátrání po nebezpečném muži. Kyselinou poleptal kolegyni, teď měl střílet na úřednici

Krimi

Od pátečního odpoledne policisté pátrají po Jiřím D., který před vchodem do závodu firmy Aero Vodochody polil svou bývalou kolegyni kyselinou. Žena skončila v nemocnici s popáleninami. Během pokusu o jeho zadržení byl zraněn policista, muž dal na dveře svého bytu výbušné zařízení. Policisté varují, že by muž mohl být nebezpečný.

Je rozumné pokoušet se vyrazit agresorovi zbraň z ruky?
Obecně se to v kurzech sebeobrany takhle dělá. Radit to ale někomu v článku si netroufnu. To by nebylo správně.

Neumím si představit, že bych se pro boj rozhodnul ve chvíli, kdy by na mě agresor mířil z metru.
Já přesto tvrdím, že pokus o útěk je i v takové chvíli dobrou strategií. Máme o takových situacích obrázek z amerických filmů. Že když dáme ruce nahoru, tak se nic nestane. A že když se naopak střelí, tak odletím dva metry, udělám tři kotrmelce, načež v agónii umřu. Ale to je špatná představa. Přes 92 procent postřelených dneska útok přežije, to nám jasně ukazují statistiky z USA. Takže i když se dáte na útěk a agresor vás zasáhne, máte obrovskou šanci přežít. To nejhorší, co můžete udělat? Zvednout ruce a zůstat stát.

Co mám dělat, pokud na mě agresor zaútočí bez použití střelné zbraně?
Když už útočí? Braňte se, jak uznáte za vhodné. Jakkoliv. Vůbec není se o čem bavit. O čem přemýšlet. Na co čekat. Z nuly zapojte stoprocentní nasazení. Uvědomte si, že útočník má jinak všechny výhody: Vybral si místo i čas. Vám zbývá jediné: moment překvapení. Takže od vás je nejlepším řešením jediné: BUM! To je vaše šance. Obzvlášť, pokud jste slabší.

Není problém, že běžný člověk má často zábranu dát ránu jako první?
Je. Samozřejmě. Dokonce si troufnu říct, že běžný člověk bude mít pod vlivem adrenalinu spíš pomalejší reakce než obvykle. Budete pasivnější. Od obětí napadení nezřídka slýchávám, že ztuhly hrůzou, nemohly se ani hnout. To je velmi pravděpodobný vývoj. Hlava člověku v podstatě nefunguje, adrenalin zablokuje vyšší mozková centra, fungujete jen instinktivně. Proto je dobré si podobné situace dopředu představovat. Zkuste o tom popřemýšlet –⁠ třeba až doděláme tenhle rozhovor: „Co bych dělal v takové a takové situaci, jak se budu bránit?“ Když na to potom opravdu dojde, bude daleko pravděpodobnější, že se zachováte podle toho. Jisté je, že pouhé čekání na první ránu se nemusí vyplatit. První rána pro vás může být docela dobře i poslední. Na pořád.

Z filmů známe, že i ženy dokáží narušitele zneškodnit kopem do rozkroku. Jsou na těle další podobně citlivá místa?
Ano. Leckdy se i s malou silou dá způsobit velká škoda. Zrovna kopat někoho do rozkroku bych přitom vlastně příliš nedoporučoval.

Ne? Proč?
Ze dvou důvodů. Jakmile kopete, stojíte na jedné noze. A spousta lidí kopat neumí, spíš u toho upadne. Přičemž upadnout před agresorem nechcete. Navíc byť si laik myslí opak, není úplně jednoduché se trefit. Existuje jiný citlivý cíl, který není tak úplně jednoduché si zakrýt: Oko. U něj stačí skutečně maličká síla. Píchnete do něj a agresor nevidí, nemůže vás dál ohrožovat. I když je zfetovaný, opilý. Tenhle terč na svých kurzech doporučujeme, k tomu ani nemusíte mít velký trénink. Vystřelte ruku dopředu, nechte prsty vytrčené, jako když saháte pro skleničku do poličky. Směrem do oka to má obrovský efekt. Citlivý je i krk. Jakmile vás agresor už drží, nemůžete na oko dosáhnout, dá se chytit dýchací trubice a zmáčknout.

Zhrzený muž měl popálit kolegyni kyselinou. Policistu, který po něm pátral, zranila exploze

Krimi

Policie pátrá po nebezpečném muži, který je podezřelý z útoku kyselinou na svou bývalou kolegyni Michaelu před vstupem do firmy Aero Vodochody. Žena skončila v nemocnici s popáleninami. Navíc byl při pokusu o jeho zadržení kvůli explozi zraněn policista.

Poznám agresora na ulici na první pohled?
Na ulici útok většinou nezačíná tím, že by na vás někdo z deseti metrů hulákal: „Zabiju tě!“ Spíš k němu dojde až ve chvíli, kdy jste se ocitnul v útočníkově bezprostřední blízkosti. K podobné obraně většinou doporučujeme zvednout před sebe ruce v obranném gestu s dlaněmi dopředu. Vykročit do strany směrem od agresora. Říct: „Nechte mě. Nechoďte ke mně.“ To vám poskytne užitečný filtr. Třeba jste situaci jenom špatně vyhodnotil, došlo k nedorozumění. Nebo se ten člověk omylem rozčílil, protože jste se na něj blbě podíval. Pakliže je to tak, potom k ničemu nedojde, nanejvýš od něj uslyšíte, že jste blbeček. Ale je tu i druhá možnost. V momentě, kdy půjde i dál směrem k vám, vyzvěte ho ještě jednou: „Hej, nechte toho!“ Ani tehdy neuposlechne? Jeho úmysl je jasný. Jasně vám hrozí útok. Podle zákona znovu splňujete všechny podmínky pro nutnou obranu.

Pokud o konflikt v takové situaci opravdu nestojím, mám na agresora mluvit uvážlivě s chladnou hlavou, nebo naopak křičet, abych ukázal, že se nebojím?
Důležitá rada: Dodržujte formální tón. Nesklouzávejte k nadávkám, netykejte. I z hlediska svědků je podstatné, aby se dalo dobře odlišit, kdo byl a nebyl agresor. Pokud na něj budete křičet, že je debil, rozdíly se pro nezaujaté kolemjdoucí mohou snadno smazat.

Není však svým způsobem ukázkou slabosti, pokud budu neomalenému křiklounovi vytrvale vykat?
Tohle je častá námitka, kupodivu to tak ovšem není. Násilníci totiž často přesně na tohle čekají. Málokdo je takový agresor, aby za druhým přišel a rovnou jej napadnul. Ne. Oni potřebují i nějaké své vnitřní ospravedlnění. Důvod. Hledají ho. Často se tedy stane, že vám začnou tykat, jakmile však děláte to samé i směrem k nim, pak se rozzuří: „Tak ty mi tykáš, jo?! Pocem!“ Ale nejen to – vykáním mezi sebou vytváříte též jakousi psychologickou bariéru. I to může pomoci. Stejně jako postupné zvyšování hlasu. Tím ukážu své odhodlání nebýt obětí. Násilníci obecně vyhledávají slabší jedince. Logicky. Pokud se někoho rozhodnu napadnout, nechci sám skončit zbitý. Dovolte mi řečnickou otázku: Když chci někoho zbít, proč k němu nepřijdu zezadu a nemajznu ho rovnou cihlou, aniž by mi mohl jakkoliv uškodit? Protože takovým druhem násilníka je málokdo. Většinou k tomu potřebuje důvod. Chce si vás nějak otestovat. Takže přijde a řekne: „Co čumíš, hajzle?“ Čeká na vaši reakci.

Jaká reakce je chybná?
Většina lidí zareaguje ustrašeně – klopí zrak, bude se otáčet zády. Dělat, že tam není. Tím naznačujete: „Nebudu se bránit“. Pokud však před sebe natáhnete ruce dlaněmi dopředu, řeknete dostatečně důrazně „nechte mě na pokoji“, bude útočníkovi jasno: „Aha, tenhle je ochoten se bránit. Bude mi dělat potíže.“ Máte tedy slušnou šanci, že z toho vycouvá. Samozřejmě vám neřekne „dobrý, chtěl jsem ti rozbít hubu, ale vlastně se trochu bojím, tak si vyberu někoho jinýho“. Spíš: „Počkej, já si tě najdu! Tos posr..“ Ve výsledku od vás ovšem půjde pryč. Útok jste odvrátil, aniž byste se musel prát.

Což je asi největší možný úspěch. I na svých stránkách tvrdíte, že pranicím je lepší předcházet.
Bezesporu. Ne vždycky to samozřejmě jde. Poslední dobou třeba roste počet případů násilí pro násilí, které nemá žádný jiný důvod, než že se určití jedinci chtějí vybít. To je městský fenomén poslední doby. Ti lidé to dělají čistě z důvodu, že je to baví. Předejít tomu je nesnadné. Obvykle to však funguje tak, že agresor chce dosáhnout svého rychle, hned, bez rizika. Rád to přirovnávám k predátorům v přírodě. Představte si, že jste tygr lovící antilopu. Taky si nevyberete největší laň, byť má nejvíc masa. Samozřejmě byste ji taky zvládnul, ale vyberete si tu nejmenší, která kulhá. Jelikož v tom není žádné riziko. Kdybyste šel po velké, jen se zbytečně vyčerpáte, možná se i malinko poraníte. I to představuje riziko, že příště budete slabší a můžete mít následně problém s uhájením svého území proti dalším predátorům. Věřte mi, lidský predátor uvažuje stejně. Dejte mu najevo, že s vámi to nebude bez rizika. A vybere si raději někoho jiného. I to je pochopitelně mrzuté. Není však v lidských silách, abyste mohl ochránit všechny. Soustřeďte se na sebe a své blízké.

Co když na mě agresor vytáhne třeba nůž. Co mám udělat?
Pakliže po vás útočník s nožem v ruce chce vydat nějaký majetek, pak ho poslechněte. Žádný majetek za to riziko nestojí. Byť není stoprocentní jistota, že vás pak nechá. Pamatuju si nedávné případy z pražské Palmovky, kde řádil lupič s nožem, který lidi bodnul i po vydání peněženky. Obecně tím nicméně zvyšujete šanci, že to agresor neudělá. Doporučuju bránit se v jediném případě, a to i když je pachatel ozbrojený – jakmile po vás chce, abyste s ním někam šel. Ze statistik totiž víme, že pokud chce agresor napadeného tímto způsobem dostat jinam, na novém místě se šance oběti zásadně snižují. Braňte se tomu. I za cenu zranění.

Ještě jednou k variantě útěk: Nestane se to, že když se pokusím utéct, jen tím agresora rozdráždím?
To je dvojsečné. Budeme-li se však bavit statisticky, útěk představuje největší naději na úspěch. Až osmdesát procent z lidí, kteří se rozhodnou pro útěk, nakonec uspěje. Problém je, že to agresoři vědí, málokdy vám dají šanci. Vybírají si místa, odkud utéct nejde: Jedoucí vůz tramvaje, podchod. Úskalí pochopitelně existují i za příznivější konstelace: Předně musíte umět běhat. Pokud jste člověk, který po doběhnutí autobusu ještě čtyři stanice zhluboka vydechuje, útěk pro vás zřejmě nepředstavuje vhodnou strategii. Taky je potřeba být k běhu správně uzpůsoben: s lakýrkami nebo se střevíčky na podpatku to půjde hůř. Stejně jako když nejste sám – nechat útočníkovi napospas manželku nebo děti jistě není to pravé.

Žijeme ve světě, v němž bychom měli být neustále ve střehu?
Myslím, že ne. Paranoia není na místě. Obecně se jen hodí mít neustále lehké povědomí o svém okolí. Všímat si věcí, které nejsou standardní. Vidím na druhé straně ulice skupinku chlapů, kteří se podívají mým směrem, něco si řeknou a vykročí ke mně? Pak je asi vhodné ostražitost zvýšit.

Máte vypěstovaný instinkt i pro méně nápadné situace?
Každý ho má. Klidně tomu říkejte šestý smysl, jde ovšem o naprosto běžnou funkci mozku, která se vyvinula za desítky tisíc let evoluce. Hrozícího nebezpečí si umíme všimnout všichni. Byť to vědomě nepoznáme. Už jenom proto, že jakmile má někdo zlý záměr, bývá z toho nervózní, trochu se mu mění fyziologie: Analyticky si toho všimnout je skoro nemožné, ale zjistilo se, že v podobných momentech se jedinci malinko rozšíří chřípí, stejně jako zorničky. Mozek si toho všimne, vy ne. To je intuice. Přiblížím vám to na konkrétním příkladu: Sedíte s kamarádem v baru, dlouho jste se neviděli, takže pozornost upínáte jen k němu. Váš mozek a oči vnímají všechno kolem sebe, do vědomí pouští jen to, co říká kamarád. Čili: Vy sám jste si těch dvou chlapíků na baru nevšiml, váš mozek ale ano. I to, že se po vás pořád koukají, občas si něco špitnou. Racionálně to nevíte, vědomě jste si toho nevšimnul. Váš mozek ovšem ano. A nemá jinou možnost, jak vám to sdělit, než s pomocí intuice. „Blbého“ pocitu. Přijde vám, že něco je špatně. Až v ten moment si uvědomíte: „Aha, možná je to z tamtěch chlapů.“ Většina lidí si zároveň řekne: „Přece je nebudu soudit, vždyť nic nedělají.“ Mávnete nad tím rukou. A pak se třeba divíte.

Takže je potřeba věřit intuici?
Ano. Za svůj život jsem mluvil se spoustou obětí násilných trestných činů; ať už jako instruktor sebeobrany, nebo před tím coby pracovník specializované neziskovky. A tihle lidé se dělí na dvě poloviny. První tvrdila, že se jim to přihodilo zničehonic. Zástupci druhé, hodně časté, měli jinou verzi. Říkali: „No jo, mně se ten chlap nějak nezdál. Ale mluvil slušně, byl hezky oblečený…“ Čili opakuji: Jakmile se vám něco nezdá, pravděpodobně to má svůj důvod. Jdou ti chlapi ze druhé strany ulice za vámi na zastávku? Nenastupte s nimi do stejného autobusu. Klidně si vezměte taxíka. Třeba jen tři bloky, pak se nechte vyhodit. Udělejte ovšem něco, abyste nepříjemnostem předešli. Bude to malá cena za to, že zůstanete v bezpečí. Určitě pak neplašte, že jste za taxík akorát zbytečně utratili peníze. Nikdy nevíte, jestli to bylo opravdu tak zbytečné.