Miro Žbirka: Je fantastické, když vás napadne nová melodie

Od koho vzešel nápad natočit celovečerní film MEKY?
Na začátku byl film King Skate, který natočil Šimon Šafránek a do kterého chtěl použít mé písně. Na projekci filmu v Karlových Varech jsme se seznámili, a protože byl nažhavený na to natočit hudební film, a King Skate byl hudební jen zčásti, ocitl jsem se tam prostě v pravé chvíli. Přiznám se, že mne museli trosku přesvědčovat, protože jsem věděl, co to znamená, že za mnou bude velmi dlouhou dobu chodit v jistých intervalech kamera. To není maličkost, člověk má pak trochu jiný život. Řekl jsem si ale, že jim ty plány nebudu kazit. Nevěděl jsem ani, o čem má film být. Výhodou bylo, že už byla na světe biografická kniha Honzy Vedrala Zblízka, kterou si Šimon přečetl a opíral se o ni. Honza Vedral u filmu MEKY působil jako scénárista. Díky tomu jsem poté už vlastně jen odpovídal na otázky, procházel se v záběru, ale nebyl jsem to já, kdo by to řídil. To by mne ani ve snu nenapadlo, protože takový film by ani nemohl vzniknout.

Sledujte film MEKY v iPrima Videopůjčovně!

Jak často jste se se štábem vídali?
Já měl pocit, že dost často, i když oni měli možná pocit, že málo. Šimon pojal natáčení velmi pedantsky, se štábem se objevovali na všech našich podstatných vystoupeních. Bylo to v době, kdy se ještě normálně koncertovalo, prezentoval jsem Double Album. Byl na velkém vystoupení v O2 Aréně, stejně jako v Londýně, kdy se mnou hráli hudebníci od Paula McCartneyho a Ringo Starra. Ale byl i na spoustě menších akcí. Člověk si nemohl být nikdy jistý, kdy se kamera objeví. Později navíc štáb zjistil, že když vím, že jsem natáčený, bývám až příliš oficiální. Usoudili proto, že mi nebudou ani říkat, kdy natáčí a kdy ne. Dost často se tak ve filmu vyjadřuji v přesvědčení, že je kamera vypnutá, přičemž nebyla. Rád mudruji, takže jsem jim tam leccos vykládal, aby řeč nestála. A někdy se mi zdá, že se jim to do filmu hodilo víc než nějaké mé oficiální poznámky.

Měl jste k vyznění filmu nějaké výhrady? Muselo se něco upravovat?
Film je dílo Šimona Šafránka, já tam jsem jen jako objekt, o kterém dílo je. Když se film schvaloval, štáb si možná skoro myslel, že mě ani nezajímá, protože jsem na průběžné kontroly nechodil. Tak to ale samozřejmě nebylo. Na poslední kontrolu jsem přišel, protože už mi to bylo blbé. Když jsem se na film podíval, musel jsem konstatovat, že svůj příběh znám, ale nenudil jsem se. Opravdu jsem film nijak neovlivňoval. Když nahrávám písničky, tam jsem kompetentní, ale abych režisérovi měnil film, to jsem vyhodnotil jako svoji nekompetentnost.

Už vím, že jen tak nekecám

Když jsme připravovali s Honzou Vedralem knihu Zblízka, na každý rozhovor jsem si přinesl krabici všech svých CD, která jsem do té doby vydal. Podle nich se absolutně orientuji. Vytáhnu album a hned můžu říct, co jsem v daném roce dělal a jak jsme ho natáčeli. Jednou se Honza omlouval, že si není jistý, zda se náš rozhovor zaznamenal. Při dalším setkání mi položil ty samé otázky. Původní záznam nicméně našel a mé odpovědi byly identické. To mě dost překvapilo, protože jsem si nemyslel, že bych byl, co se paměti týče, schopen podobného výkonu. Získal jsem díky tomu sebedůvěru, že jen tak nekecám. Když už jsem schopen něco takhle zopakovat, tak to tak asi bylo. Nebo jsem minimálně já přesvědčený o tom, že to tak bylo

Hudba je evidentně nedílná součást vašeho života. Umíte být i v tichu?
Přiznám se, že jsem v tichu rád. Uši máme my hudebníci stále namáhané, i když teď je období, kdy je trochu šetříme, protože nekoncertujeme. Samozřejmě mě to tahá den vydržet, aniž bych sám hrál nebo něco poslouchal… Takové dny snad asi ani nejsou.

Hrajete si ještě někdy sám sobě pro radost?
Někdy si řeknu, že se naučím nějakou skladbu, třeba Lennonovu. To ještě dokáži, taková silná jména mě inspirují. Většinou to ale dopadne tak, že začnu technicky cvičit, něco mě napadne a po chvilce najednou skládám písničku.

Když skládáte novou píseň. Jaký je proces? Je první melodie nebo text?
Melodie je často na prvním místě. Rozmazlil mě Kamil Peteraj. On je jeden z textařů, který je ochotný otextovat melodii, což vůbec není lehké. Dodnes mě fascinuje Balada o poľných vtákoch. Ani by mě nenapadlo, že lze na hotovou melodii dosadit tak kvalitní text. Působí to spíš, jako bych já zhudebnil text. Kamil je v tomto ohledu úplný akrobat. Já udělám melodii, trvám na počtu slabik a on to je ochoten celé podstoupit. A dokonce ho to prý baví! Ale mne též baví dělat melodii na text. Je to výzva, když máte hotový text a vy musíte být kongeniální. Když se to podaří, tak je to, slovy Michaela Kocába, nejvíc. Ten mi kdysi říkal: „Ty ses potkal s Paulem McCartneym? Tak to je nejvíc!“ A od té doby to slovo rád používám.

Když vás napadá melodie, napadá vás už pro konkrétní hudební nástroj?
To je otázka, kterou sami hudebníci zanedbávají. Vůbec není jedno, zda hrajete na klavír nebo na kytaru. Třeba na příkladu mých písní. Atlantida, to není píseň na kytaru, celá nálada se dostavila až při zahrání na klavír. Na druhou stranu 22 dní by mě nenapadlo na klavír hrát. Je velmi důležité nástroje střídat, pokud je ovládáte natolik, že na nich obou můžete skládat.

Hodně písní máte ve slovenštině i v angličtině. Jak probíhá přetextování? Upravujete je někdy po svém britském textaři Peteu Brownovi?
Texty někdy vznikají lehko, když to Pete trefí. Pro něj je na prvním místě text, význam a metafory. Jeho texty jsou na úplně jiném levelu, ale není to jen kvůli slavným jménům, s nimiž spolupracoval, jako Cream nebo Eric Clapton, ale on je ten básník a já mu přece nebudu upravovat text. Pomáhá mi ale hodně můj producent Rob Cass. Ten má názor, který mě chrání. Říká „Melody is King“ (melodie je král). On upřednostňuje melodii, která podle něj musí být na prvním místě a text ji nesmí měnit. Z toho si Pete Brown často trhá vlasy. Angličtina má naštěstí neuvěřitelnou ohebnost. I když se mi někdy zdá, že se text zazpívat nedá, Pete mi ho pošle nazpívaný a je vidět, že to lze. V angličtině lze bez problémů přehazovat přízvuky. U nás musí být ten přehozený přízvuk šarmantní a pokud není, vypadá to jako chyba. Zatímco v angličtině je to vždy správně.

Je podle vás pro současné interprety složitější nebo lehčí prorazit, než tomu bylo za dob, kdy jste s hudbou začínal vy?
My měli menší konkurenci, byla jen z domácích řad. To bylo lehčí. Ale zase jsme nemohli volně tvořit. Každý text jsme museli odevzdat na ministerstvo kultury a čekat, zda ho někdo schválí, nebo ne. Bylo to minimálně dost nepraktické. Několikrát jsme si řekli, že na to kašleme a natočíme to stejně. Textovat v totalitě a čekat na schválení, to byla otrava. Navíc populární hudba by měla vždy vystihovat určitý moment. V tom je to dnes mnohem lepší. Napíšete si text, píseň, uděláte demo a můžete ho poslat do světa. Na druhou stranu ale tuto možnost mají všichni a je daleko větší konkurence, než jsme mívali my.

Jistá nemalá skupina lidí zastává názor, že skončila éra velkých hudebních hvězd, jejichž kariéry trvají desetiletí. Souhlasíte s tím?
Tady je třeba být opatrný. Historie učí, že starší vždycky tvrdí, že už to není, co bývalo. Podle mě, pro mladé jsou interpreti jako Ed Sheeran nebo Billie Eilish velké hvězdy, je to jejich generace. Ten, kdo je starší a zažil Beatles, Rolling Stones, Led Zepellin nebo Michaela Jacksona a porovnává tyto megahvězdy s někým, kdo právě začíná, může snadno říct, že dnešní doba už hvězdy negeneruje. Ale i Michal Jackson a Beatles někdy začínali. Nevíme, kdo ze současných vydrží dlouho, můžeme se jen domnívat. Neznamená to ale, že by dnešek neměl hvězdy, pro mladou generaci jsou to všechno hvězdy. My starší to vidíme jinak, protože porovnáváme s velkými jmény. Ale mladí, kteří minulost tak neprožívají, vnímají výrazně svoji éru. Pro dnešní interprety bude každopádně fuška vyrovnat se takovým legendám, jako byli Elvis Presley, Pink Floyd nebo Queen.

Kdybyste měl jmenovat z kvanta interpretů jen pár jmen, která na vás z hudební branže měla největší vliv, o koho by se jednalo?
Není to těžké. Samozřejmě bych vás mohl zasypat mnoha jmény, určitě to nemám tak, že bych poslouchal jen Beatles, mám rád všechno, co trošku jinak zní. Ale na takto položenou otázku nemůžu odpovědět jinak – John Lennon a Paul McCartney jako skladatelé, interpreti i jako lidé. Na první místo, nejen z hudebního hlediska, patří John Lennon. Protože tu tak chybí!

Celý život koncertujete. Nechybí vám v dnešní době bez koncertů kontakt s publikem?
Za současné situace připravuji nové písně a přiznám se, že nevidím jako tragédii, že si nemůžu jít zahrát. Ale ten moment přijde, až budu mít všechno hotové, připravené, nahrané a budu to chtít prezentovat. Za takových podmínek bych to nesl o mnohem hůře. Není to pro mě ale žádný náhradní program. Skládat písně, nahrát je, vydat album, to je pro mě ta zásadní věc.

Takže je další album na cestě?
Nedokážu říct, jestli ho stoprocentně natočím. Ale snažím se, aby vznikly nové písně, které mě budou opravňovat k tomu, abych je i nahrál. Mě to strašně baví, je to vzrušující. Fantastické je, když vás napadne nová melodie, která vás ještě nenapadla!