Místo radosti pláč. Kojení nám nešlo, nenáviděla jsem to, popisuje Sabina poporodní úzkosti

Sabina žije s malým Robinem a přítelem Zdeňkem v Brně. Po dětech vždycky moc toužila a nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že by jednou mohla mít problém otěhotnět. Pár let před třicítkou potkala svého současného partnera, u kterého si pomyslela, že by mohl být ten pravý. „Po třech letech jsme si řekli, že se začneme pokoušet o miminko a že tomu necháme volný průběh. Kvůli poruše krevní srážlivosti jsem nemohla užívat antikoncepci,“ popisuje svou cestu za otěhotněním. Jenže nebyla tak snadná, jak si původně myslela.

ČTĚTE TAKÉ: Najít pro syna vhodnou školu je pro nás noční můra, říká maminka autistického chlapce

Sabinu trápila neustálá bolest v podbřišku a velmi bolestivá menstruace. Počít miminko se nedařilo a gynekoložka odhalila při jedné z prohlídek ložisko endometriózy v mezipánevním dnu. Doporučila jí podstoupit laparoskopické vyšetření. Sabina se ale rozhodla navštívit centrum asistované reprodukce a řešit problém s početím komplexně.

„Objednali jsme se do centra asistované reprodukce v Brně, kde začal kolotoč vyšetření. Přítelův spermiogram nebyl až tak špatný, ale vzhledem k mým problémům nám nakonec bylo doporučeno umělé oplodnění. Následoval první transfer, druhý, třetí, čtvrtý, už jsem byla zoufalá a chtěla to vzdát,“ vzpomíná Sabina na náročné chvíle.

Miminko se podařilo až na čtvrtý pokus

Ze dvanácti odebraných vajíček bylo nakonec šest kvalitních embryí, ale až čtvrtý pokus byl úspěšný a Sabině se konečně podařilo otěhotnět. „Byla to poslední dvě zamrazená embrya, která jsme měli z prvního umělého oplodnění. Uchytila se obě, ale jednomu miminku přestalo bít srdíčko v šestém týdnu těhotenství,“ upřesňuje.

Těhotenství bylo celkem bezproblémové, jen na začátku Sabina několikrát krvácela a musela zajet na pohotovost. Vše ale dobře dopadlo a Sabině se narodil zdravý chlapeček, který dostal jméno Robin. „Bohužel se hned druhý den po porodu dostavily úzkosti, kdy jsem cítila tlak na hrudníku, bušení srdce a nechuť k jídlu. Snažila jsem se tyto pocity zapudit, říkala jsem si, že to rozdýchám, nesmím na to myslet. Jenže ono se to snadno řekne,“ popisuje Sabina první náznaky poporodních úzkostí.

Vzpomíná na stres, kterému musela čelit asi jako většina maminek v porodnici. „Nešlo nám kojení, sestry mě to nutily pořád zkoušet, jenže malý nechtěl sát, pořád spal, musela jsem ho budit, snažila jsem se dělat všechno pro to, abych mohla normálně kojit. Trápila jsem se, že to prostě nejde,“ pokračuje.

Úzkosti Sabinu provázely od druhého dne po porodu

Ani po propuštění z porodnice se situace nezlepšila. „Robinek byl sice hodné spavé miminko, ale často plakal a nechtěl vůbec sát. Nevěděla jsem, co mám dělat. Protože málo přibíral, paní doktorka mi doporučila, abych ho přikrmovala. Začal kolotoč kojení, vážení a následného přikrmování a odsávání. Byl to šílený nápor na psychiku, a navíc výsledek žádný. Za dva dny při vážení paní doktorka zjistila, že vůbec nepřibírá, ale naopak hubne. To byla pro mě poslední kapka,“ vzpomíná Sabina na období, které spustilo její psychické obtíže.

Robin byl velmi drobounký, vůbec neprospíval a Sabina se potýkala s pocity naprosté beznaděje. „Když nám paní doktorka vypisovala žádanku do nemocnice, pokud nezačne jíst, úplně jsem se třásla, motala se mi hlava a vůbec jsem nevnímala, co mi říká. V hlavě mi běžela jediná myšlenka, že už nebudu kojit, nenáviděla jsem to,“ říká.

V prvních dvou týdnech jí hodně pomohl přítel, ale její pocity absolutně nechápal. „Řekl mi, ať se dám dohromady, což pro mě v tu chvíli bylo jako bodnutí nožem. Moc mi ale pomáhala sestra, která za mnou jezdila a ujišťovala mě, že bude líp. Jinak jsem ale s nikým nechtěla moc komunikovat,“ dodává s tím, že první dva týdny po porodu má dodnes jako v mlze.

S černými myšlenkami, které ji provázely na každém kroku, se svěřila rodině. „Mamka s partnerem pro mě přijeli a společně jsme jeli do krizového centra. Bála jsem se, co bude. Nechtěla jsem být někde zavřená, ale zároveň jsem nechtěla být ani doma. Toužila jsem všechno na někoho hodit, vrátit zpátky čas, ale také jsem se bála o malého,“ popisuje Sabina, která poté navštívila svou psychiatričku a začala opět užívat antidepresiva. „Kromě léků jsem začala navštěvovat také psychologa, který mi moc pomohl,“ dodává.

Aby toho nebylo málo, asi po měsíci po narození syna musela Sabina přivolat Zdeňkovi záchranku. Vypadalo to na mozkovou příhodu. Měl nízkou teplotu, trpěl závratěmi, zvracel a po mnoha vyšetřeních se lékaři přiklonili k diagnóze vestibulární syndrom (porucha vnitřního ucha, pozn. red.). V té době už bylo Sabině naštěstí lépe díky léčbě a zvládla se tak s pomocí sestry o syna postarat po celý týden, kdy byl partner v nemocnici.

Sabina si konečně užívá mateřství

Nedávno Robin oslavil rok a Sabina dál užívá antidepresiva, díky kterým je na tom mnohem lépe. Úzkosti o sobě ale stále dávají vědět, i když v mnohem menší intenzitě. „Někdy pociťuji strach a obavy, ale nedokážu popsat z čeho. K synovi jsem hledala cestu delší dobu, ale nakonec se to povedlo a jsem moc ráda, že ho mám a že si díky léčbě, psychoterapii a podpoře blízkých mohu mateřství konečně užívat,“ raduje se Sabina.

Poukazuje na to, jak je důležité nebát si říct o pomoc dříve, než bude pozdě. A stejně tak je důležité, aby okolí ženě pomohlo, pokud vidí, že si mateřství neužívá a trápí se. Právě podpora blízkých je totiž nesmírně důležitá. O dalším dítěti už ale raději neuvažuje. „Bude mi 36 let a umělé oplodnění už podstoupit nechci. Pokud by to ale přišlo přirozeně, nebránila bych se tomu,“ říká.

Sabině pomohla také pacientská organizace Úsměv mámy, na kterou se obrátila v době, kdy už na tom byla psychicky lépe. „Říkala jsem si, že by bylo fajn zkusit se propojit s maminkami, které jsou na tom podobně a také šířit osvětu o poporodních úzkostech a dodávat jim naději, že v tom nejsou samy,“ upřesňuje Sabina, která nyní se spolkem spolupracuje jako peer konzultantka a předává tak své zkušenosti dalším maminkám, které procházejí něčím podobným.