I při 20 centimetrech nad zemí je třeba se mít na pozoru, říká mistr Evropy v letu na kluzáku

Chce to odvahu – rozeběhnout se z kopce zavěšen pod křídlem, vznést se a letět. Dan Vyhnalík tak činí už od roku 1979 a jde mu to náramně. Zkrátka srdcař každým coulem a asi ideální člověk na představení tohoto sportu. Na louku v pražských Letňanech přišel patřičně vystrojen: „Nesu postroj, mám závěsný kluzák, který se staví asi patnáct minut. Je dlouhý šest metrů, když je složený. A když je rozložený, tak má rozpětí 10,35 metru,“ vykládá.

A protože je muž činu, než se rozkoukáme, závěsný kluzák už skoro stojí – pozor, nezaměňovat s rogalem.

A vzápětí už nám ukazuje, co by měl vědět každý, kdo se vydá na let na kluzáku. „Otočím se proti větru, teď zrovna moc nefouká. Mohl bych se rozeběhnout, ale jak málo fouká, neuběhnu to,“ říká zkušený letec.

Po zácviku rovnou do vzduchu

Místo toho tedy začne se zaškolováním reportéra Josefa Koliny, který podle vlastních slov zvládl s jednatřicet kilo těžkým kluzákem jen legračně pobíhat. „Je to těžké. Zkrátka nedokážu si představit, že bych se k hraně kopce vůbec přiblížil. Natož, že bych z ní skočil,“ přiznává reportér.

U začínajích závěsných letců se přitom se samostatností a odvahou počítá. „Rovnou je to sólo. Najde se malá, mírná mezička. Letí se dvacet centimetrů nad zemí, ale i v těch dvaceti centimetrech nad zemí, když člověk letí čtyřicet kilometrů za hodinu a zakopne, je to rána,“ upozorňuje Dan Vyhnalík s tím, že ale většina nováčků při prvním letu křičí nadšením.

Vzápětí nám letec profesionál ukazuje výškoměr a jak se s ním pracuje. „Ukazuje, že tady je 275 metrů nadmořské výšky. Když stoupám, tak mi to pípá, což je funkce, která se dost hodí při trefování vzestupných vzdušných proudů, které umožňují letcům nabrat výšku.“

Při pohledu na nebe plné letců si jeden vybaví hemžení motýlů. Nezbytnou součástí výbavy je kabátový postroj, v němž jsou letci pod křídlem zavěšeni. „V něm mám helmu, rukavice, doklady, bundu... Oblékáme se jako na lyže, protože létáme 60 až 90 kilometrů za hodinu a pod základnou ve třech tisících je v létě pět, deset stupňů Celsia, tak abychom tam nezmrzli. Na jaře bývá i pod nulou. Pak tam máme samozřejmě vysílačku, doklady a vodu na pití, kterou máme na zádech. A když naopak piju moc, letím dlouho a je zima, tak musím rozepnout zip, kalhoty... A než to dopadne na zem, tak to uschne,“ směje se Dan Vyhnalík.

Výcvik pod vedením osmnáctinásobného mistra ČR

Po povídání je čas na praktickou ukázku ovládání stroje. Abychom se situaci ve vzduchu přiblížili co nejvíce, je potřeba Dana zavěsit pod kluzák. „Pilot se posouvá dopředu nebo dozadu. Když pustím hrazdu, letím rovně asi čtyřicítkou. Když přitáhnu, letím rázem šedesát, sedmdesát, osmdesát, sto,“ vysvětluje zkušený letec.

A pokračuje: „Zatáčení je daleko těžší. Posunu těžištěm na jednu stranu, když tam dám nohy, tak to s nějakou prodlevou půl vteřiny začne zatáčet doprava. A v tom všem musí člověk ještě sledovat přístroje a hlavně se rozhodovat, jaký vzdušný proud v danou chvíli využít... O tom to soutěžní létání je, o přemýšlení. Je to soutěž v efektivitě využívání stoupavých proudů.“

ČTĚTE TAKÉ: Peklo na jazyku: Muž z Mělnicka pěstuje nejpálivější chilli papričky světa

A v tom je Dan Vyhnalík českou špičkou, přesněji řečeno osmnáctinásobným mistrem republiky. „Loni jsem byl pátý na mistrovství Evropy a v týmech jsme měli bronzovou medaili ze sta pilotů,“ říká skromně.

A my dodáváme, že při společném mistrovství Francie a Česka zase Češi Francouze dokonale zahanbili a vyfoukli jim všechna tři první místa. Dan Vyhnalík to úplně nejvyšší.

Všechny lety mají ale jedno společné – jednou musí skončit. A tak je potřeba také dovednost přistát. „Pokud možno tak alespoň dvacet metrů nad zemí rozepnu zip, překlopím se, vyndám nohy, přehmátnu na boční trapézky, přistávám. Běžím, běžím a jsem na zemi,“ líčí Dan Vyhnalík.

A jak dlouho má v plánu létat? „Já to neplánuji, ale když má člověk úspěch a létá mu to, tak je škoda toho nechat. Tak létám, dokud na to fyzicky mám a dokud mám výsledky.“