V jedné místnosti spolu sedí dvacet hodin. Bez odstupu, jeden vedle druhého, jako v biografu. I když členové volebních komisí překračují základní doporučení epidemiologů, z nemoci COVID-19 většinou nemají obavy.
V ostravském volebním okrsku číslo 8002 mají u každého hlasování jen velmi málo práce. Jsme ve vyloučené lokalitě v Přívoze, kterou obývají převážně Romové. „A ti až na výjimky k volbám nechodí. Volební účast nám zachraňuje zdejší domov důchodců, kde dneska volilo 33 seniorů,“ říká zapisovatel volební komise. I tak podle jeho odhadu přijde volit maximálně deset, dvanáct procent z oprávněných voličů, kterých je 479. Ke krajským volbám v roce 2016 tady přišlo k urnám pouhých 11 procent občanů ze seznamu voličů.
Kouzla s rouškami
Okrsek číslo 8002 sídlí ve škole, v níž je nezvyklé ticho. Žáci jsou dávno doma, voliči tam ovšem zůstávají také. Když jsem vešel do volební místnosti, většina členů komise měla roušku pod bradou, anebo „na půl žerdi“.
Když ale vstoupí volič, prý si všichni předpisově zahalí ústa i nos. Z nemoci COVID-19 tady nikdo nemá větší obavy, to by se prý do funkce komisaře nehrnuli. A nezapírají, že odměna za volby je příjemným zpestřením. „Člen komise dostane 2300 korun, místopředseda 2600 a předseda se zapisovatelem 2700 korun,“ říká zapisovatel. „A stravenky,“ dodá další z členek komise.
„Kdo je tady nejstarší?“ Ptám se. „Já,“ hrdě se hlásí jednasedmdesátiletá Emílie Urbancová. Následuje dotaz takříkajíc na tělo: „Nemáte obavu, že sedět s neznámými kolegy dvacet hodin v jedné místnosti je v době pandemie dost riskantní? Zvláště když si všichni občas sejmete roušky...“ Paní Urbancová si však zakládá na svobodě pohybu a nepřipouští si strach z infekce. „Ještě pracuji, pořád dělám výšlapy do hor, jezdím na kole, prostě dál žiju společenským životem.“
Nulový distanc komisařů
Sedm volebních komisařů v tuto chvíli sedí jeden vedle druhého, doslova se na sebe lepí rameny, o dvoumetrovém odstupu nemůže být ani řeč. „Jakékoliv shlukování je přitom špatné, sociální distanc je v boji s touhle infekcí základní prevencí. Stejně jako roušky a hygiena rukou, o moc více přitom nemůžeme dělat, dokud nebudeme mít vakcínu,“ prohlásila pro CNN Prima NEWS ředitelka protiepidemického odboru Krajské hygienické stanice v Ostravě Irena Martinková, když jsme se jí nedávno ptali na shlukování občanů kolem výdejních okének po uzavření restaurací a barů.
V pátek epidemioložka Martinková napřed nebrala telefon, posléze odpověděla, že na dotazy novinářů nemá čas. Lze to pochopit, celá státní správa dostala befel zajistit co nejhladší průběh voleb. Je to paradoxní situace. V mimořádném opatření Krajské hygienické stanice v Ostravě z 23. září se třeba píše: „Šíření nemoci vzdušnou cestou, pomocí kapének obsahujících infekční agens, které se dostávají do okolí nemocného při mluvení, dýchání, kašlání a kýchání, patří mezi nejhůře ovlivnitelný přenos nákazy.“ Podepsána je ředitelka stanice Pavla Svrčinová. Březnové komunální volby ve Francii přitom podle tamních epidemiologů přispěly k rozšíření infekce.
Odkryjte si obličej!
V sousedním volebním okrsku 8001 jsou komisaři přece opatrnější. „Musíme být před nemocí pokorní,“ říká jedna z členek komise. „A větráme, pořádně tady větráme,“ podívá se k oknům. Společně v této místnosti všichni stráví téměř dvacet hodin. Ani tady zrovna není přítomen žádný volič, proto někteří komisaři sejmuli roušku pod bradu. Je to prý na dohodě přítomných. Část komisařů navíc není zvyklá dýchat přes roušku celé hodiny, v době pandemie se ještě nedostali do tak svízelné situace.
Ve volebním okrsku v obci Řepiště u Ostravy dodržují hygienická nařízení obezřetněji. U vchodu do místní školy sedí komisařka, která voliče přiměje, aby si ruce potřeli dezinfekčním roztokem. A rovněž kontroluje, zda mají všichni vzorně nasazenou roušku. „Zatím se nám nestalo, že by někdo chtěl volit bez roušky. Odmítači asi zůstávají doma,“ přemítá předsedkyně komise Jarmila Jusková.
K volbám nakonec zamíří i autor tohoto textu, v Domě dětí v domovské obci v Hlučíně u Ostravy. I tady sedí komise takzvaně „loket k lokti“. Překvapením je tato výzva: „Pane Motýl, můžete si sundat roušku, abychom věděli, že jste to vy?“ Poslušně ji sejmu, komisař se podívá na miniaturní černobílý snímek na občance a pak dlouze i na mě. „V pořádku,“ prohlásí s policejní dikcí. Ještě, že jsem v tu chvíli nekýchnul.
