Mojí ložnicí je garáž. Jak také žijí bývalí ostravští havíři a hutníci
Wikipedie definuje garáž jako stavbu určenou pro úschovu motorových vozidel. V některých ostravských garážových městečkách však místo automobilů trvale žijí lidé, často bývalí havíři a hutníci. „Jsem vyučený horník a léta jsem fáral na Dole Paskov, teď žiju v garáži,“ vypráví devětapadesátiletý Vlastimil Balaj z Ostravy. Chátrající garáže na břehu řeky Ostravice jsou mu domovem již šest let.
V někdejším socialistickém garážovém městečku mezi uhelnou haldou a řekou Ostravicí v Ostravě-Přívoze místo aut nocují nešťastníci, kteří nezvládli jízdu takzvaným spořádaným životem. A sjeli do pangejtu. „Už bych ale neměnil, tady v garážích u řeky je tak fajně,“ tvrdí Vlastimil Balaj, kterému tu říkají Atík. Těžko říct, zda to Atík myslí vážně, anebo si jen realisticky uvědomuje, že se v této ostravské favele asi nikdy neobjeví dobroděj, který by mu přinesl sto tisíc anebo milion korun. „A i kdyby mi ty prachy někdo daroval, tak odsud nepůjdu. Raději to tady oplotím a udělám rekonstrukci,“ zasní se mezi ruinami. Většina zdejších staveb určených původně na přespávání motorových vozidel už je totiž vybydlená. A garáže se změnily v hromady sutin.
Snění pod uhelnou haldou
„Když by mi někdo dal milion, tak bych tady choval stafordy, to jsou moji nejmilejší psi,“ přidá se k Atíkově snění jednačtyřicetiletý Václav Volný. Pro těžní společnost OKD fáral od konce devadesátých let, naposledy asi před osmi lety na Dole ČSA na Karvinsku. Pak se život nějak zvrtnul. Rodina, dluhy, exekuce, v bezpečí před vymahači finančních závazků je asi jedině v garáži. „Pořídil bych si asi tři sta padesát stafordů,“ směje se. „A já bych tu choval kozy a krávy, aby ti psi měli co žrát,“ dodá Atík.
Čtěte také
Sny jsou důležité, dávají naději. A třeba slavný americký spisovatel Mark Twain řekl o snění: „Nikdy se neodpoutávej od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“ Tahle slova si bere k srdci i dvaačtyřicetiletá Radka Bílková, další obyvatelka garážového ghetta. „Já bych tady chtěla chovat pštrosy,“ vyhrkne s rozzářenýma očima. Zatím se stará pouze o jednu zatoulanou slepici. „Jmenuje se Žofka a občas snese i vajíčko, ale teď zrovna nevím, kde se toulá.“
Václav Volný už myslí i na praktické kroky. „Napřed budeme muset tyhle pozemky koupit od města, a to bude docela pálka.“ Ostravští radní touží garáže už léta srovnat se zemí, ale k osudovému rozhodnutí pořád nedošlo. Vlastně došlo, pak ale zaúřadoval COVID-19. „Už loni tady byli z úřadu, že letos na jaře to tady vybourají. Bouračka měla stát šest a půl milionu, to vůbec nechápu, proč tak moc,“ přemítá Volný. V důsledku je ale moc rád, že radnice chtěla do asanace vložit takovou pálku. „Teď nám oznámili, že po tom koronaviru už na to město nemá peníze, tak tu můžeme dál bydlet. Jo, k něčemu ta panika byla dobrá.“
Koronavirus je výmysl
Nikdo z garážového městečka v Ostravě-Přívoze nezná konkrétní osobu, která by chytila wuchanskou chřipku. A to je i důvod, proč se tady spíš věří spikleneckým teoriím. Roušky nikdo nenosil ani vteřinu, žádná humanitární organizace pečující o ostravské bezdomovce se ani nenamáhala, aby je sem přivezla. „Prý se rozdávaly na hlavním nádraží, ale sem nikdo nepřišel,“ zapřísahá se Radka Bílková. Není divu, že někdejší havíř Atík pandemii zpochybňuje: „Uměle vytvořená panika, aby se do**bala ekonomika a Babiš z toho něco vytěžil.“ A další exhorník Václav Volný dodá: „Babišovi nevěřím, tomu jde jen o plné konto na účtu.“ Atík ale politickou úvahu i zlehčuje: „Ať ten Babiš přijde sem. Půjčím si na hodinu jeho kreditku, i s heslem.“
Humor, snění, dobrá nálada. Jinak se v garážích nedá přežít. Když udeří mrazy, je to ve stavbě z tvárnic o zdraví. „Máme tu kamna, vraty ale i tak dost táhne,“ říká Volný a opře se o železnou bránu. Svítí slunko a tady pod haldou je to samý vtip, starosti patří spíš ke špatnému počasí. „Dneska je to už skoro na koupání,“ přemítá Radka. Je čtvrtek 11. června, teploměr na slunci překračuje třicítku. „V řece Ostravici se raději nekoupáme, dáme si tu vany a napustíme vodou z parovodu,“ vysvětlují. Ostravice bývala černou uhelnou stokou, a i když v ní dnes žijí ryby, tomuhle vodnímu toku se v Ostravě nevěří. Voda z blízkého parovodu slouží třeba i na zalití kávy. „Horká je dost, ruku pod ni jen tak nestrčíte,“ popisuje Atík.
Lepší než lavička v parku
Bývalý havíř Václav Volný uznává, že částečně si za životní kotrmelce a život v garáži může sám. Stát by měl podle něho zakázat činnost lichvářským finančním společnostem, které půjčují na vysoký úrok. „Dostaly i mě, celkem jsem dlužil tři sta tisíc a splátky jsem prostě nedával. A potom ani exekuce.“ Ve spartánském obydlí už si zvykl, v nouzi je to určitě mnohem lepší než lavička v parku. Uprostřed garáže stojí dvojpostel, u stěny sedací souprava, křesla i noční stolek. A dokonce i televizor. „Mám tady elektrickou centrálu na benzin,“ pochlubí se a ukáže motor vyrábějící proud. „Na automatickou pračku ale jeho výkon nestačí, musíme se spokojit s valchou.“
Čtěte také
Atík prý v garáži opatruje výuční list: horník – mechanizovaný pracovník. „Ale dneska je mi úplně na hovno, i když jde o střední odborné vzdělání.“ Na šachtu často vzpomíná, peněz měl plné kapsy. Ale také šlo o život. „Na Dole Paskov, kde jsem dělal, byl pořád ve vzduchu výbuch z roku 1970, který zabil sedmadvacet horníků. To vám pak při fárání běží hlavou každý den.“ Mezi garážemi v tu chvíli starší muž tlačí kočárek. „Jedu na papír,“ vysvětluje. Všichni ho znají, ale není místní. Žije asi kilometr odsud pod železničním mostem. Jméno říct nechce, ale se svým osudem se svěří: „O byt jsem přišel ještě za komoušů, kvůli jedné ku**ě. To už je přes třicet let. Ta moje baba si jednoduše za***ala s mladýma synkama, kteří ještě neměli patnáct. A dopadlo to tak, že mi bolševik dal pět let natvrdo za navádění k pohlavnímu zneužití. Jak jsem vylezl z basy, už jsem žádný byt nikdy nenašel.“
Bída u koksovny
Centrum Ostravy vzkvétá. Periferie se ale propadají do stále větší bídy. Z magistrátu tam nedohlédnou – radní raději zaujatě hovoří o stavbě nové koncertní síně nebo rekonstrukci jatek ve Stodolní ulici, která se promění v galerii současného umění.
Návštěvníkům Ostravy proto autor tohoto textu rád ukazuje i odvrácenou stranu města. Souvislou řadu ghett, která na sebe navazují a stále se zvětšují. Začínáme vždycky v Přívoze u hlavního nádraží, pokračujeme do Muglinova a Hrušova, pak na Liščinu do Heřmanic a na Slezskou Ostravu. Z hlavního nádraží přitom vede stejně smutná cesta i opačným směrem. Ke ghettu kolem Spodní ulice a dále průmyslovými areály ke garážové favele na okraji Mariánských Hor.
Je to zoufalý a nejméně osm kilometrů dlouhý pás bídy. Většinou obydlený Romy, v sociální pasti tu ale uvázly i stovky rodin z majority. V garážích přitom žijí jen bezdomovci z většinové komunity, pro početné romské rodiny jsou to příliš malé obýváky. V dalším chátrajícím garážovém městečku u bývalého dolu a koksovny Jan Šverma v Mariánských Horách je odhadem obydleno tak třicet příbytků původně určených pro čtyřkolové mazlíčky dobře vydělávajících horníků či hutníků.
Velká láska v garáži
„Tady bydlí Dáša, tam další kamarád, za rohem Pepa a tam vzadu nějací kluci, o těch zatím moc nevím, jsou tu chvilku,“ vypráví o sousedech v mariánskohorském garážovém městečku čtyřiašedesátiletý Bohuš Hnilica. „Měl jsem problémy s jedním šéfem, tak jsem ho praštil přes hubu. Dostal jsem třiapadesátku, no a byl jsem v p**eli,“ vypráví. Stalo se to ve Vítkovických železárnách, od té doby je bezdomovcem. I s manželkou. „Zrovna ji trápí zánět kloubů, tak vás nepozvu dál. S Janou jsme spolu už třicet čtyři let,“ počítá. Velká láska? „Jako že jo, tak to je,“ souhlasí.
A z čeho Bohuš Hnilica žije? „Manželka má důchod a já ho dostanu za rok. Pětatřicet let jsem odpracoval, takže mi ho stát musí dát.“ Se dvěma penzemi už se prý bude dát uvažovat i o malé garsonce. „Uvidíme, tady je to ale celkem v pohodě,“ nestěžuje si. Většina místních se důchodu nikdy nedočká, potřebné roky si neodpracovali. To znamená, že budou muset „do terénu“ i v penzijním věku. Právě tak se to v garážové kolonii říká. Chodit do terénu. „Soused je teď také v terénu. Chodí po kontejnerech,“ říká Hnilica o kamarádovi Pepíkovi.
Domov za plechovými vraty
Před bývalým ředitelstvím OKD v centru Ostravy stojí nadživotní bronzová socha horníka. Ocelárny Liberty zase střeží měděný hutník. Horníci a hutníci. Kdysi kingové u hospodských stolů s plnou šrajtoflí, dnes bezdomovci z garáží. I když to vlastně nejsou úplní bezdomovci, vždyť žijí za plechovými vraty. „Dělal jsem u vysokých pecí, ale nerad vzpomínám,“ říká dvaašedesátiletý Josef Fistr, bývalý hutník Vítkovických železáren. Rodák z Jeseníků, kterého kdysi do Ostravy přilákaly vysoké mzdy. „Dvanáct let jsem dělal šamotáře, to byla na pecích hodně zodpovědná práce, peněz jsem měl stejně jako ti nejlepší havíři,“ vypráví. Fistr se nikdy neoženil a výdělek si prý uměl užít. „Celý život jsem lítal po ubytovnách, to mně k bydlení stačilo. A teď mám konečně svůj první dům,“ směje se.
Čtěte také
Garážová favela v ostravských Mariánských Horách leží poblíž chemičky BorsodChem a podél železnice do Ostravy-Svinova. Z vlaků sem ale přes hustý pás stromů a křoví není vidět. A žádný ze zaměstnanců prosperující chemičky by se po šichtě nepustil do chmurných uliček se stovkami chátrajících garáží. Je to svět sám pro sebe. Republika Garáž. Tedy spíš hodně zchudlá komuna chlapů, z níž asi polovina žije v garážích i s družkami. Všichni zažili lepší časy, které se už nevrátí. „Já jsem horník, kdo je víc,“ říkalo se dřív v Ostravě, metropoli uhlí a železa. Bývávalo.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
