Ještě že je s těmi zvířaty taková legrace... Zdroj: Barbara Vávrová
Žiji sama a představa, že tu budu zavřená v případě nákazy mé maličkosti minimálně měsíc, mě dohání k šílenství. Má úzkostlivá povaha tomu moc nepřidává, takže večery trávím tak, že někomu dělám díru do hlavy všemi mými katastrofickými scénáři. To samozřejmě prokládají chvilky pocitu štěstí nad tím, že nikam nemusím. A zvířata mi navíc dělají společnost zodpovědně.
Žiji sama a představa, že tu budu zavřená v případě nákazy mé maličkosti minimálně měsíc, mě dohání k šílenství. Má úzkostlivá povaha tomu moc nepřidává, takže večery trávím tak, že někomu dělám díru do hlavy všemi mými katastrofickými scénáři. To samozřejmě prokládají chvilky pocitu štěstí nad tím, že nikam nemusím. A zvířata mi navíc dělají společnost zodpovědně.
Hank jako by cítil, že se něco děje, takže se na mě lepí celou noc tak, že mě buď tlačí ke zdi nebo shazuje z postele. Výjimečně mi to ani nevadí, protože dost postrádám jakýkoliv lidský kontakt. Ale to je zase na jiný blog.
Trpím úzkostmi a záchvaty paniky a v tomhle období to není o moc lepší ani s příslušnou medikací. Předchozí noc byla obzvlášť náročná. Mám v karanténě dva Satany (čtěte kočky) a snažím se je socializovat, takže jsou v kleci v obýváku, aby pochopili, že nejsem na světě od toho, abych jim utrhala končetiny a nechala jejich torzo kutálet z kopce (mimochodem nejraději mají z nějakého důvodu Hanka).
Koťata mě vzbudila škrábáním a skákáním po kleci zhruba kolem třetí ráno. Jelikož nejsou zvyklá na moje špačkování, z postele se mi je nedařilo přerušit, takže jsem musela poloslepá vstát, vzít klec a přemístit ji do pracovny. Zavřela jsem za nimi dveře a šla si konečně zase lehnout.
Důležité je, že člověk není sám, ne? Zdroj: Barbara Vávrová
Důležité je, že člověk není sám, ne? Zdroj: Barbara Vávrová
Jen co jsem začala pomalu usínat, malá kočka Luna si vzpomněla, že nutně potřebuje ven. Tu jsem se ani nepokoušela přerušit, protože… no… není to zrovna nejbystřejší zástupkyně svého rodu, jestli mi rozumíte. Šla jsem ji tedy pustit ven. Lehla jsem si znova. Začala se mi zdát noční můra. Unikali jsme v ní před virovou nákazou a jediným řešením bylo podplavat klec dělící nás od bezpečí. Ale já nebyla schopná zadržet dech na více jak tři vteřiny.
Pak mi došlo, že se mi to jen zdá, ale stejně mě to probudilo. Mám po lécích rozjeté zorničky a navíc mi chvilku trvá, než úplně procitnu. Pomalu jsem teda otevírala oči a snažila se vzpamatovat. V pokoji byla ještě tma, když tu jsem přede mnou začínala něco ostřit. Úplně zřetelně se mi před očima začal rýsovat obrys mužské hlavy zezadu. No to snad… Panebože!!! Já někde večer byla? A kde to vůbec jsem? A kdo je to vedle mě?! A proč je tady, když se nemám s nikým vídat?!
Začala jsem nahlas opakovat “ježiši, ježiši, ježiši…” V duchu jsem přesvědčovala oči, ať co nejvíc zaostří a podprahově vnímala asi bilion otázek. Bylo mi jasné, že už jsem se definitivně zbláznila.
Když horký pot na mých zádech začal chládnout a oči konečně plnit svou funkci, uviděla jsem, co je přede mnou ve skutečnosti - Pepper si tak šikovně složila své opelichané půlky mě před obličejem, že to vypadalo jako blonďátá chlapská hlava zezadu.
Skvělé. Díky, zvířata.
Tomu tedy říkám láska za časů korony...
