Na longboardu si jede pro nový světový rekord. Balancuji mezi svobodou a rizikem, říká Gomola
Pro jednoho kratochvíle, pro druhého nástroj ke zdolávání výjimečných výzev. Ondřej Gomola z Ostravy se rozhodl překonat světový rekord ve vzdálenosti ujeté na elektrickém longboardu a vyrazil z Prahy do Barcelony. A řečeno slovy klasika, byla to strastiplná pouť. Čelil technickým poruchám, následkům nehod i zdravotním komplikacím. Jak ovšem vypráví, daleko od domova se setkal s krajany, kteří ho utvrdili v tom, že pověstná česká sounáležitost ještě žije. A mimo jiné tak i dosáhnout vytouženého cíle. Ten se mimochodem aktuálně snaží překonat — cestou napříč Japonskem.
První technické nesnáze na cestě do Barcelony přišly hned první den ještě v Česku, když se Ondřejovi rozbil řemínek od hodinek zaznamenávajících ujetou trasu. Následovalo porouchané sluchátko, ložisko v kole a řada dalších příhod, které cestu k vysněnému rekordu více či méně komplikovaly. A jak Ondřej Gomola přiznává, pátý den málem bylo po všem.
„V Kaprunu jsem omylem přidal plyn a naboural jsem do traktoru. Prkno se mi kompletně zlomilo. Tak jsem si sedl na hotelu na recepci, trošku jsem tam brečel. Šel kolem pán s českou vlajkou na batohu a ptal se mě, co se děje. Když jsem mu řekl, o co šlo, nabídl mi, že mě vezme do Prahy, kam právě mířil. Takže jsem ještě ten den byl v Ostravě a za šest dní jsem byl zase zpátky na místě, kde jsem longboard rozbil, a pokračoval jsem dál,“ líčil.
ČTĚTE TAKÉ: V socialistickém Československu šlo jen o záchody. Ve světě ale sbíraly designérské ceny
Druhým pomyslným andělem strážným se pro mladého cestovatele stal jeden ze sledujících z Instagramu, kde Ondřej sdílel podrobnosti o své pouti, včetně technických potíží, s nimiž se setkával. „Vždycky jsem natočil, co se longboardu děje a Jirka odhadoval, co mu je. Bylo to trochu, jako když doktor operuje na dálku. Já jsem byl rukama a on byl hlavou, která ty opravy vymýšlela,“ vypráví držitel rekordu, dnes už s nadhledem.
Na natáčení reportáže do pořadu Prima Česko přijel i s batohem, který v době výpravy vážil asi pět kilogramů. „Měl jsem v něm spoustu náhradních dílů a nářadí. Taky šest triček,“ vypočítává s tím, že na další výpravu se rozhodl vzít si trička už jen dvě: „Dál jsem tam měl bundu a kšiltovku, abych mohl taky mezi lidi.“
Když jeden světový rekord nestačí...
Kromě technických potíží cestu Ondřeje Gomoly komplikovala i setkání se strážci zákona. V Rakousku, v Itálii i ve Španělsku. „Naposledy to bylo den před Barcelonou. Přijel jsem s okem nateklým po včelím píchnutí, byl jsem úplně zničený. A pan policista stejně jako ti před ním spustil, že tam můžu jezdit jenom ve městě, ale ne mimo něj. A já jsem se mu tím svým jedním okem podíval do očí a on z toho pohledu poznal, že to prostě po těch 36 dnech dojedu, ať chce nebo ne. Tak jsme se domluvili, že pojedu přírodou,“ vzpomíná dnes už s úsměvem na dny před samotným finálem cesty.
A jak všechny útrapy zvládl? „Vyhrála ta obrovská láska k ježdění. Nikdy jsem nezažil, abych byl 12 nebo 14 hodin na něčem tak šťastný, jako jsem na longboardu. Miluju cestování i rychlou jízdu. A když jedu třeba 90 km/h v tak úžasném prostředí, jsem extrémně šťastný. A to mě hnalo, i když se něco rozbilo. Prostě jsem si říkal, že takhle to nemůže skončit, že musím jet dál,“ svěřil se.
O odhodlání mladého rekordmana svědčí i fakt, že aktuálně je na cestě k překonání dosaženého rekordu i sebe sama. Plánuje urazit zhruba 6 000 kilometrů napříč Japonskem. „Je to pocit absolutní svobody, musíte se soustředit jenom na to, abyste se nezabili,“ říká Ondřej Gomola.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Konec zvoníků v Čechách? Jsem s tím srostlý. Až nebudu moct, vezme to elektřina, říká Šerák
