John Pritasil je Američan s českými kořeny. Jeho otec uprchl z Československa před komunistickým režimem a usadil se v USA. Sám Pritasil se dodnes drží českých tradic a v Chicagu je členem několika českých spolků, které sdružují místní komunitu a zároveň představují Česko Američanům a lidem jiných národností. Mimo kulturu je v kurzu také česká kuchyně. Co například Češi a Čechoameričané jako Pritasil v zámoří servírují místním? A jak v jejich podání vypadají českoamerické Vánoce? O tom Pritasil hovořil v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Ačkoliv byl veden anglicky, Pritasilova výslovnost názvů českých měst či pokrmů byla prakticky stejná, jako by hovořil rodilý Čech.
Povězte mi napřed o vašich českých kořenech.
Narodil jsem se v USA coby první generace Čecho-Američana ze strany otce. Ten se narodil v Čechách v obci Miřetice poblíž Vlašimi. Matka se narodila už zde v Chicagu, ale její rodiče byli rovněž narozeni v Čechách – dědeček v Plzni a babička pocházela z malého městečka jménem Mladá Vožice.
ČTĚTE TAKÉ: Stromísek Pedro nebo trubková konstrukce. Vánoční „stromky“ v Česku budí úsměv i rozpaky
Navštívil jste tato místa během svého života?
Jistě, jeli jsme tam s tátou, mámou a mladší sestrou, když jsem byl dítě. Dva z mých starších sourozenců už tehdy pracovali, takže zůstali doma, ale my se tam podívali. Je to už nějaká doba, v Čechách stále vládli komunisté a bylo to zcela odlišné místo než dnes. Každopádně nám to otevřelo oči, a to byl můj jediný výlet do země mých předků.
Čili jste Česko navštívil ještě za komunistického režimu a od jeho pádu jste tak neučinil?
Ano. Naše cesta se odehrála kolem roku 1973. Moji rodiče, kteří dnes již nežijí, se do země po změně režimu párkrát vrátili, ale já se sestrou jsme to ještě nezvládli. Stále v to doufáme, plánujeme výlet, ale zkrátka nám to zatím nevychází. Rádi bychom se vrátili a vše znovu viděli.
Hádám, že tím myslíte nejen místa, kde máte kořeny, ale i jiné části České republiky, že?
Jak jsem říkal, naše cesta do Čech se odehrála během 70. let a bylo to poprvé, co se můj otec směl vrátit do vlasti. Návštěvy tak byly hlavně orientovány na naši rodinu. Jeli jsme do otcova rodného městečka, kde jsme zůstali většinu času. Avšak podívali jsme se i do Prahy a prohlédli si ji. Především jsme ale navštěvovali příbuzné, protože otec je neviděl řadu let.
Jaký byl vlastně příběh jeho odchodu z Československa?
Krátce po druhé světové válce byl policistou v Praze, takže v době, kdy se rychle měnily režimy. Od německé okupace se vláda vrátila Čechoslovákům, ale brzy to spadlo do rukou Rusům. Tehdy dostal vzkaz, že si pro něj jdou, protože co se týče politiky, otec byl velmi slyšet. Musel náhle utéct, takže rodinu a blízké opustil. Z Československa se dostal ještě ten večer, když přešel hranice s Německem, navíc stále oblečen ve své policejní uniformě. Dodnes mám doma jeho odznak.
PODÍVEJTE SE: Kate i Karel III. se dál obávají rakoviny. Rodina pro ně na vánoční oslavu pozvala 45 lidí
To zní, že se z Československa na tehdejší poměry dostal ještě poměrně snadno.
Lidé si vždy myslí, že z Československa se dalo dostat jen pod rouškou tmy díky vykopanému tunelu pod ostnatým drátem, ale on prostě jen přešel hranici do Německa a zamířil si to rovnou na základnu americké armády, kde žádal o pomoc. Poté se dostal do uprchlického tábora v Německu a později našel cestu až do USA.
Až v USA tedy potkal vaši matku – Američanku s českými kořeny?
Přesně tak. Její rodiče byli z Československa, ale ona už vyrůstala v Chicagu ve čtvrti jménem Česká Kalifornie. To byla tehdy zcela česká čtvrť. Když se rodiče vzali, tak tam i žili.
A co vaši příbuzní v Československu, respektive dnes v České republice? Jste s nimi v kontaktu?
Upřímně řečeno, má starší sestra kontakt trochu udržovala. Měla profil na Facebooku a dalších sociálních médiích, takže si psala s některými našimi bratranci a sestřenicemi. Když však zemřela, spojení bylo ztraceno, a tak jsme přišli o kontakt. Nicméně vím, že stále pár příbuzných v Čechách mám.
Menší, ale živá komunita
Pojďme nyní k české komunitě v Chicagu. Jak byste tuto skupinu, jejíž jste součástí coby potomek českých imigrantů, popsal?
Skoro každý se v průběhu let přestěhuje, posune nebo si vezme partnera mimo komunitu, takže se to trochu vytrácelo. Ale je vtipné, že poslední dobou se to celé naopak otáčí. Myslím, že dnes česká komunita není tak velká, jak kdysi byla, ale dnes je docela živelná. Celý život jsem byl součástí několika krajanských uskupení. Dnes je mi sice už 61 let, ale coby dítě jsem chodil do českého kostela, do české školy a doma jsme mluvili česky. Češtinu jsem dokonce ovládal ještě před angličtinou, protože s námi žila babička z matčiny strany, se kterou jsme tak mluvili vždy. V rodině jsme byli čtyři děti, často jsme nosili kroje, učili se lidové tance i české písničky, zkrátka vstřebávali českou kulturu. Naši rodiče na tom trvali, tak to bylo součástí výchovy. Dodnes jsem členem několika skupin, podílím se na konání různých festivalů a dalších akcí. Jedno z našich sdružení – Moravská kulturní společnost – úzce spolupracuje s Muzeem vědy a průmyslu zde v Chicagu.
Jak přesně?
Například při události zvané „Vánoce kolem světa“. Naše skupina zde samozřejmě reprezentuje Českou republiku, čímž jsme velmi poctěni. Stejně tak jsme dělali různé aktivity na české škole Tomáše Garrigua Masaryka v Chicagu. Ta je dnes velmi aktivní, škola zažívá obrodu. Zrovna jsem se tam přihlásil na kurz pečení českých perníčků, abych je mohl udělat na Vánoce (smích). Takže bych řekl, že jsme velmi živá komunita. Zejména díky tomu, že v Chicagu už asi 15 let máme český konzulát. To nám velmi pomáhá, protože díky tomu máme nejen identitu, ale dává nám to punc oficiality.
Kolik lidí se takových akcí běžně účastní?
To záleží. Zrovna jsme měli naši každoroční akci jménem „Hospoda“. Hraje tam česká muzika, máme české jídlo a pití a během večera se tam vystřídá 100 až 150 lidí. Pokud jde o větší akci jako třeba Moravský den, dorazí i několik set lidí, navíc už asi 100 lidí potřebujete jen na organizaci a program. Když jsem zmínil akci „Vánoce kolem světa“ s českou účastí, tak na ni běžně v průběhu svátků dorazí tisíce lidí. Všechno záleží na tom, co to je za událost. Poznal jsem mnoho lidí, kteří stejně jako já v dětství mluvili česky, a stejně tak ty, kteří mohou mít české kořeny, byť v nich nevyrůstali, ale nyní svůj původ objevují a chtějí být součástí komunity. A pak jsou tu Češi, kteří přišli do Chicaga později během života a chtějí slyšet svůj rodný jazyk nebo i zde jíst své milované pokrmy. Takových lidí máme rovněž mnoho.
Představujete českou kulturu, kuchyni či jazyk Američanům nebo lidem jiných národností?
Jasně. Ta zmíněná „Hospoda“ je otevřená veřejnosti. Řekl bych, že běžně je tak polovina příchozích z české komunity a druhá polovina jsou lidé ze sousedství. Zkouší jinou kuchyni a další věci. Snažíme se být pro jiné hodně viditelní, protože občas máme pocit, jako by Češi byli zapomenutý národ. Každopádně, představovat cizím lidem naši kulturu je zábava.
Když mluvíme o české kuchyni, jak se na ni obvykle lidé, kteří nejsou našinci, tváří?
Většinou je zaujme, ale záleží to na tom, co zrovna servírujeme. Většinou to jsou různé druhy guláše, řízky nebo vepřo knedlo zelo, které každý zná. Občas ale doneseme i nějaké netypické jídlo, jako třeba sulc. Mimochodem, tomu jsem nikdy nefandil. Babička jej dělávala a rodiče jej měli rádi, ale když chcete sulc prodat Američanům, to je trochu těžší (smích). Je to prakticky stejné jako s jelity a jitrnicemi. Když jsme byli děti, tak jsme je jedli, protože jsme je dostali na talíř, ale moc mi to nechutnalo. Taková jídla v Chicagu už dnes moc nevidíte, takže je složité je nabídnout Američanům a jiným. Obecně však lidé na naši kuchyni reagují dobře. Zejména na chlebíčky, řízky a různé druhy pečiva. Pokud jde o pečivo, tam Čechy neporazíte!
Musím přiznat, že jsem na tom se sulcem nebo jelitem stejně jako vy.
To mě nepřekvapuje (smích). Lidé jsou také rozděleni ohledně jídla zvané dršťková. Buď to milují, nebo ne. Nikdy jsem to moc nemusel, ale mí starší sourozenci ji zbožňovali. Někteří se takového pokrmu nemohou dočkat, zbytek si řekne: „Děkuji, nechci“. Jako malý jsem navíc nevěděl, co to přesně ty dršťky jsou. Myslel jsem, že je to nějaký druh ryby. Někdo mi později vysvětlil, co to doopravdy je. Neměl jsem to rád předtím a po tomto zjištění jsem na tom nehodlal cokoliv měnit. (smích) Ale polévka sama o sobě je v pohodě. Mimochodem, mívá vaše rodina na Vánoce pokrm, kterému se říká třeba kuba?
Ne. Nesnáším houby.
Co jste to za Čecha, když nesnášíte houby? (smích) My ho měli na Vánoce vždy. Ale třeba můj švagr, který je moravského původu, a dokonce máme dost podobné zázemí i kořeny, mi říkal, že jeho rodina na Vánoce kubu nikdy nejedla. Bavil jsem se s dalšími lidmi, se kterými jsem vyrůstal, a ti zase na Vánoce kubu měli. Když jsme na Štědrý večer šli do kostela na mši, celý svatostánek byl cítit česnekem, protože jsme všichni měli kubu. (smích).
FOTO: Podívejte se na výzdobu Bílého domu za prezidenta Joea Bidena a jeho první dámy Jill Bidenové
Míváte na Vánoce nějaké další české pokrmy?
Na Vánoce peču cukroví, které kdysi dělávala moje maminka – mandlové rohlíčky a linecké cukroví.
A co třeba vánočka?
Tu nedělám, ale vždycky si ji kupuji a pokaždé je úžasná. Celkově tu však už nemáme tolik českých restaurací a podniků jako dříve. Přesto jsem vždy rád za řízky a podobné věci. Ty mně moc chutnají. Je ale pravdou, že české pokrmy máme převážně na svátky.
Na závěr se ještě doptám mimo českou kuchyni. Občas vidím takový fenomén, a to zejména u Čechů žijících v Německu či Rakousku, potažmo přímo u Němců a Rakušanů. V této zemi léta pracují a na důchod zamíří do České republiky. Díky vyšším penzím si pak v Česku mohou žít takřka jako králové. Sledujete v Americe něco podobného? Že by se místní Češi nebo Američané s českými kořeny vraceli zpět do země svých předků na penzi?
Moji vrstevníci tak nastaveni nejsou. Ani můj otec už neměl žádnou touhu se vrátit domů, jeho život a rodina byly v Chicagu. Jsou však lidé, kteří třeba přišli o svého životního partnera a pak se vrátili do České republiky. Jak sám říkáte, mohou tam žít ve větším komfortu, protože výdaje mají nižší. Ale má zkušenost je, že jsem příliš navrátilců neviděl. Možná to ale platí pro mladší generaci, která přijde do USA, zůstane zde tak 10 let, a pak se vrátí zpět do Česka, protože chtějí vychovat děti ve své domovině. Jedna má kamarádka polského původu žije částečně v USA a částečně v Polsku, ale něco podobného moc nevídám. Ne u mé generace.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: „Zombie“ narkomani v ulicích, strach a no-go zóny. Problém má i nejpřátelštější město Evropy
