Havel a Dubček mě ohromili příběhy i pitím. Jak americký Slovák prožíval sametovou revoluci?

Povězte mi napřed o vašem původu.
Z 84 procent mám kořeny na Slovensku. Všichni moji prarodiče jsou právě odsud, ať už to tehdy bylo Rakousko-Uhersko nebo Československo. Rodiče mojí matky pocházeli z města Nová Baňa a přilehlé vesnice Brehy (město a vesnice v Banskobystrickém kraji; pozn. red.), rodina mého otce byla pro změnu z Prešovského a Košického kraje, takže mám kořeny na obou stranách Slovenska. Vyrůstal jsem v jižním Detroitu ve slovenské komunitě se slovenskou farností. Hrál jsem v místním slovenském kostele každou nedělní mši na varhany. Během let jsem se od mých prarodičů naučil základy slovenštiny a od matky s otcem zase angličtinu s maďarštinou.

ANALÝZA: Trump šokuje i republikány. Ministry vybírá za loajalitu, ne schopnosti

I jako občan USA jste si uchoval zájem o dění v Československu, potažmo Slovensku?
Moje rodina se vždy zajímala o slovenské události skrze farnost či bratrskou jednotu. V roce 1968, když jsem byl na střední škole, Sovětský svaz se svými spojenci napadl Československo a můj otec zde zorganizoval protest. V tu dobu u vás vládl Alexander Dubček, což byl Slovák, tudíž Slováci v Americe byli hrdí, že se k moci v jejich domovině konečně dostal někdo z nich. Sliboval socialismus s lidskou tváří, což jsme tu všichni podporovali. Od té chvíle se můj otec zapojil do skupiny zvané Slovenská liga Ameriky, stal se prezidentem lokální buňky. Zemřel, když mi bylo 18, vedení buňky jsem po něm převzal a mohl tak pokračovat s aktivitami spjatými se Slováky a Československem. Stejně tak jsem v rámci ligy cestoval po USA a setkával se s dalšími Čechy a Slováky. Nemysleli jsme tehdy vůbec na nezávislost nebo rozdělení našich dvou zemí, ale jednoduše jsme řešili, jak se postarat o ty, kteří hledali úkryt.

Čili jste po invazi v roce 1968 přijímali a starali se o uprchlíky?
Jen v roce 1969 jsme u nás doma měli mnoho uprchlíků. Můj otec jim pomáhal se usadit a najít zde práci poté, co utekli před sovětským režimem. V tom jsem pokračoval i skrze svoji práci právníka nebo když jsem byl hlasatelem v rádiu v období před sametovou revolucí. Azyl v USA hledali i třeba tanečníci nebo hokejisté, například Petr Klíma, a já jim pomáhal získat nový domov, dokumenty a oprávnění zůstat v USA. Mnoho z nich zde zůstalo a stali se americkými občany. Napadá mě třeba skupina tanečníků Lúčnica, kteří přijeli do USA na vystoupení a najednou se vypařili svým lidem. S naší pomocí se tady usídlili. V té době jsem byl pouhý právník ve Slovenské lize. Ale když v roce 1989 přišla sametová revoluce, byl jsem díky svému členství pozván do Československa hned po pádu železné opony, abych s Čechy a Slováky řešil, jak uspořádat svobodné volby a vytvořit občanskou společnost. Velmi zajímavá zkušenost.

Hádám, že příchod do Československa po sametové revoluci musel znamenat šok, že?
Rozhodně. Začalo to už tím, jak jsem byl do Československa vysazen. Dostal jsem vízum, tuším pro pedagogické či novinářské důvody, protože jsem tehdy pracoval zároveň pro rádio. Na hranicích nás stále vítali sovětští vojáci s tanky. Když mě taxík z Vídně přivezl k hranicím Slovenska poblíž Bratislavy, tak mi taxikář řekl: „Teď už jsi v tom sám. Vypadni.“ Přešel jsem most a s pohraničníky jsem se mixem slovenštiny a ruštiny bavil o Detroitu Red Wings (slavný hokejový klub NHL; pozn. red.). To mi nejspíše pomohlo, protože mi orazítkovali pas i vízum a byl jsem na cestě do Bratislavy. Najednou jsem se ocitl přímo za železnou oponou a poprvé přímo v zemi, kterou moji předkové nazývali svým domovem.

Další věc byla vidět staré budovy a také stará auta. Stejně tak mě překvapily nízké ceny v podstatě všeho, protože stát takto podporoval ekonomiku. Bohužel jsem se nesetkal se žádnými příbuznými, protože šlo o neplánovanou návštěvu, ale byla to zkrátka obrovská změna. Stál jsem v zemi svých předků a vůbec jsem nevěděl, co od toho čekat, ale všichni mě zde vítali. Byla to skvělá doba na to být v Československu.

Tohle potažmo vedlo k tomu, že jste se v Detroitu stal honorárním konzulem Slovenska?
K tomu došlo až v roce 2001, takže 12 let po revoluci. Byl jsem si blízký s rodinou Alexandra Dubčeka zde v Detroitu a seznámil jsem se po revoluci také s Václavem Havlem. S tím jsem coby mladý novinář měl skvělé zážitky.

Jaký dojem na vás obě tyto osobnosti sametové revoluce udělaly?
Oba obětovali své životy a kariéry kvůli tomu, v co věřili. To v Americe neuvidíte, jen v zemích, které skutečně zažily utrpení. Havel navzdory vězení stále psal a bojoval za svoji věc a z Dubčeka se z lídra naděje zemí střední a východní Evropy stal lesník, který se až později během revoluce vrátil na scénu. Ten příběh znám – v Bratislavě ani nikde jinde se nestřílelo. Místo toho se cinkalo klíči. Myšlenka, že lidé získají nezávislost a svobodu jen tím, že se tiše sejdou protestovat, aby svrhli utlačující režim, je úžasná. Tím pádem jsem byl uchvácen těmito dvěma osobnostmi. A stejně tak jsem byl v úžasu z toho, jak dokázali pít. (smích)

Říkal jste, že jste do Bratislavy přišel radit, jak vybudovat demokratický stát? Jak ty rady zněly a jak na ně Čechoslováci reagovali?
Byla to velká výzva, protože všichni politici mezi sebou závodili o pozici v nové vládě. Bylo očividné, že o místo v parlamentu zápolili i jedinci se silnými vazbami na komunisty. Mimochodem, myslím, že všichni už tehdy tak nějak tušili, že se země rozpadne na dvě, ale já nikoliv. Byl jsem pro udržení jednoho státu, který byl na cestě stát se nejprogresivnější demokracií ve střední Evropě. Každopádně jsem jim tehdy popisoval systém voleb, na které jsem jako právník dohlížel už 12 let a seděl jsem i ve volebních komisích, kde jsme sčítali hlasy či zkoumali možné podvody. Navíc jsem v té době už po sedm let učil právo na Wayne State University. Nevím, zda se tehdy mými radami řídili, ale podle výsledků se zdá, že ano. Slovensko je koneckonců stále demokratickou zemí.

Zatímco jste takto radil Čechoslovákům, viděl jste při volbách něco, co vás překvapilo?
Ano, protože nikdo nechápal princip dvou a více stran ve volbách. Čechoslováci byli zvyklí na jedinou volbu – komunistickou stranu. Všichni ostatní politici maximálně psali své protirežimní básně ve sklepech či garážích. Lidé po roce 1989 teprve otevírali oči po probuzení a zjišťovali, co to je svoboda. Uvědomil jsem si, že v USA ji bereme až příliš za samozřejmost. Vysvětlit, co je to demokracie, chce čas a československá vláda té doby byla v podstatě v období batolete. Dnešní slovenská vláda je taková mileniální – stále je mladá a učí se. A popravdě ani nevím, zda se dá všechno o demokracii naučit.

Všechno tohle můžeme spojit i s nedávnými prezidentskými volbami v Americe, po kterých také nevím, zda se lidé někdy poučí. Je to věčný boj a jde hlavně o to zajistit, aby občané měli na výběr. Říkal jsem Slovákům, že i když máte na něco jiný pohled, neznamená to, že musíte okamžitě založit deset nových stran, stačí pár. Snažil jsem se předat myšlenku, že základní premisou je dohoda na stabilní vládě, jasné vládě práva a dobré ústavě se 27 či 28 články, nepotřebujete jich 300. Pak to celé bylo na Čechoslovácích. Osud si zvolíme každý sám. Nemůžu na ně dohlížet, jen jsem radil.

Zmínil jste, že jste byl v té době také hlasatel v rádiu. Když jste se vrátil zpět do USA, co jste svým posluchačům o Československu a sametové revoluci vypověděl?
Mé pocity o tom, jak jste uvítali svobodu, demokracii a jednotu. A také jak jsem viděl Havla, Dubčeka a další společně závodit o moc na stejné platformě. Popsal jsem posluchačům i Havlovu návštěvu v USA. Dubček bohužel brzy na to zemřel a nikdy se tak nedožil toho, aby viděl, jak se jeho odkaz naplnil. Panoval pocit, že nic nebude jako dřív. Stejně tak jsem varoval, že v Československu přijde i náhlý šok v podobě náhlého růstu cen.

Když mluvíme o českých a slovenských lídrech, nedávno jste se v USA potkal se současnými prezidenty Petrem Pavlem a Petrem Pellegrinim. Jaký na vás udělali dojem?
Byli zde na místní shromáždění a také výroční akci Národního česko-slovenského muzea v Cedar Rapids ve státě Iowa. Moderoval jsem některé akce a s oběma jsem byl na snídani i obědě. Oba na mě zapůsobili tím, co prohlásili na pódiu i během soukromé konverzace. Přišli s tím, že Česká republika i Slovensko uznávají důležitost NATO, Evropské unie i přináležitost k Západu. Těšilo mě slyšet, co říkají na ochranu práv lidí na Ukrajině, která je sousedem Slovenska a čelí obrovskému nebezpečí kvůli ruské invazi. Oba prezidenti ujišťovali obecenstvo akce, že chtějí zachovat prozápadní směřování, což je důležité. Nejdete přece tak daleko, abyste náhle zavřeli dveře nebo je nechali otevřené nějakému vetřelci.

PODÍVEJTE SE: Pavel slovy o Trumpovi ztížil práci české vládě. Z jeho vyjádření je cítit Kolář, míní Durčák

Když Čechoslováci utíkali do USA po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, jak se na ně dívali místní? Nebyly to nevraživé pohledy, že přicházejí lidé z komunistické totality?
Ne, myslím, že se tu zabydleli snadno. Mnoho z nich jsem vítal už na letišti, zval je do našeho domu, má matka a babička pro ně připravovaly večeře. Pak jsme jim našli místo k životu a zaměstnání v Detroitu. Dnes máte dvě hlavní centra slovenské komunity: v detroitském West Side Slováky ze západu země, východní Slováky pro změnu na East Side. Migrace je dnes celosvětový problém, ale sám jsem z rodiny imigrantů a pokud takovým lidem neotevřete své dveře, tak kam by se svět dostal? V USA jsme navíc všichni vlastně imigranti. Pokud tedy samozřejmě nejste domorodý obyvatel, jeden z Indiánů.

Mimochodem, máte slovenský pas?
Ne, ale mohl bych jej získat snadno, protože ze země mám hned čtyři blízké předky. Je to prostě jen otázka času. Musím si k tomu sednout a dotáhnout to. A víte proč? Není to ani tak o Evropě, protože tam mi americký pas postačí. Je to kvůli tomu, abych mohl bez problémů na Kubu a koupil si tam doutníky. (smích)

Slýcháte dnes v Detroitu češtinu či slovenštinu? Aspoň čas od času?
Už moc ne. Mohl jste je slýchat na východní straně Detroitu, kde je více nedávných migrantů a ti se snaží jazyk udržet při životě. Jinak je slyšíte málokdy. Když zde otevírala továrnu US Steel, pracovalo v ní mnoho Slováků, a to dokonce i na řídících pozicích, takže tam jste slovenštinu slýchal. Jinak je to však neobvyklé, ale zrovna jsem obdržel dopis od jedné ženy, který byl ve slovenštině. Naštěstí si základy pamatuji z dětství, takže jsem jej dokázal přečíst a pochopit, ale denně v práci bych slovensky komunikovat nezvládl. Mimochodem, to mě na Evropanech fascinuje – vždy znáte aspoň dva jazyky, což je obrovský rozdíl oproti Američanům. Většina ztratila vztah ke svým kořenům. Já měl štěstí, že jsem vyrůstal v domově, kde se mluvilo o našich slovenských, maďarských i ruských kořenech. K tomu jsem se učil francouzsky a v kostele se modlíme latinsky. To však běžně v USA nevídáte.

Tento rozhovor děláme v angličtině, ale myslíte, že bychom jej zvládli, kdybych já mluvil česky a vy slovensky?
Kdybychom na to šli takto, dostával byste ze mě odpovědi tak tři hodiny. (smích) Bylo by to pro mě strašně těžké. Zvládnu přečíst noviny či dopis a stejně tak i reagovat na běžné české či slovenské věty, ale to je tak vše. Aspoň jsem však zdokonalil svůj akcent. Má maminka by pravděpodobně interview v rodném jazyce zvládla.

Čerstvě zvolený prezident Donald Trump už hlásil, že po nástupu do funkce zahájí rozsáhlé deportace. Očividně se zaměřuje na lidi z Latinské Ameriky, ale taková akce by se mohla dotknout i Čechů a Slováků, kteří zde po léta žijí, ale nemusí mít v pořádku své dokumenty. Třeba o tom ani nemusí tušit. Neobáváte se, že tento Trumpův slib drsně pocítí vaši či naši krajané? Jako konzul to navíc budete muset řešit.
Jsem si jistý, že přesně takové problémy nastanou. Znám tento typ situace u Čechů a Slováků, navíc nejen v Detroitu, ale takřka všude ve státech. Navíc zodpovídám mimo státu Michigan i za Wisconsin a občas pomáhám kolegům v Kanadě, protože hranice jsou jen pár kroků od nás. Dostávám spoustu žádostí o potvrzení cestovních dokumentů. Mám za to, že časem jednoduše převládne zdravý selský rozum, protože jednoduše nemáme dostatek letadel či lodí, abychom mohli všechny migranty deportovat. Stejně tak nemáme ani dostatek cel, kam bychom čekatele na deportaci umístili. Takže ano, očekávám problémy. Zároveň si však myslím, že tohle je ta pravá cesta, jak sjednotit lidi, kteří zde žijí. Možná, že znovu uslyšíme to cinkání klíčů.