Karel Chodil pomáhá drogově závislým rehabilitovat už deset let. Zdroj: archiv Karla Chodila
Příběhy drogových závislostí jsou často drsné a emotivní. Zvlášť, když se týkají v podstatě ještě dětí. Terapeut Karel Chodil se s takovými osudy setkává denně už deset let. V Terapeutické komunitě Karlov u Písku začínal jako řadový člen týmu a před dvěma lety se vypracoval na pozici jejího ředitele. Komunita Karlov léčí lidi od 16 do 25 let a matky s dětmi. Je jedinou komunitou v Česku, která dává matkám možnost léčit se za přítomnosti svých dětí. V rozhovoru pro magazín Generace 20 hovořil Karel Chodil mimo jiné i o těchto příbězích.
S jakými závislostmi k vám nejčastěji docházejí mladí lidé?
Primárně s kombinacemi závislostí na THC (látka, kterou obsahuje například marihuana, pozn. red.), pervitinu a alkoholu. Potom třeba nebezpečně experimentují s extází nebo lysohlávkami.
Setkáváte se v komunitě i s moderními závislostmi, jako jsou sociální sítě?
Čím dál častěji, ale pořád to je právě v kombinaci s návykovou látkou. Zatím si tu od nelátkových závislostí držíme odstup. Máme pocit, že s nimi neumíme pracovat, protože jsou hodně abstraktní. Zatím jsme nikoho s nelátkovou závislostí nepřijali. Myslím, že se naší komunitě tito lidé i sami vyhýbají, protože vědí, že tu u sebe nesmějí mít telefon. U nás je to způsob očisty od rizikového prostředí, které by jim mohlo připomínat jejich starý život.
Je podle vás důležité se moderním závislostem věnovat stejně vážně jako drogovým?Určitě. Nedávno docent Kamil Kalina, přední odborník na závislosti v Česku, předpovídal, že virtuální realita dost možná úplně nahradí návykové látky. Je daleko dostupnější a lidé nemusí vynakládat veliké úsilí, aby v ní něco získali.
Virtuální realita dost možná úplně nahradí návykové látky
Jak se liší váš postup uzdravování tady v Karlově od psychiatrických léčeben?
V léčebnách lékař odborně pracuje s pacientem a potom odchází domů. Na oddělení s pacienty zůstává možná tak zdravotní sestra. V komunitě je to jinak. Máme tu adiktology, ne lékaře, a přístup je daleko osobnější. Komunita funguje 24 hodin denně, během kterých se střídají terapeuti, kteří s klienty bydlí ve stejné budově. Poznávají nás tak v běžných životních situacích, třeba s nimi jdeme na oběd a povídáme si. Líp si tak představí, k čemu mohou směřovat. Jsme pro ně lidi, ne role, jako třeba lékař.
Pacienti se občas bojí se svým problémem za doktory přijít, protože mají strach, že před lékařem budou vypadat hloupě. I proto ten rozdíl tolik zdůrazňujete?
Ano, protože nejsme zařízení, ale služba. S klienty pracujeme s pokorou k tomu, čím si prošli. Přináší to požadovaný výsledek: rehabilitovat. Dalo by se říct i vyléčit, ale to je zavádějící. Může to totiž znamenat, že člověk už se nikdy nedotkne drogy. To je utopie.
Takže vaši klienti se po léčbě mohou opět vrátit k drogám?
Jeden z mechanismů závislosti je, že když je mi zle, dám si čáru nebo flašku vodky, abych si ulevil. Tento přístup je potřeba aktivně nabourat. Skrz rehabilitaci člověk pozná zdravý život. Musí najít své silné stránky i slabiny, aby nepodléhal droze jako prostředku, který mu uleví od starostí. Když tohle klienti během léčby poznají, můžou se ke zdrojům energie vracet právě ve chvíli, kdy se cítí na dně. Oni na drogy budou myslet a řeknou si: „Teď bych si dal“. Možná se dostanou do situace, kdy budou na cestě ke svému starému dealerovi, anebo si od něj i něco koupí a třeba i aplikují. Důležité ale je, aby s tou situací uměli dobře naložit, a pokud si drogu ještě nevzali, zastavit se. Ideální je, když umějí pracovat se svými chutěmi. Dokáží si uvědomit, že na drogy myslí z nějakého důvodu, třeba že mají problémy v práci, s rodinou, s dítětem, a skrze ty chutě hledají únik. Ve chvíli, kdy s tímhle umějí pracovat, je vyhráno. Na to cílíme.
Jak ten mechanismus nabouráváte?
Máme přísný režim, který na klienta tlačí. V komunitě rozdělujeme práce a chceme, aby v nich klienti podávali výkon stejně, jako kdyby to byla reálná, placená práce. Starají se o provoz kuchyně, vaří pro sebe a tým, uklízí dům, starají se o domácí zvířata… Musí za sebou vidět úspěch. Mladí speciálně, protože často nemají pracovní návyky, a tímhle se učí, že je po nich vyžadován jasný výsledek.
Co když práci nesplní?
Přichází trest. Třeba musí hodinu navíc pracovat v osobním volnu. Mají totiž denně čtyřhodinovou pracovní terapii, dvou až tříhodinovou skupinovou terapii, a zbytek dne osobní volno. O sankcích rozhodují sami klienti, kteří společně hlasují o konkrétním člověku. Je to lepší, než kdyby tresty rozdávala autorita, protože klienti se tak společně podílí na řízení komunity. Tohle spolurozhodování je také nácvik odpovědnosti za program. Učí se zacházet s mocí, aby nerozdávali tresty třeba z pomsty.
Terapeutická komunita Karlov u Písku se specializuje na léčbu mladých lidí a matek s dětmi. Zdroj: Sananim.cz Zdroj: Sananim.cz
Pro každé dítě je i závislá matka strašně důležitá.
Liší se nějak léčba mladistvých oproti matkám s dětmi, které tu také máte?
Základy jsou stejné: nácvik odpovědnosti, psychoterapie, pracovní dovednosti. Ale zrovna tam se to liší. Mladí si musí vyzkoušet pracovat a naučit se režim. U matek je potřeba učit je věnovat čas dětem. Mámy jsou s dítětem buď o samotě, nebo ve skupině s jinými. Mají individuální konzultace s vychovatelkou, které se mohou svěřit, v čem mají s dítětem problémy, co se jim daří a co ne. V neposlední řadě mají skupinové terapie, kde můžou diskutovat o tématech blízkých matkám.
Jak staré děti v komunitě jsou?
Do komunity nastupují už těhotné ženy. Nejstarším dětem je kolem osmi, devíti let. Většinou chceme, aby tu byly ideálně děti, které ještě nechodí do školy. To z toho důvodu, aby nebyly vytrženy z prostředí, ve kterém už mají sociální vazby, spolužáky.
Je pro dítě dobré, aby bylo v komunitě, kde jsou závislé matky?
Jsem přesvědčen, že ano. Pro každé dítě je jeho máma v životě ohromně důležitá, i když je závislá. O to víc, když se svou závislostí bojuje a chce ji překonat. Je to obousměrný vztah. Pro matku je také důležité, že společně s dítětem procházejí procesem léčby. Zvykají si na sebe a učí se číst své chování.
Rodiče někdy zcela přirozeně a správně zabouchnou před závislým dítětem dveře.
Jaký případ z praxe vás osobně zasáhl?
Vždycky mě dostanou příběhy o hluboké samotě. Přichází k nám mladí lidé z rozvedených rodin, kde rodiče už mají další rodiny a oni vlastně nikam nepatří. Dítě začne fetovat a rodiče někdy zcela přirozeně a správně zabouchnou dveře. Ten mladý člověk tak zůstává sám a neumí si s tím poradit jinak, než že fetuje dál.
Teď si trochu protiřečíte. Zasahuje vás samota, ale přijde vám výchovné, když rodiče zabouchnou dveře před dítětem, které potřebuje pomoc?
Zraňuje mě, pokud dítě samo přijde a na ty dveře klepe, že chce odvézt do léčebny, a rodiče nereagují.
Setkáváte se i s dojemnými konci?
Ano. Jsou naštěstí častější než ty smutné. Je skvělé, když klient projde léčbou, načerpá v komunitě to, co sám potřeboval a potom se setká opět s rodiči, kteří vidí, že na sobě opravdu zamakal a přijmou ho zpět.
Karel Chodil (35)
Studoval v letech 2003–2009 vychovatelství a pedagogiku volného času na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Od roku 2010 pracuje v Terapeutické komunitě Karlov, SANANIM z. ú. jako terapeut a vychovatel. Poskytuje poradenství v oblasti závislostí, osobního rozvoje a párové a rodinné poradenství.
Text je součástí mediálního projektu Generace 20 studentek a studentů Vyšší odborné školy publicistiky ve spolupráci s CNN Prima NEWS.
