Nedožité osmdesátiny Karla Kryla. Jeho bratr říká, že by písničkář chtěl lepší pomoc Ukrajině

Když Karel Kryl zemřel, do osmdesátin chybělo moře času. Bylo to předčasné úmrtí, určitě by ještě složil hodně písniček. Odešel v pouhých devětačtyřiceti letech v březnu 1994. Jeho o tři roky mladší bratr Jan dnes žije v Novém Jičíně. „Na Karla si všichni vzpomenou, jen když je nějaké kulaté výročí. A mě už příliš nebaví pořád odpovídat na stejné otázky, je to na jedno kopyto,“ nejprve odmítne rozhovor.

Ukrajinci jsou hrdinové

Jenže svět se rychle mění a je třeba reagovat na stále nové události. „Můj bratr by určitě podporoval velkou pomoc Ukrajině a podstatně rychlejší reakci od mocných tohoto světa,“ věří 77letý Jan Kryl v době, kdy Spojené státy americké zastavily účinnou vojenskou pomoc pro Ruskem okupovanou Ukrajinu.

ČTĚTE TAKÉ: Když Gott s Krylem zazpívali hymnu, zlomilo se to. Hudba je zázračná a spojuje, řekl Michal Prokop

Když se v roce 2004 připomínaly nedožité šedesátiny Karla Kryla, ruský prezident Vladimir Putin se úspěšně sbližoval se Západem. V tom roce podepsal Kjótský protokol o klimatických změnách a vyjednával s Evropskou unií podporu vstupu Ruské federace do Světové obchodní organizace (WTO). O dvacet let později Putin řídí v Evropě dosud nejničivější válku od té druhé světové.

„Ukrajinci jsou pro mě opravdoví hrdinové,“ sklání Jan Kryl poklonu bojujícímu národu. Hned od smrti bratra se stal strážcem jeho odkazu a dříve i vystupoval s programem, v němž vedle svých textů zpíval Karlovy songy. Včetně toho nejslavnějšího Bratříčku, zavírej vrátka.

Bratříček Jan

„Karel dával tu písničku dohromady hned první den sovětské okupace 21. srpna 1968. Psal ji ve vlaku cestou z Roštína do Kroměříže, tedy z vesničky na úpatí Chřibů, kde zrovna pobýval s rodiči na chatě u známých. A cestou viděl vojenské transporty a kolony včetně zelených maringotek,“ vypráví Jan Kryl. A právě tehdy vznikly dnes už legendární verše: „Bratříčku nevzlykej, / to nejsou bubáci. / Vždyť už jsi velikej, / to jsou jen vojáci. / Přijeli v hranatých / železných maringotkách...“

„Když Karel tu písničku psal, měl vlastně strach o mě. Zrovna jsem sloužil v Československé lidové armádě,“ vypráví. „Rodiče i brácha o mě tehdy měli hrozný strach, protože jsem byl v Podbořanech na Žatecku u tankové jednotky. A nebyla žádná možnost, jak dát domů vědět, že jsem v pořádku. Sranda to vůbec nebyla, invazní vojska obklíčila kasárna i všechny příjezdové cesty a čtyřiadvacet hodin na nás mířila hlavněmi tanků. Kanony se jen posunovaly tak, jak jsme se my hýbali, takže kdyby někomu z Rusáků ujely nervy, mohli nás tam rozstřílet.“

Češi v sovětském hnoji

Ruská armáda zůstala v Československu 23 let. „Už táhne smečka nažraná do tajgy hluchoněmé,“ napsal Karel Kryl v porevoluční písničce Smečka, kterou uvítal odchod sovětských vojsk v roce 1991. Zároveň se v textu obával, že si Češi na Rusy příliš zvykli. V písni proto skepticky dodal, že „není, kdo by vykydal“ hnůj, který tu sovětský režim zanechal. A že mnoho Čechů pod otěžemi okupantů a normalizace přijalo slova „lež a krádež“ za novou normu.

Karel Kryl by se tak prý příliš nedivil, jak silný je dnešní proruský proud v České republice, a také u sousedních Slováků.

Bratr Jan na rozdíl od značné části společnosti nebyl laxní už k ruské okupaci Krymu v roce 2014: „A je mi dost úzko z toho, že se ruská armáda zase může vrátit i do střední Evropy, tohle prostě nemůžeme vyloučit.“ Kreml už skutečně zahájil pochod západním směrem. „A Ukrajinci teď ze všech sil brání Rusku v jeho chamtivosti sežrat celý svět,“ dodává opět s obdivem k bojující zemi.

Ruská armáda za kopcem ve Frenštátu

Krylovi pocházejí z moravského Nového Jičína, velká sovětská posádka sídlila v letech 1969 až 1991 hned za kopcem. „V sousedním Frenštátu pod Radhoštěm stála sovětská kasárna i sídliště pro rodiny ruských důstojníků. Konkrétně jsme tu měli dělostřelecký a tankový pluk a v ulicích města jsem potkával hlavně šílené navoněné báryšně na nákupech, tedy manželky důstojníků. Občas jim plné tašky a kufry, koberce nebo pračky tahali po městě vojáčci, ale jinak jsem sovětské záklaďáky moc nevídal. Na vycházky neměli právo, žili v hodně tvrdém kasárenském režimu,“ vzpomíná Jan Kryl.

Kdyby sovětský vůdce Michail Gorbačov v roce 1990 nesouhlasil s odchodem ruské armády, možná by ve Frenštátu i jinde v republice zůstala dodnes: „Kam jednou vstoupí ruská noha, odtamtud dobrovolně neodchází. Gorbačov byl výjimkou a s odsunem souhlasil ve výjimečné době perestrojky. Putin by na jeho místě ruská vojska z Československa nestáhl, odkazoval by se třeba na přítomnost americké armády v Německu.“

Češi jsou zvyklí na bič

Na sovětskou okupaci Československa se podle Jana Kryla příliš rychle zapomnělo. „V mé generaci by mělo platit, že kdo ji prožil, ten by neměl mít na Sovětský svaz jedinou vřelou vzpomínku. Pravda je jiná a mnohým lidem se po té době stýská,“ říká.

Hudebník a někdejší revolucionář Michael Kocáb, který o odsunu vyjednával se sovětskou stranou, chtěl svého času den odchodu posledního okupačního vojáka z Československa (27. června 1991) vyhlásit za státní svátek. To se mu nepovedlo. „Jakmile totiž nad českým národem přestanete mávat bičem, na všechno rychle zapomene,“ povzdychne si Jan Kryl.

Nerozumí také spoluobčanům, kteří považují za nejlepší současný politický subjekt hnutí ANO, jež má šanci vyhrát příští parlamentní volby. Kryl odkazuje na rozhovor svého bratra s publicistou Miroslavem Čermákem, který vyšel v roce 1993. „Lidé si zvykli být poplatní jedné straně. Žili v poručnickém státě se zajištěním a byli zbaveni odpovědnosti sami za sebe,“ uvažoval tehdy písničkář.

Opatrný Havel a kostlivec Babiš

„Jsem vysoce rozhořčen i nad chováním Andreje Babiše v opozici, neboť jeho někdejší působení ve vládách zadlužilo stát natolik, jako to neudělal nikdo před ním. Přitom teď ANO chce, aby vládní koalice vše napravila ‚za dva dny',“ rozčiluje se Jan Kryl.  „Chování opozice považuji za hanebné,“ dodá. Hanebnost se podle něj rovná populismu, a Babiš prý dobře ví, že čím více bude hanit vládu, tím více voličů získá.

Václav Havel v novoročním prezidentském projevu z roku 1990 řekl, že „naše země nevzkvétá“, a vyzval k její obnově. Karel Kryl ale tepal všechny, kdo nový rozkvět jen slovně slibovali. Nejvíce ho asi štvalo, že Václav Havel ani Václav Klaus nedokázali zakázat komunistickou stranu a nějakým způsobem potrestat hlavní představitele minulého režimu. Kryl tvrdil, že když se tak nestane, kostlivec komunismu bude vypadávat ze skříně celá desetiletí. Ta kostra opravdu straší dodnes. I po sněmovních volbách v roce 2025 hrozí, že se premiérem může stát bývalý komunista a spolupracovník StB.

Umělečtí tiskaři z Nového Jičína

Karel Kryl by 12. dubna 2024 oslavil osmdesáté narozeniny. Jeho dědeček Karel Kryl založil v roce 1909 v moravském Novém Jičíně tiskárnu bibliofilií Kryl & Scotti. Výjimečné umělecké knihařství záhy ocenili přední čeští umělci a ve dveřích firmy se střídali třeba Josef Čapek s Josefem Florianem, Bohuslav Reynek s Otakarem Štorchem-Marienem, Františkem Halasem anebo Maxem Švabinským.

Když v říjnu 1938 připadl Nový Jičín k sudetskému říšskému záboru, musela se firma přestěhovat do Kroměříže, kde pak zakladatele firmy zklamaného odstoupením pohraničí Německu postihla mozková mrtvice. Podnik převzal jeho syn, další Karel Kryl. „V Kroměříži se také 12. dubna 1944 narodil třetí Karel Kryl, můj starší brácha,“ líčí mladší ze sourozenců.

Okupaci tiskárna přežila, v roce 1950 ji však přišli s krumpáči a kladivy rozmlátit soudruzi. „Všechno odvezli do šrotu. Náš táta byl označen za vykořisťovatele a donucen budovat socialismus, takže musel stavět Novou huť Klementa Gottwalda v Ostravě, dnešní ocelárny Liberty,“ vzpomíná Jan Kryl.

V roce 1957 se rodina vrátila do Nového Jičína do bytu po babičce v Máchově ulici, která dnes nese jméno Karla Kryla. Na místě tiskárny ale dávno stojí jen benzinová pumpa. A sídliště s parkovištěm. Kdyby autor nejlepších českých protestsongů dosud žil, třeba by strůjcům přejmenování ulice jen znechuceně zazpíval: „Co tady civíte? / Táhněte domů! / Pomníky stavíte, / prosím vás, komu?“