Od smrti Pabla Escobara uběhlo 30 let. Proslulý kolumbijský narkobaron podle nejrůznějších odhadů disponoval v dobách své největší slávy majetkem v hodnotě více než 30 miliard dolarů. Právě obrovské finanční prostředky, vliv rostoucí jako plevel a strach, který Escobar vyvolával svou nezměrnou brutalitou, mu umožňovaly dělat zvěrstva, jež si lze těžko představit i v těch nejdivočejších snech. Redakce CNN Prima NEWS sestavila seznam nejšílenějších skutků, které Escobar během své zločinecké dráhy napáchal.
Plata o Plomo
Pablo Escobar své drogové impérium budoval již v 70. letech minulého století. Zhruba v polovině zmíněné dekády začal na výsluní šplhat obchod s kokainem, který postupně upozadil mnohonásobně levnější a méně návykovou marihuanu.
VIDEO: Následky bombových útoků v Kolumbii z 90. let
Escobar během své cesty na vrchol hierarchie kolumbijských narkobaronů uplatňoval heslo Plata o Plomo (v překladu ze španělštiny – stříbro, nebo olovo). Šlo o vzkaz pro kohokoliv, kdo by se mu snad chtěl postavit do cesty. „Buď se necháš uplatit (stříbro), nebo dostaneš kulku (olovo).“
Vzhledem k tomu, že byl Escobar v řízení svého drogového impéria mimořádně schopný, k tomu uměl být přesvědčivý, a navíc velmi brutální, většina jeho počátečních odpůrců volila spíš stříbro než olovo.
Přesto existovala hrstka odvážných Kolumbijců, kteří se nehodlali podrobit za žádnou cenu. I díky nim se ukázalo, kam až je drogový magnát z Medellínu ochoten zajít. V 80. letech neváhal nařídit vraždy nepohodlných novinářů, policistů, soudců i politiků. V důsledku toho zemřeli mimo jiné tři kandidáti na kolumbijského prezidenta i tehdejší ministr spravedlnosti.
Běžné byly také únosy vlivných osob, pomocí čehož si chtěl Escobar budovat silnější pozici pro vyjednávání s vládou. Později kvůli snaze o rozsévání strachu přešel také k bombovým útokům na nejrůznější civilní cíle. Escobar svým lidem rovněž sliboval vyplácení odměn ve výši zhruba tehdejších 800 dolarů za vraždy řadových policistů.
Odhady celkového počtu osob poslaných Escobarem na smrt se různí. Záleží na tom, jakým způsobem se zohledňují počty mrtvých během drogových válek, i na klasifikaci činů, z nichž je narkobaron pouze podezřelý. Zcela jistě však jde o vyšší tisíce obětí.
Útok na kolumbijský Nejvyšší soud
Zatímco organizovaný zločin v jiných zemích běžně likvidoval svědky, kteří by mohli svědčit u soudu, kolumbijský organizovaný zločin nechal v polovině 80. let de facto zmizet celý soud. K šokujícímu incidentu došlo v listopadu 1985 – tedy v době, kdy tamější orgány shromažďovaly nespočet důkazů o ilegální činnosti medellínského kartelu.
Ozbrojenci ultralevicové guerillové skupiny M-19 se vydali do Bogoty. Následně vtrhli do Justičního paláce a násilně obsadili kolumbijský Nejvyšší soud, přičemž zajali více než stovku pracovníků a vznesli spoustu požadavků. Kromě jiného chtěli, aby kolumbijské úřady uspořádaly soudní proces s prezidentem Belisariem Betancurem.
O několik hodin později zasáhla kolumbijská armáda. Strhla se krvavá jatka, při nichž zemřelo 43 civilistů a 11 soudců. O život přišlo také několik kolumbijských vojáků a zabita byla i většina útočníků z M-19. Ostrý střet vedl rovněž k výraznému poškození Justičního paláce.
I když se nikdy oficiálně neprokázalo, že útok zpovzdálí organizoval Escobar, jisté indicie k takovému závěru vedou. Členové medellínského kartelu již před masakrem z 6. listopadu vyhrožovali soudcům kvůli takzvané smlouvě o vydávání mezi Spojenými státy a Kolumbií. Dokument představoval pro kartely nefalšovanou noční můru. Umožňoval totiž Kolumbii vydat zadržené drogové dealery Američanům.
Během bojů mezi skupinou M-19 a armádou navíc vlivem požáru shořel nespočet dokumentů obsahujících důkazy o trestné činnosti představitelů medellínského kartelu. Escobarův syn později uvedl, že jeho otec zaplatil M-19 jeden milion dolarů za jejich podporu. To potvrdila ve svých pamětech také Escobarova bývalá milenka Virginia Vallejo. Zároveň dodala, že cílem měla být krádež či likvidace důležitých spisů, které měl k dispozici kolumbijský Nejvyšší soud.
Odpálení dopravního letadla
Jak už bylo zmíněno, Escobar se během své vlády nad drogovým impériem neštítil likvidovat nepohodlné politiky, kteří se mu nepodvolili. Nejdál v tomto ohledu zašel v roce 1989, kdy nařídil svým zabijákům, aby podnikli teroristický útok na let Avianca 203 směřující z Bogoty do Cali.
Krátce poté, co letadlo vzlétlo do vzduchu a dostalo se dostatečně vysoko, došlo na palubě k detonaci plastické trhaviny. Stroj se v důsledku exploze rozpadl na kusy. Všech 107 pasažérů zemřelo, další tři lidé na zemi zahynuli poté, co je zasáhly úlomky letadla.
A proč vůbec k útoku došlo? Escobar se zřejmě domníval, že se na palubě bude nacházet tehdejší prezidentský kandidát César Gaviria Trujillo. Ten ale nakonec do letadla nenastoupil. O rok později se skutečně stal hlavou státu a v tomto úřadu vydržel až do Escobarova definitivního pádu.
Z odpovědnosti za útok na let Avianca 203 byl nakonec obžalován Escobarův elitní zabiják Dandeny Muñoz Mosquera – lépe známý pod přezdívkou „La Quica“. Soud ve Spojených státech ho odsoudil k deseti po sobě jdoucím doživotním trestům a ještě 45 letům navíc.
Nakládání s majetkem a kokainoví hroši
Escobar v roli šéfa medellínského kartelu zbohatl natolik, že jej časopis Forbes v roce 1989 zařadil na osmé místo v žebříčku nejbohatších lidí planety. Za svůj život nashromáždil majetek v hodnotě tehdejších 30 miliard dolarů, což po započtení inflace odpovídá dnešním 70 miliardám dolarů (1,5 bilionu korun).
A jak člověk, který původně pocházel z chudých poměrů, s takto astronomickými příjmy nakládal? V Medellínu nechal postavit nemocnice, zároveň u příležitosti kampaně „Medellín bez slumů“ financoval výstavbu obytných domů pro nejchudší obyvatelstvo. Rovněž podporoval místní sportovce, především fotbalisty.
Escobar si za tyto aktivity vysloužil přezdívku „Robin Hood“. Jeho filantropické kroky mu dokonce zajistily, že byl v roce 1982 zvolen do kolumbijského kongresu. Sám často snil o tom, že se jednou stane prezidentem. Jeho politická kariéra však netrvala dlouho. Šířící se zprávy o zločinecké činnosti totiž byly neslučitelné s dráhou politika.
Koncem 80. let se Escobar údajně nabídl, že splatí dluh své země ve výši 10 miliard dolarů, pokud bude Kolumbie osvobozena od jakéhokoliv vydávání zločinců do cizích zemí. I tento fakt svědčil o jeho nezměrném bohatství.
Část hotovosti Escobar ukládal ve skladištích nebo bankovky zakopával v polích. Miliony dolarů tak shnily pod zemí kvůli vlhku, sežraly je krysy a nebo se prostě jen ztratily. I přes tyto ztráty měl Escobar peněz pořád dost. Bližší představu přiblížil jeho syn, když vzpomínal na své dětství v dokumentu nazvaném Escobar vs. Escobar: „První motorku jsem dostal ve svých čtyřech letech. Když mi bylo jedenáct, měl jsem 27 motorek. Nikdy jsem nenosil žádné oblečení dvakrát. Odmala jsem byl obklopen soukromými letadly, jachtami, luxusními auty a pytli s miliony a miliony dolarů.“
Escobar byl majitelem množství nemovitostí, jimž vévodila luxusní hacienda Napoles. Ta se nacházela mezi Bogotou a Medellínem. Součástí statku o rozloze 20 kilometrů čtverečních byl zábavní park, ale i fotbalové hřiště, umělá jezera, aréna pro býčí zápasy, přistávací dráha, tenisový kurt i soukromá zoologická zahrada, která byla domovem asi 200 zvířat včetně hrochů. Tehdy Escobar zřejmě netušil, co přeprava tohoto obrovitého savce do Kolumbie v budoucnu způsobí.
Po Escobarově smrti Kolumbijci většinu zvířat z haciendy přesunuli do nejrůznějších zoologických zahrad. Jenže hrochy kvůli složitému stěhování – danému jejich hmotností a silou – nikdo nikam nestěhoval. Zvířata tak zůstala v Napoles a byla ponechána svému osudu. Leckdo by čekal, že skupina hrochů brzy uhyne. Situace však měla dramaticky odlišný vývoj.
Hroch obojživelný za normálních okolností žije v Africe. Ve svém přirozeném prostředí se množí přibližně jednou za čtyři roky, a to jen v případě, že zrovna nejsou období sucha. Ta však v haciendě Napoles nepanují prakticky nikdy, v důsledku čehož se hroši přemnožili. Za 30 let se jejich populace z původních čtyř rozrostla na přibližně 150 jedinců.
Někteří statek opustili. Lidé jejich stáda nyní zaznamenávají i desítky kilometrů od haciendy. Stala se z nich velká bezpečnostní i ekologická hrozba. Vědci před časem spočítali, že by se populace kolumbijských hrochů mohla do roku 2040 rozrůst na asi 1 500 jedinců.
Možné řešení navrhli kolumbijští představitelé až letos v březnu. Kolem 70 hrochů chtějí převézt do zoologických zahrad a rezervací v Mexiku či Indii. Experti jsou však v případě tohoto plánu skeptičtí. Ekologové s ohledem na křehkost ekosystému vyzývají k radikálnějšímu kroku – chtějí kolumbijské hrochy vybít.
Ať už se situace bude vyvíjet jakkoliv, přítomnost mohutných savců v Kolumbii stále nese živoucí vzpomínku na muže, který si v časech své největší slávy mohl dovolit téměř cokoliv.
Vybudování vlastního vězení
Začátkem 90. let Escobar uzavřel poněkud zvláštní dohodu. Aby zabránil svému vydání do Spojených států, vyhlásil v roce 1991 konec násilí, přičemž se vzdal kolumbijským úřadům. Zákulisní dohoda mezi Escobarem a vládou v Bogotě však měla jeden poměrně významný háček.
VIDEO: Pablo Escobar a jeho vězení La Catedral
Drogový boss se nechal zavřít do vězení La Catedral, které si předtím sám postavil. V tomto „nápravném zařízení“ měl pobývat pět let. Vězení si vysloužilo několik přezdívek – například Hotel Escobar nebo Klub Medellín. Stavba sice zvenku vypadala jako vězení, zevnitř ale připomínala spíš kombinaci pevnosti a honosného sídla.
Drogový král měl v La Catedral k dispozici fotbalové hřiště, bar, casino, noční klub, vířivku, saunu, posilovnu, lázně i umělý vodopád. Na terase měl mohutný dalekohled, jímž dohlédl na dům vlastní rodiny, která mu byla nablízku. Naopak kolumbijská policie se nesměla k pevnosti ani přiblížit. Vězeňská služba, zdali to tak lze vůbec nazvat, a Escobarovi zabijáci mu plnili každé jeho přání.
Pobyt šéfa medellínského kartelu v La Catedral byl ale nakonec kratší, než se předpokládalo. Situace se dramaticky změnila poté, co se v mediích objevily fotografie opulentního vězení. Poslední kapkou bylo zjištění, že Escobar nechal přímo ve vězení zabít své obchodní partnery, kteří k němu přijeli na schůzku. V červenci 1992 se vláda pokusila Escobara přemístit do běžného vězení. Narkobaronovi se však podařilo uprchnout, což znamenalo obrovské ponížení pro kolumbijské vedení.
Na útěku Escobar vydržel déle než rok. Kolumbijská policie ho vypátrala 2. prosince 1993 v jedné z medellínských čtvrtí. Během přestřelky byl smrtelně raněn. Jeho odstranění výrazně urychlila aktivita vražedného komanda Los Pepes, což byla skupina skládající se z nejrůznějších Escobarových nepřátel.
