Přesně před 75 lety došlo ke komunistickému puči. K jeho hladkému průběhu pomohla i chybná rozhodnutí Edvarda Beneše, Jana Masaryka a demokratických ministrů. Historik Libor Svoboda v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, zda tehdejší prezident republiky a veřejností zbožňovaný syn TGM mohli pádu do totality zabránit. Ale i proč byl dlouho oslavovaný Vítězný únor ve skutečnosti protiústavní.
Komunisté označovali 25. únor za výročí hrdinského vítězství pracujícího lidu, ve skutečnosti šlo o pád do čtyřicetileté totality, která nemilosrdně brala majetky, důstojnost i životy. Co přispělo k tomu, že se z poválečného Československa stal poslušný Stalinův slouha? Mnozí z toho viní i ty, kteří měli zajišťovat kontinuitu s první republikou.
Libor Svoboda (53)
Historik specializující se na moderní české dějiny a vývoj bezpečnostních sborů.
Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Zájmy: cyklistika, literatura, hudba.
Tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše.
Jana Masaryka.
A demokratické ministry, kteří se politickou krizi rozhodli vyřešit demisí.
Dvanáct odstupujících ministrů tehdy počítalo s tím, že jejich rezignace vyústí v rozpuštění parlamentu a předčasné volby. Jenže aby kabinet automaticky padl, musel by rezignovat ještě někdo třináctý, k čemuž včas nedošlo. Prezident místo toho podlehnul komunistickému nátlaku a stávající vládu Klementa Gottwalda pouze doplnil o jména, která si soudruzi vybrali. Členem kabinetu navíc zůstal i s chřipkou marodící ministr zahraničí Masaryk, s nímž bylo podle další výrazné tváře demokratů Prokopa Drtiny podání demise též předjednáno. Jeho hlas by tehdy stačil, aby se Gottwaldova vláda rozpustila…
ČTĚTE TAKÉ: Je pětiletý mandát prezidenta optimální? Masaryk se volil na 7 let, měl i výjimku v ústavě
„Dnes už víme, že se Beneš, Masaryk a ministři rozhodli špatně. Jsme ale generály po bitvě. Že mohli udělat i něco jiného? No ano, mohli…,“ připouští v rozhovoru historik Libor Svoboda.
Lidové milice 25. února 1948 na Karlově mostě v Praze Zdroj: Getty Images
Co se jim tedy dá zpětně vyčítat?
Začněme popořadě, třeba s Benešem.
Prezidentem, který demokratické předáky Petra Zenkla s Hubertem Ripkou ještě 18. února ubezpečoval, že komunistům neustoupí.
U něj je to velmi komplikované. Podle mého jsme ve 20. století neměli kontroverznější osobnost. Byl to člověk, kterého někteří glorifikují. Pro jiné je zrádcem, slabochem. Člověkem, který selhal hned v několika důležitých okamžicích. Pro Němce též viníkem zvěrstev při odsunu. Já bych se odpíchnul od toho, že v únoru 1948 to byl již hodně nemocný muž. Nebylo mu přitom moc, jen něco málo přes šedesát. Jenže na svá léta toho měl za sebou hodně, od roku 1914 prakticky neustále pracoval pro stát, navíc za cenu obrovského vypětí. Období po roce 1938 pro něj muselo být naprosto devastující. Prošel obrovským pádem, dlouhý čas musel strávit v Anglii. Následné obnovení republiky v předválečných hranicích včetně Sudet – pochopitelně s výjimkou Podkarpatské Rusi – se dá zpětně hodnotit jako Benešův obrovský úspěch. A to i s přihlédnutím k tomu, že nás velmi úzce svázalo se SSSR.
Únor 1948 znamenal konec demokracie Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Jenže v únoru 48 už moc úspěšný nebyl. I když mu demokratičtí ministři přinesli demisi, pořád ji ještě nemusel přijmout, jakmile viděl, kam se to řítí.
Síly, které v tu chvíli na Československo působily, už podle mého nemohl přemoci žádný jedinec. Beneš měl problémy se srdcem, byl velice unavený. A tomu odpovídala i jeho schopnost vzdorovat obrovskému tlaku. Navíc si myslím, že ho v tom nechali. Opět se na něj hodilo klíčové rozhodování o naprosto fatálních věcech. Jen si to představte: Gottwald na něj spolu se svými soudruhy vyvíjel naprosto surový nátlak. V únoru 48 za ním chodili prakticky denně, trávili u Beneše dlouhý čas. A pak: Situace v republice nebyla ani zdaleka taková, jak se dneska občas líčí. Z některých článků to skoro vypadá, že jsme v roce 1948 byli obsazeni komunisty. Ne. Chápu, že se nám to v roce 2023 nebude poslouchat příjemně, minimálně velká část společnosti ale tehdy převzetí moci Gottwaldem upřímně vítala.
Jen dva roky před tím komunisté vyhráli volby, měli skoro 40 procent.
Právě. Lidi si neuvědomovali všechny souvislosti. Hodně se lhalo. Komunisti se na převzetí moci dlouho připravovali, minimálně od léta 1947 to pro ně byl jednoznačný cíl. Jejich podpora byla obrovská, přestože v průběhu času přece jen klesala. Kdyby se tedy Beneš rozhodl jinak a opravdu by se konaly předčasné volby, komunisté by je asi stejně vyhráli. Jen by to už nebylo tak výrazné.
Beneš se hodně bál občanské války, kterou mu Gottwald při osobních setkáních hrozil. Byl takový konflikt reálný?
Myslím si, že ne. Na sto procent to však říct nelze. Komunisti sázeli všechno na jednu kartu, spor schválně vyhrocovali. Začali obsazovat sekretariáty nekomunistických stran. Zhruba od 20. února už nebyla cesta zpátky. KSČ zneužila Sbor národní bezpečnosti, měla podporu i na důležitých místech v armádě. Gottwaldovi muži tenkrát hráli možná větší vabank, než jsme si dnes schopni připustit. Riskovali všechno.
Gottwald údajně Benešovi vyhrožoval i tím, že Sověti jsou připraveni vyslat do Československa svá vojska.
Sověti toho byli zcela určitě schopni. Moskvě před tím vadilo, že se českoslovenští komunisté pokoušejí dostat k moci pokud možno legálně. Ještě v roce 1949 jim často vyčítala, že je to u nás příliš měkké. Že se Praha snaží hledat vlastní cesty, místo aby kopírovala ty sovětské. Takže když se vrátíme k situaci zkraje roku 1948 – tehdy se Národní fronta fakticky rozložila, jednotlivé strany se emancipovaly. Uvědomily si, že pokud chtějí vyhrát příští volby, už nemohou dál hrát koaliční politiku podle komunistických not.
Dělníci na Václavském náměstí čekají na návrat Klementa Gottwalda z Hradu (25. února 1948) Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Musely se vymezovat.
Musely. I pro komunisty to tak byl okamžik, kdy museli jít do střetu. Přitvrdili. To svým způsobem vlastně už v září 1947, kdy jim Moskva dala jasně najevo, že je s jejich postupem v boji o moc nespokojená. Od té chvíle bylo všechno jinak. Nevím, jestli to demokratické strany úplně pochopily. Když se rozpadla Národní fronta, docházelo ve vládě a v parlamentu k ostrým hádkám, třeba branně-bezpečnostní výbor se už ani nescházel. Spousta věcí úplně zamrzla, klíčoví politici země se nebyli schopní domluvit. Čekalo se na nějakou záminku, až to bouchne. Tou se stala čistka v řadách velitelů SNB, zosnovaná komunisty. Pak už to jelo. Mohl to tenkrát Beneš komunistům ztížit? Ano, mohl. Jeho mentální a fyzické schopnosti na to ovšem už nestačily.
Selhal i ministr zahraničí Jan Masaryk. Svou demisi, která mohla Gottwaldovy plány zhatit, si údajně předepsal, před cestou na Hrad si ji strčil do kapsy a jel se poradit s Benešem. Ten mu však prý poradit odmítl, a tak Masaryk ministrem zůstal.
No jo, Masaryk… Taky mohl udělat víc. Jenže… On to sice byl bezesporu velmi příjemný člověk, vynikající diplomat, na druhé straně však nešlo o osobnost do podobné krize. Svému otci navíc před jeho smrtí slíbil, že bude stát Benešovi navždy po boku, v kritické chvíli tak nechtěl prezidenta nechat samotného. A pak – Masaryk už taky nebyl v roce 1948 zdravý, nebyl to ani žádný mladík, táhlo mu na dvaašedesát. Fyzicky na tom nebyl dobře, ostatně ani jeho životní styl nebyl zrovna nejzdravější. Řekněme to na rovinu – nebyl jako jeho otec.
Vlastně mě baví si představovat, jak by Tomáš Garrigue Masaryk v únoru 1948 reagoval na Benešově místě.
Takhle daleko by to pod ním podle mého nedošlo. T. G. Masaryk byl dobrý politik, a to i zákulisní. Ani v roce 1938 by to při Hitlerově diktátu nenechal dojít do takové situace, jakou jsme zakusili za Beneše. Jistě, asi by to republiku více bolelo, země by z toho ovšem vyšla s rovnější páteří. Rok 1938 nás tak strašně poškodil, že se z toho stále neumíme dostat. Mnichov se do našeho národního vědomí obtisknul strašně hluboko.
Historik Libor Svoboda. Zdroj: Archiv Libora Svobody
A promítl se i do toho, jak se v posledních letech svého života choval Beneš.
Ano. Beneš byl taky zákulisní hráč s tendencí intrikařit, to už s sebou diplomacie zkrátka nese. Každopádně věřil, že co dělá, dělá dobře. Veškeré své zdraví obětoval myšlence Československa. Když měl ale proti sobě politika typu Gottwalda, bál se karet, s nimiž se v téhle hře hraje. Bál se občanské války. Taky si musíme uvědomit, že období třetí republiky vypadalo úplně jinak než meziválečné reálie masarykovského státu. Verbálně se na něj sice navazovalo, fakticky to ale už s první republikou nemělo nic společného.
Ještě jsme nezmínili odstupující ministry demokratických stran. Co lze vyčítat jim?
Představitelé demokratických stran do toho v Únoru 48 obecně vstoupili naprosto nepřipravení. Bez vědomí toho, co se může stát. Zanedbali to, obrovsky komunisty podcenili. Byli hrozně naivní, konkrétně třeba předseda národně socialistické strany Zenkl z toho vychází skutečně hodně špatně. I další národní socialista Ripka ve dnech, kdy bylo v sázce všechno, pobýval kdesi na chatě s milenkou. Fatální atak ze strany komunistů zkrátka nikdo nečekal. Nikomu nedocházelo, že začnou používat tak gangsterské metody. Nechápali, že Gottwald a spol. to mají důkladně připravené. Těžko říct, nakolik si demokrati uvědomovali fakt, že v jejich vlastních partajích fungují prokomunistická kolaborantská křídla. Že se od nich vynášejí informace přímo ke Gottwaldovi. Gottwald mohl vládu obsadit i lidmi z demokratických stran, kteří by ve skutečnosti byli na jeho straně.
Ne vždy se to interpretuje stejně, vyjasněme si tedy ještě jednu věc. Proč byl způsob, jakým komunisté nakonec převzali moc, protiústavní?
Jednou věcí byly samotné výměny ministrů. Vždyť jakmile se ke dvanáctce odstoupivších ministrů přidali 25. února i sociální demokraté Tymeš s Majerem, křesel se vzdala už polovina šéfů svých rezortů a Gottwaldova vláda tedy přestala de facto existovat. Jenže komunisté už měli tehdy v rukou takovou moc, že to pro ně nic neznamenalo. Druhou věcí pak bylo nevybíravé nasazení bezpečnostních složek. Už 22. února začaly být obsazovány sekretariáty nekomunistických stran. Každá strana tehdy vydávala vlastní tisk, a nepohodlné redakce byly taktéž obsazeny. Takové noviny buď nevyšly vůbec, nebo s cenzurovaným obsahem.
Do akce vyrazily vyzbrojené Lidové milice, pro které nebyla v zákonech absolutně žádná opora. Stejně jako pro formování Akčních výborů Národní fronty, které se v továrnách, školách, obcích, úřadech pustily do svévolného vyhazování lidí ze zaměstnání.
To všechno jsou jasné známky puče.
Bezesporu. Navíc do akce vyrazily vyzbrojené Lidové milice, pro které nebyla v zákonech absolutně žádná opora. Stejně jako pro formování tzv. Akčních výborů Národní fronty, které se v továrnách, školách, obcích, úřadech celé republiky pustily do svévolného vyhazování lidí ze zaměstnání. Všechno to bylo v jednoznačném rozporu s tehdejšími zákony. Komunisté mezitím masírovali občany tím, že se demokraticky zvolené parlamentní strany chystají provést reakční puč, jen aby zvrátili všechny vymoženosti dosažené po roce 1945. Aby způsobili odklon od Sovětského svazu. A už to bylo. Země byla jejich. Na dalších 40 let.
