Eduard a Daniel Smužovi se s černým uhlím na Dole Darkov rozloučili společně. Otec a syn z dolu vyfárali v úterý před druhou hodinou odpoledne, ve stejný den šachtu opustil i symbolický poslední vozík naplněný uhlím. Těžbě v revíru zvoní hrana po více než dvou stoletích. „Je to škoda. Kdyby se to nezadupčilo, tak to mohlo jet dál,“ lituje Daniel Smuž.
Spolu s otcem pracoval Daniel až do úterý u skipového těžního zařízení, které uhlí dopravuje na povrch. Takzvaný skip také vyvezl na světlo i vůbec poslední uhlí narubané v Dole Darkov, a teprve poté bylo symbolicky přesypáno do železného uhelného vozíku.
Tři generace havířů
Daniel Smuž se v roce 1992 narodil do hornické rodiny. A havířem nebyl pouze jeho otec, černé zlato dobýval dokonce už jeho děd. Báje o rodinné tradici a hornické cti ale nechce vyprávět, to se dělávalo spíš za socialismu. „Na šachtu jsem nešel kvůli nějaké tradici předků, důvod byl jednodušší, udělal jsem to kvůli penězům. Na Karvinsku moc práce není a doly pořád nabízely docela slušné výplaty,“ líčí.
Důl Darkov v úterý 23. února, v den vytěžení posledního vozíku černého uhlí. Zdroj: Ivan Motýl
Na Dole Darkov fáral sedm let, úterní slavnostní ukončení ho proto dost rozesmutnilo. Ale nerozplakal se, spíš se vztekal. „Je to škoda. Kdyby se to nezadupčilo a nerozfofrovaly se zbytečně peníze, tak to mohlo jet dál,“ myslí si a připomíná známou historii o rozfofrování čili vyvedení peněz z OKD uhlobaronem Zdeňkem Bakalou. Špatným vlastníkem se ale podle něho stal i stát, kterému nyní OKD patří. „Co by to státu udělalo, kdyby Darkov ještě nechal jet v nějakém utlumeném režimu,“ uvažuje Daniel.
Karvinsko nemá budoucnost
„Je to smutné,“ přidává se k synovi i jeho otec Eduard. „V Polsku šachty jedou dál, tak proč naše vláda najednou útlum tak urychlila?“ Až se koncem roku zavře i Důl ČSM, vůbec poslední v Ostravsko-karvinském revíru, zůstane region odkázán jen na dovoz. „Na karvinské uhlí tady jedou teplárny a používají ho i Třinecké železárny, k čemu uhlí kupovat v cizině,“ hudruje Eduard Smuž. Jenže nízké světové ceny tohoto paliva jsou právě jedním z hlavních důvodů, proč těžba v České republice končí. Koupit uhlí z dovozu je mnohem levnější varianta než ho těžit. Daniel Smuž je skeptik, Karvinsko bez uhelných dolů podle něj ještě víc upadne: „Nemáme tady před sebou žádnou budoucnost.“
Otec Eduard je smířlivější: „Uvidíme, jak to dopadne.“ Na Dole Darkov začal fárat ještě za komunistů. „Před pětatřiceti lety, to tu ještě nestála ani ta skipová těžní věž,“ ukazuje na betonovou stavbu. Po vybudování Dolu Darkov v roce 1982 se uhlí nejdříve těžilo s pomocí klasické těžní věže. I ta stále stojí, Daniel a Eduard teď mají obě věže za zády.
Dostal byt a nemusel na vojnu
Otec Eduard Smuž vzpomíná, že také nešel rubat uhlí z bohulibých příčin či kvůli rodinné tradici. „Táta sice fáral celý život, od šestnácti až do pětapadesáti, ale já jsem měl jiné plány,“ vypráví. V osmdesátých letech se však začal hrnout do manželství, načež se dozvěděl, že OKD nabízí nové byty 3+1. „Pod podmínkou, že se šachtě upíšete na deset let. Tak jsem to podepsal.“
A podpis měl ještě jednu obrovskou výhodu. „Nemusel jsem ztratit dva roky na základní vojenské službě,“ říká havíř. Byla to jedna z mála legálních možností v komunistickému Československu, jak se vyhnout dvouleté buzeraci na vojně. Podepsat smlouvu s „ďáblem“ na deset let a fárat každý pracovní den až do kilometrové hlubiny. Desáté patro Dolu Darkov totiž leží 967 metrů pod povrchem zemským.
Důl Darkov v úterý 23. února, v den vytěžení posledního vozíku uhlí. Zdroj: Ivan Motýl
„Zabil jsem dvě mouchy jednou ranou, měl jsem byt a nemusel do armády,“ nelituje podpisu Eduard Smuž. Místo deseti ale nakonec fáral 35 let, až do úterý 23. února 2021. „Na Darkově jsem začínal v čelbě, později jsem přešel na skip,“ vzpomíná. „Po dostavě skipové věže jsme na Darkově tahali 500 skipů za den, v roce 2020 se to pohybovalo kolem 150 až 300 skipů, tak jak těžba klesala,“ připomněl v úterý provozní ředitel OKD David Hájek.
Velkodůl Darkov vyrostl v roce 1982 v lokalitě bývalého Dolu Gabriela a několika dalších šachet. Celkem se z těchto míst v letech 1854–2021 vytěžilo neuvěřitelných 309 975 000 tun uhlí.
Potvora hromska je šachta
Otec i syn Smužovi měli před šachtou vždy velký respekt. Na sousedním Dole ČSM před třemi lety zahynulo při důlním výbuchu hned 13 havířů. „Výbuch se mi naštěstí vyhnul, zažil jsem ale na šachtě několik smrťáků, třeba když se v dole srazily mašiny. To nebyl pěkný pohled.“
V podzemí jde stále o život, i když jsou dnes hlubinné šachty vybaveny nejmodernější zabezpečovací technikou. Pořád však platí, co o práci v karvinském revíru napsal v roce 1910 novinář Antonín Hořínek: „Potvora hromska je šachta. Potvora, povidam. Chřapně svojima drapami po člověku a už ho nepusti. Drži ho a drži, přitahuje a vycucava z něho krev. Za paru roku ho ani vlastni roba němože poznať. Esli nězdechně doma na lužku, přivali ho v šachtě kameň lebo uhli a je s nim koněc.“
