Václav Klaus hodnotí výsledky voleb
Na začátku května 1997 se v Německu ještě platilo markami, které si Češi mohli díky fixnímu kursu koupit přibližně za 18 korun. Během několika týdnů se však odehrála největší měnová krize, které české země v novodobých dějinách čelily. Jejím výsledkem bylo uvolnění směnného kurzu a změna režimu měnové politiky České národní banky.
„Myslíte, že bych si měla koupit marky nebo dolary? Vypadá to, že bude měna (měnová reforma, pozn. red.),“ šuškaly si v polovině května 1997 vrátné na vysokoškolských kolejích v Brně, kde tehdy autor tohoto textu bydlel. Neklamné znamení, že měnový otřes, který se z dnešního pohledu jeví jako marginální až úsměvný, silně ovlivňoval důvěru obyvatelstva ve stabilitu české koruny.
Před čtvrtstoletím totiž tuzemská měna po dva týdny čelila útokům spekulantů, kteří nabyli přesvědčení, že Česká národní banka již není schopna garantovat fixní kurz koruny vůči německé marce a americkému dolaru. Nakonec to byli právě zahraniční investoři, kteří díky překotnému stahování kapitálu z Česka způsobili, že koruna skutečně ztratila část své hodnoty k oběma uvedeným měnám.
Klausova vláda neobhájila většinu
Vraťme se ale o necelý rok zpět. Na jaře roku 1996 v Česku proběhly již třetí polistopadové parlamentní volby, v nichž ale do té doby vládnoucí proreformní koalice (ODS, KDU-ČSL, ODA) neobhájila svou parlamentní většinu. Vznikly tedy celkem oprávněné obavy o zachování reformního směru. Kromě toho se české hospodářství začalo vychylovat ze své vnější rovnováhy, což se projevovalo narůstajícím schodkem zahraničního obchodu.
Opticky se zdálo být vše v pořádku, protože do Česka proudil zahraniční kapitál a objemově jeho příliv bohatě převyšoval obchodní deficit. Problematická ovšem byla jeho struktura – do Česka mířily hlavně peníze krátkodobého charakteru, jejichž majitelé se jen snažili využít vyšších úrokových sazeb v Česku pro rychlé zhodnocení, a to vše za nulového kurzového rizika, neboť ČNB garantovala, že se koruna nevychýlí z předem nalajnovaného koridoru.
„České hospodářství se ale už v roce 1996 evidentně přehřívalo, poptávka byla příliš vysoká, což se projevovalo právě narůstajícím obchodním schodkem. V té době by bylo žádoucí, aby vláda přijala opatření na zchlazení poptávky, a bylo tak možné blížící se zatáčku vybrat bez úhony,“ uvedla pro CNN Prima NEWS Veronika Hedija, ekonomka jihlavské Vysoké školy polytechnické.
Brzdit ekonomiku před volbami se nám nechtělo
Sám Václav Klaus, tehdejší český premiér, už tři roky po měnové krizi přiznal, že ideální by bylo ekonomiku brzdit v polovině roku 1995. „Ale to se z řady důvodů nestalo. Zejména proto, že vláda neměla ani přílišnou chuť, ani dostatečnou jednotu začít brzdit ekonomiku před volbami. V tom nebyla nijak originální a nikdo jí to tehdy ani nedoporučoval,“ napsal Klaus ve sborníku Centra pro ekonomiku a politiku Tři roky od měnové krize, který vyšel v roce 2000.
Podle Václava Klause bylo hlavní příčinou měnové krize nečekané sešlápnutí brzdového pedálu měnové politiky Českou národní bankou, k němuž došlo bezprostředně po parlamentních volbách právě na jaře 1996. „V každém případě je – alespoň pro mne – jasné, že banka ekonomiku zabrzdit chtěla a že toto opatření udělala vědomě. Nevěděla však, jak moc bude její opatření působit,“ popisoval dále Klaus.
Faktem je, že česká ekonomika poté skutečně brzdit začala. První příznaky se projevily na začátku roku 1997, kdy se výrazně zhoršila bilance státního rozpočtu, který byl plánován jako vyrovnaný. To nakonec vedlo Klausovu menšinovou vládu (i po volbách složenou z ODS, KDU-ČSL a ODA) k přijetí dvou úsporných balíčků, jež měly vzniklou nerovnováhu řešit.
Dva krizové týdny
Jenže tou dobou již bylo pozdě. Nervozita zahraničních investorů rostla a zdálo se, že je jen otázkou času, kdy z Česka začnou své prostředky stahovat. V Klausově vládě se navíc stupňovaly spory mezi jednotlivými stranami, a tak se k hospodářské nestabilitě připojila i ta politická. První útok přišel 15. května 1997, kdy se kurz koruny propadl o pět procent pod takzvanou centrální paritu a hrozilo, že vypadne z přípustného koridoru. Tehdy také Česká národní banka poprvé zasáhla na devizovém trhu a oznámila zvýšení základních úrokových sazeb.
Intervence centrální banky spolu s dalším navyšování úrokových sazeb (v jednu chvíli byla reposazba zvýšena až na více než 62 procent) však nebyly nic platné. Přestože ČNB během dva týdny trvající přetahované se spekulanty na podporu koruny utratila asi 1,5 miliardy dolarů ze svých devizových rezerv, nakonec musela kapitulovat.
26. května 1997, tedy právě před 25 lety, ČNB oznámila ukončení fixního kurzového režimu a přechod k takzvanému řízenému floatingu. To znamená, že kurz koruny je od té doby stanovován výlučně střetem poptávky a nabídky na trhu s korunou a Česká národní banka si vyhrazuje právo kdykoli na trhu zasáhnout, ať už ve prospěch nebo v neprospěch koruny. Tento kurzový režim u nás trvá dodnes.
Klaus: Cílem bylo mě odstranit
A jak měnovou krizi z roku 1997 s odstupem hodnotí jeden z jejích hlavních aktérů Václav Klaus? „To nebyla krize ekonomická, ale krize politická. Z hlediska ekonomiky šlo o krizi miniaturní. Bylo to jen mírné zachvění, nekonečně menší než nevyhnutelný počáteční transformační propad v letech 1991 a 1992 nebo hospodářská krize z roku 2009. Ale politické důsledky měnové krize byly nepochybně daleko, daleko větší,“ řekl Klaus v rozhovoru, který v roce 2017 (u příležitosti 20. výročí měnové krize) poskytl autorovi tohoto textu pro časopis TÝDEN.
Měnová krize totiž vyústila v krizi politickou, která nakonec vedla k pádu Klausovy vlády na podzim roku 1997 a předčasným volbám v roce následujícím.
Podle Klause je „nesporné, že od samého počátku šlo o odstranění Václava Klause z procesu ekonomické a společenské transformace. Ten tlak byl nepřetržitý a přicházel od jedné osoby a stovek jejích příznivců. Tou osobu byl prezident Václav Havel“. Klausovi také zůstalo přesvědčení, že měnová krize byla důsledkem chybných kroků České národní banky, které přišly po volbách v roce 1996.
