Když komunisté v únoru 1948 přebírali v Československu moc, patřila naše republika stále ještě k ekonomicky nejvyspělejším zemím světa. Tuzemská hospodářská úroveň byla ještě na počátku 50. let srovnatelná s rakouskou. O čtyřicet let později už nebylo pochyb, že centrálně plánovaná ekonomika Československé socialistické republiky žije jen z podstaty a nevyhnutelně se blíží její zhroucení. Nic na tom nemohla změnit ani přestavba, kterou měl zaštítit a zrealizovat poslední předlistopadový generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš.
Ani čtvrtý reformní pokus, jehož cílem bylo razantní zvýšení výkonnosti československého hospodářství, nepřinesl kýžené výsledky. Soubor opatření, pro který se vžil název „přestavba“, se začal připravovat ve druhé polovině 80. let po uvolnění politického napětí v Sovětském svazu. Když se do jeho čela dostal Michail Gorbačov, svitla i ostatním zemím (či spíše jejich řadovým občanům) východního bloku naděje, že se leccos změní k lepšímu. Jenže nakonec zůstalo jen u řečí a vzdušných zámků, než aby se nějaké ekonomické reformy opravdu uvedly v život, natož dotáhly do konce.
Českoslovenští komunisté se totiž přestavby, která měla být prováděna po sovětském vzoru (perestrojka), ve skutečnosti báli. Změny, ke kterým se Sovětský svaz pod vedením Michaila Gorbačova připravoval, fakticky systém vlády komunistické strany ohrožoval. Jenže vzhledem k přetrvávající závislosti sovětských satelitů na Moskvě neměli ani tuzemští komunisté na výběr a museli se k přestavbě oficiálně přihlásit. Ovšem i kvůli tomu, že v čele strany v roce 1987 stanul Miloš Jakeš (který platil za nepříliš schopného člověka pro zavádění zamýšlených změn), se reformy zaváděly pomalu a méně důsledně.
Slušovice: Výkladní skříň socialismu
Mezi klíčové prvky přestavby patřilo zvýšení autonomie podniků, která je měla motivovat k vyšší výkonnosti. V Sovětském svazu byly v letech 1987 až 1988 přijaty zákony, které pro větší samostatnost státních podniků vytvořily podmínky. Stát ale současně již neměl zachraňovat ty, které vinou vlastní neefektivity nebyly schopny bez státních subvencí přežít.
Dalším významným faktorem hospodářských reforem té doby byl družstevní zákon, který v Sovětském svazu povolil v omezené míře soukromé podnikání. Od té chvíle mohly vznikat i společné podniky se zahraniční účastí, což vedlo mimo jiné k tomu, že se v Moskvě a dalších větších městech SSSR začaly brzy objevovat zbrusu nové firmy.
Československo mělo v tomto ohledu oproti Sovětskému svazu náskok. Alespoň co se legislativních pravidel týče. Družstva u nás existovala už za první republiky a ani komunistický puč v únoru 1948 jim nedal zaniknout. Spíše naopak. Za vzor přestavby se začalo považovat Jednotné zemědělské družstvo Slušovice (později známé jako JZD Agrokombinát Slušovice), které se pod vedením svého dlouholetého předsedy Františka Čuby stalo jakýmsi ostrůvkem trhu uprostřed centrálního plánu.
Uprostřed všeho toho veselí si ale málokdo uvědomoval, že Čuba stál v čele slušovického JZD už od roku 1963 a razantně změnil motivaci pracovníků směrem k větší efektivitě. Ve skutečnosti měl slušovický úspěch s přestavbou společného pramálo.
Ceny pevně v rukou
Reformy v rámci perestrojky (či přestavby, chcete-li) ovšem byly odsouzeny k nezdaru, pokud mělo zůstat jen u přidání větší autonomie státním podnikům a jakés takés přimhouření oka nad soukromým podnikáním, případně vytváření joint ventures se západními firmami. To klíčové, bez čeho nemůže žádné hospodářství fungovat správně, je volná tvorba cen. A jak známo, během éry reálného socialismu byly u nás prakticky všechny cenu určovány centrálně, a to bez jakéhokoli náznaku nějaké ekonomické kalkulace.
Nikdo vlastně neřešil, zda ceny pokrývají výrobní náklady a jsou podnikům schopny zajistit zisk nebo, a to především, rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou na trhu. Pokud vůbec lze v souvislosti s centrálně plánovanou ekonomikou o nějakém oficiálním trhu hovořit.
Zdá se, že komunisté se ze všeho nejvíc báli zdražování, a tak byli ochotni držet cenotvorbu pevně ve svých rukou, ať to stojí, co to stojí. A to i za cenu nedostatku většiny spotřebního zboží na pultech a z toho plynoucího tvoření front před obchody. Jakešův památný projev na Červeném Hrádku v červenci 1989 už tak byl jen smutným vyústěním snahy bezradného člověka, který se snažil udržet pohromadě hroutící se československé hospodářství, ale i vše ostatní, co z pozice přesvědčeného komunisty a dlouholetého stranického funkcionáře budoval.
Opravdové ekonomické reformy přišly až po sametové revoluci v podobě transformace ekonomiky na tržní systém. Ale to už je jiný příběh.
