Nikdy jsem na atentát při olympiádě v Mnichově nezapomněl, říká zasahující policista

Mnichovský atentát 5. září

5. září 1972 se poklidné olympijské hry v Mnichově mění v krvavou událost. Palestinští teroristé vtrhávají ráno do sídla izraelského týmu v olympijské vesnici. Členové skupiny Černé září zabijí jednoho izraelského sportovce, druhý umírá na následky zranění. Devět dalších členů týmu je zajato jako rukojmí.

Únosci žádají propuštění stovek Palestinců z izraelských věznic a německých teroristů Frakce Rudé armády Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové. Izraelská vláda to odmítá. Hry jsou na jeden den přerušeny.

Večer únosci požadují letadlo do egyptské Káhiry. Autobus je odveze na leteckou základnu Fürstenfeldbruck. Při špatně naplánovaném nočním pokusu o záchranu umírá pět z osmi teroristů, všech devět zbývajících rukojmích a jeden policista.

Zapomněl jste někdy na 5. září? Nebo to datum zůstane navždy ve vaší mysli?
Na pátého září jsem nikdy nezapomněl a dokud tady budu, tak ani nikdy nezapomenu.

Jaký to pro vás byl den? Původně normální pracovní. V co se změnil?
Ano, původně zcela obyčejný pracovní, protože jsem dokončil policejní výcvik a byl jsem na půl roku přidělený k oddílu v Mnichově. Bylo to přesně v době, kdy se konaly olympijské hry. V Mnichově se pořádaly tři nebo čtyři demonstrace denně, které jsme doprovázeli.

Jaké demonstrace?
Od roku 1968 to bylo v Mnichově bouřlivé. Například kvůli válce ve Vietnamu nebo na podporu německé teroristické skupiny Baader-Meinhofová. Den před olympijskými hrami jsme byli na demonstraci na mnichovském centrálním náměstí Karlsplatz, která byla kvůli násilnostem rozpuštěna. Účastníci chtěli jít do pěší zóny, která byla označena jako klidová zóna bez politických aktivit. Mladí policisté byli zbiti a Anton Fliegerbauer, který později zemřel při zásahu na letišti ve Fürstenfeldubrucku, byl zraněn.

S olympiádou jsme neměli nic společného. Nanejvýš jsme tam mohli jít soukromě. Bezpečnostní služba v olympijském areálu nebyla stálou jednotkou, tvořili ji lidé, kteří se přihlásili z celého Německa a získávali v Mnichově zkušenosti.

To je nová informace, že k tomu došlo během olympijských her 1972.
No však. S hrami jsme neměli nic společného. Nanejvýš jsme tam mohli jít soukromě. Bezpečnostní služba v olympijském areálu nebyla stálou jednotkou, tvořili ji lidé, kteří se přihlásili z celého Německa a získávali v Mnichově zkušenosti. Je třeba se na to podívat tak, že přes plot olympijské vesnice nechali přelézt nejen opilé sportovce, ale i teroristy.

Proto jste byl 5. září přece jen povolán do služby.
Byli jsme vybranou skupinou. Začali jsme v sedm hodin ráno, spěchali jsme, abychom se co nejrychleji dostali do olympijské vesnice.

Jaké jste měli vybavení?
Měli jsme nažehlené kalhoty s puky a tradiční koženou bundu. V průběhu dne jsme dostali helmy wehrmachtu. A v každé ze čtyř skupin po osmi byl jeden samopal. Každý měl svou vlastní zbraň. Já osobně pistoli Walther 7,65. Přestože jsme měli službu od sedmi do půlnoci, nikdo nám nedonesl další zbraně.

Věděli jste, o co jde?
Věděli jsme, že tam jsou rukojmí a izraelský tým. Byli jsme v suterénu u příjezdové cesty a měli jim zabránit v útěku do podzemí. Ale nikoho nenapadlo, co kdyby únosci, kteří už použili zbraně, vyrazili ven a zamířili k nám? A kdo je únosce a kdo rukojmí? Neexistoval žádný koncept, pouze rozkaz ke střelbě. Ale na koho, kdy a proč? Nebyli jsme na zásah připravení. Při výcviku jsme se učili: nejste jen policisté, ale také sociální inženýři. Zaměření bylo jiné. Nikdy se nejednalo o operaci, kde by střelba byla hlavním cílem. Pro policii je střelba sebeobrana. Pokud dnes dojde k situaci se smrtícím výstřelem, je tu někdo, kdo nese odpovědnost. U nás to tehdy znamenalo: Jsi dobrý střelec, tak jdi dopředu a střílej.

Den ubíhal, vyjednávání nepřineslo očekávaný výsledek. Jaké jste měli další rozkazy?
Náš velitel čety si šel nahoru promluvit s vedením a jediné, co dokázal říct, bylo: „Žádné změny, musíte to zajistit.“ Kolem poledne se únosci chtěli najíst, náš velitel čety a někdo další si vzali kuchařské oblečení a mysleli si, že vniknou do ubikace. Ale jediné, co slyšeli bylo: „Tady to nechej a vypadni!“ Stáli jsme za sloupy, na schodišti a za zdmi a strávili den v neustálé nejistotě.

Večer se však věci pohnuly…
Pak nedaleko nás vyjednával někdo z únosců a policejní prezident Schreiber. Bylo jasné, že teroristé a rukojmí budou moci odletět letadlem a že se k němu dostanou vrtulníky. Vedení policie si myslelo, že projdou kolem nás a my budeme připravení je zneškodnit za sloupy. Bylo to jako loupežníci a šejdíři. Vůdce teroristů to odmítl, protože za každým sloupem mohlo číhat nebezpečí. Přijel tedy autobus, který je odvezl k vrtulníkům.

Tím pro vás akce skončila?
Ale kdepak. Okamžitě nám bylo řečeno, že jsme stále odpovědní za další vývoj. Také jsme letěli helikoptérou, což se mi stalo poprvé v životě, nad krásně osvětleným městem směrem k západu slunce. Když jsme dorazili na vojenské letiště Fürstenfeldbruck, byla už úplná tma. Vysadili nás u centrální budovy a řekli nám, abychom se vydali směrem k letištní budově. Zastavila nás pořádková policie, která měla na starosti vnější perimetr a chtěla heslo. Nevěděli, že nás vrtulník vysadil jako jejich kolegy, neměli totiž rádiové spojení. Popojeli jsme o kousek dál, tam přijelo obrněné vozidlo, velící důstojník, policejní viceprezident Wolf, nám vysvětlil, že kolem pole před letištěm vybudujeme vnitřní opevnění. Úkolem bylo, aby se atentátníkům nepodařilo uniknout za tmy.

Měli jsme nažehlené kalhoty s puky a tradiční koženou bundu. V průběhu dne jsme dostali helmy wehrmachtu. A v každé ze čtyř skupin po osmi byl jeden samopal. Každý měl svou vlastní zbraň. Já osobně pistoli Walther 7,65.

Ke zmatení teroristů měla sloužit lest s letadlem společnosti Lufthansa.
Vybrali mezi námi jednoho velkého a jedno malého, kteří se vešli do uniforem Lufthansy, a řekli: „Bude hrát piloty a posádku.“ Když se pak vrátili z letadla, protestovali, že se nenechají v letadle zastřelit. Měli celý den na to, aby našli někoho, kdo to zvládne. Zásobníky měli jen na pět nábojů, ale únosců bylo osm. Šlo o naprostý diletantismus.

Jak celá akce vyvrcholila?
Vedoucí vyšel z prázdného letadla a uvědomil si, že něco není v pořádku. Na letištní ploše se rozsvítila světla a ozvaly se výstřely. Někteří z únosců vystoupili z vrtulníků, jeden byl zasažen pár metrů od nás a jeho vnitřnosti se rozprskly po okolí jako na bojišti.

Bál jste se tehdy o život?
Ano, bál a byl jsem k smrti vyděšený. Leželi jsme v písku v kožených bundách a ve vzdálenosti několika metrů došlo k výbuchům. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří stříleli, nevěděli, že tam ležíme. „Nechte toho, vy idioti!“ křičel jsem na ně. Byli jsme na okraji požáru a měli štěstí. Jeden z pilotů vrtulníku byl vážně zraněný.

Jak dlouho to trvalo?
Minutu, maximálně dvě. Dříve jsem si myslel, že by ta střelba měla trvat déle. Ale žádný odpor se nekonal. Střílelo se také z obrněných policejních vozidel.

A pak už bylo po všem?
Ještě ne, protože jsem udělal největší hloupost ve svém životě, před ni však nikdo nenařídil. Abychom se podívali, jestli někdo přežil, tak jsme vlezli do vrtulníku. Viděli jsme mrtvé, skleněné oči, ale něco se tam pohybovalo. Normálně bychom se museli stáhnout. Ale my jsme volali: Vylezte ven. Tři únosci se schovávali pod mrtvými. Ale měli ještě větší strach než my, takže se bez odporu vzdali. S kolegou jsme je tlačili za ruce před námi až k letištní budově. Tam jsem poznal ministra vnitra Hans-Dietricha Genschera. Únosce jsme nekontrolovaně předali, přestože všechno mělo být zajištěný. Takový chaos tam byl.

A…?
Konec služby, sbohem. Kriminální policie vše přebrala. Ani se o tom tolik nemluvilo, jak u jiných případů. Dvakrát jsem byl vypovídat na kriminální policii. Tímto to pro mě skončilo.

Jak tedy vzpomínáte na 5. září 1972 po 50 letech?
Těžko, zvlášť proto, že jsem měl celý život blízko k teroru i hrůzám, který přináší. Dovolím se něco osobního a přiznám, že takto si představuji vojáka ve válce.

Vymazal byste den 5. září 1972 nejraději z paměti?
Ne, prostě to patří k mému životu. Ten zážitek mě velmi posílil na celý život.

V rozhovoru popisujete, že na letišti Fürstenfeldbruck panoval chaos. Policie tedy na takovou událost nebyla připravená?
Ne, nebyla. V 60. letech minulého století jsme se stali demokratickou federální policií. Veškeré vojenské myšlení ustoupilo myšlení civilnímu. Navzdory bombardování RAF jsme měli speciální jednotky až po roce 1972.

Vybrali mezi námi jednoho velkého a jedno malého, kteří se vešli do uniforem Lufthansy a řekli: Bude hrát piloty a posádku. Když se pak vrátili z letadla, protestovali, že se nenechají v letadle zastřelit. Měli celý den na to, aby našli někoho, kdo to zvládne.

A osvobozování rukojmích byla špatně naplánovaná akce?
Nechci a vlastní ani nemohu soudit, ale takhle to vypadalo. Pokud vím, vedení policie s takovým scénářem vůbec nepočítalo. Otázkou je, zda může policie zabíjet lidi tzv. na povel. Otázka „posledního smrtícího výstřelu“ byla v Německu diskutována až po roce 1972. V roce 1971 při prvním přepadení banky s rukojmími v Mnichově stříleli policisté podle vlastního uvážení. Na pořád zůstane otázkou, jestli kvůli vlastní sebeobraně nebo jako pomoc v nouzi.

Co se vám vybaví, když se řekne olympijské hry? Vždy jen atentát v Mnichově?
Vůbec ne. Vidím blahodárný rozvoj města, z něhož Mnichov stále těží. Ale jinak také současnou „gigantománii“ při pořádání olympijských her.

Nenapadlo Vás, že byste po takové zkušenosti policii opustil?
Ano, to mě sice napadlo, ale nakonec jsem to neudělal.

V době atentátu vám bylo 23 let, jak moc tato událost ovlivnila vaši další kariéru policisty?
Vůbec. Nikdo to pro mě nebylo téma a vlastně jsme o tom pak už ani nikdy nemluvili.

Jak se k vašemu zásahu vyjádřilo vedení policie? Ocenilo ho? Nebo vás kritizovalo?
Vedení policie toto nasazení ve štábu nevyhodnotilo a nasazené síly – až na výjimky – se nezapojily do diskuse. Tato událost vedla v německých policejních orgánech k zásadnímu přehodnocení. Bezprostředně po atentátu byla u všech oddělení policie v jednotlivých spolkových zemích zřízena Speciální zásahová komanda (SEK) a také speciální antiteroristické jednotky GSG 9 k osvobozování rukojmích a odstraňování výbušnin při útocích.

Jak dlouho jste se s atentátem vyrovnával uvnitř? Zanechal u vás psychické následky?
Interně, tedy v rámci policejního oddělení, si nějaké „zpracování” nepamatuji. Proběhly osobní rozhovory a každý se s tím nějak vyrovnal sám. Našel jsem způsob, jak tuto zkušenost vytěsnit ze svého každodenního života.

V Mnichově se v srpnu 2022 uskutečnilo mistrovství Evropy v devíti sportech, mluvilo se o tom jako o malé olympiádě. Mohlo by se něco takového nyní opakovat? Nebo jsou bezpečnostní složky na takové úrovni, že by vše odhalily?
Pokud se podíváte na útoky v Evropě v posledních několika letech, tak je něco takového téměř nemožné. Myslím, že útočníci mají vždy výhodu a jsou napřed.

Byl byste pro, aby Mnichov kandidoval na uspořádání olympijských her? Nebo je bezpečnostní riziko příliš velké?
Jsem rozhodně proti nové kandidatuře na uspořádání olympiády v Mnichově. Ne kvůli bezpečnostnímu riziku, ale proto, že Mnichov by byl sociálně a urbanisticky přetížen. Je již příliš atraktivní a také drahý. Na světě je mnoho krásných měst, která by měla dostat šanci.