Jak by mělo Apple car vypadat ve skutečnosti, nikdo pořádně neví. Zdroj: Apple
S myšlenkou nafukovacích nárazníků si Apple pohrává už delší dobu. Před několika dny ji schválil patentový úřad. Další díl mozaiky jménem Apple car je připraven.
Společnost Apple pracuje na autonomních autech již několik let. Nejnověji se o této její činnosti hovořilo na přelomu roku, kdy některá média informovala, že „Apple car“ je už přede dveřmi a na trhu by se mohlo objevit ještě před rokem 2025. Jako pravděpodobná se jevila spolupráce s koncernem Hyundai–Kia. Korejci, stejně jako Apple, nicméně po sérii úniků informací z jednání prohlásili, že dohoda o spolupráci zatím není na pořadu dne.
Reálně se myšlenky na vlastní auto od Applu začaly objevovat už v roce 2014 v souvislosti s projektem Titan. Postup prací na vývoji auta a potřebného softwaru však v dalších letech nenaplňoval představy vedení společnosti a projekt se nakonec ocitl v zásadní krizi. Z oddělení pracujícího na vývoji auta v jeden moment odešly téměř dvě stovky zaměstnanců. Místo nich ale postupně přišli noví a vývoj autonomního auta Apple chytil druhý dech.
Vnější airbagy?
Myšlenka „nafukovacích nárazníků" pochází ale ještě z úvodní fáze projektu Titan, zrodila se někdy v roce 2015. Patent byl zveřejněn v roce 2019 a před pár dny byl americkým patentovým úřadem schválen. Základní myšlenka je jednoduchá, realizace by však zřejmě narazila na množství úskalí.
Za předním i zadním nárazníkem by byla uložena zařízení, fungující na stejném principu, jako nafukovací airbagy, s podstatným rozdílem v tom, že by je bylo možné na rozdíl od airbagů nafukovat a vyfukovat opakovaně. Buď podle přání řidiče, nebo by se tak dělo automaticky při dosažení určité rychlosti, respektive při zařazení vyššího rychlostního stupně. Nafukovací „prodlužovací" nárazníky by tedy nevyužívaly pyrotechnickou rozbušku jako airbagy, nafukovaly a vyfukovaly by se po dosažení určité rychlosti a nikoli až v okamžiku nárazu.
Apple má rád divočinu
Řidič by je aktivoval tlačítkem v interiéru, bleskově by se nafukovaly pomocí kompresoru. Jejich naplněním by se vysunula skládací konstrukce nárazníku, který by se zaaretoval v této poloze. Tím by se auto prodloužilo a síly, které v konečném důsledku při nárazu působí na kabinu a posádku, by se více rozložily a znamenaly oslabení. Nárazník by se dal díky pružinovému mechanismu opět sklopit do složené polohy, čímž by se auto zkrátilo a snadněji by se s ním ve městě parkovalo.
Je to samozřejmě jen jeden z divokých nápadů, vznikajících při vymýšlení revolučních aut a vzhledem k množství legislativních překážek jím nafukovací nárazník asi také navždy zůstane.
