Švédsko a Finsko podaly přihlášku do NATO
Ruská invaze na Ukrajinu přinesla mimo jiné přehodnocení zahraniční politiky Finska. V posledních dnech se zdá, že jsou dříve neutrální Finové společně se Švédy den ode dne blíž vstupu do NATO. Jak ale vůbec ona finská neutralita – známá také jako finlandizace – vznikla? Nutno podotknout, že Finové během 20. století několikrát bojovali o vlastní existenci. V časech druhé světové války se nejdřív bránili SSSR, nakonec na straně spojenců dopomohli k porážce nacistického Německa.
Pro pochopení finské neutrality je třeba vrátit se v historii o stovky let zpět. V důsledku severních křížových výprav a kolonizace byla většina finského území od 13. století součástí Švédského království. Po válce v roce 1809 ale Švédsko postoupilo převážnou část finskojazyčných oblastí Ruskému impériu, které na nich vytvořilo autonomní Finské velkoknížectví.
Finsko se osamostatnilo až v roce 1917, když využilo ruské občanské války, v níž soupeřili o moc bolševici s velmi různorodou opozicí. Kromě Finů se povedlo vybojovat nezávislost i Polákům, Litevcům, Lotyšům a Estoncům. Neúspěšní byli naopak Ukrajinci i další menší skupiny, které prosazovaly samostatnost Běloruska, Gruzie, Arménie či Ázerbájdžánu.
Tyto země se tak v roce 1922 staly součástí nově vzniklého SSSR. Sovětský vůdce Josif Stalin se však nikdy nesmířil s tím, že Finsko, Polsko a pobaltské státy nepatřily do jeho impéria. V začátcích druhé světové války Sovětský svaz využil spojenectví s Adolfem Hitlerem – v roce 1939 tak Stalin zabral východní polovinu Polska a později také celou Litvu, Estonsko i Lotyšsko.
Rumunsko pak kvůli ruské agresi přišlo o území, které je dnes známé jako Moldavsko. Finové tušili, že jsou další na řadě. 30. listopadu 1939 Sověti skutečně Finsko napadli, a to bez vyhlášení války. Konfliktu, který pokračoval do 13. března 1940, se říká zimní válka.
Vyznačovala se až neuvěřitelným finským vojenským odporem, který v lecčem připomínal současný konflikt na Ukrajině. Navzdory výrazné sovětské početní i materiální převaze se Finové útokům dlouho úspěšně bránili a působili Rudé armádě těžké ztráty. V únoru 1940 se však sovětské síly přeskupily a nakonec se jim podařilo finskou obranu překonat.
Po uzavřené dohodě Finsko odevzdalo SSSR asi 10 procent svého území včetně Ladožské Karélie a Karelské šíje. Nepřesvědčivý výkon Rudé armády ale vedl k prudkému propadu její prestiže. Podle mnoha historiků právě neúspěchy SSSR v zimní válce vedly Adolfa Hitlera k definitivnímu rozhodnutí Sovětský svaz v roce 1941 napadnout.
Pragmatické spojenectví s nacisty
Finsko se operace Barbarossa aktivně účastnilo, konkrétně zahájením pokračující války. Nikoliv z důvodu sympatií k nacistickému Německu, spíš se snažilo získat zpět území, které ztratilo během zimní války. Dokazují to i postoje legendárního finského vojevůdce Carla Gustafa Emila Mannerheima, který byl vrchním velitelem ve všech válkách, které Finsko jako samostatný stát vedlo.
Spojenectví s nacistickým Německem, které zahrnovalo i podmínku umožnit Němcům útočit na Rusko z finské fronty, prý Mannerheim podepisoval se zaťatými zuby. Mimo jiné odmítl zaútočit na Leningrad (dnes Petrohrad) a zcela vyloučil posílení německých jednotek v Laponsku finskou armádou. Mannerheim se rovněž vyhýbal veřejným setkáním s Adolfem Hitlerem.
Finský pragmatismus alespoň částečně chápaly i západní země. Velká Británie sice Finsku oficiálně vyhlásila válku, zmohla se však pouze na jediný letecký útok. Spojené státy dokonce v roce 1941 Finsku pogratulovaly k znovudobytí území ztracených v zimní válce.
Ladožskou Karélii, Karelskou šíji a jejich okolí ale Finové dlouho neudrželi. Stejně jako Němci i oni čím dál více pociťovali drtivou sílu koalice spojenců. To je nakonec v roce 1944 dohnalo k jednacímu stolu se Sovětským svazem. Finové se v rámci moskevského příměří zavázali vyhnat nacisty ze svého území. To během takzvané laponské války (1944 až 1945) skutečně učinili.
Rovněž byli Sovětským svazem donuceni k obnovení hranic z dob po zimní válce, postoupení města Petsamo a pronajmutí poloostrova Porkkala k účelům SSSR. Kromě toho bylo Finsko povinno vyplatit SSSR vysoké válečné reparace (300 milionů dolarů) a uznat, že bylo německým spojencem.
V těchto dobách se začal tvořit fenomén finlandizace, tedy finská neutralita. Ta byla oběma stranami definitivně formulovaná v roce 1947. Finsko pro udržení své suverenity během studené války podřizovalo svou zahraniční politiku SSSR. Přesto se na rozdíl třeba od Československa nedalo považovat za sovětský satelit.
Finům se totiž povedlo komunistickou opozici prakticky eliminovat již během bojů za nezávislost v roce 1917. Sověti navíc po roce 1945 ve Finsku nebyli vnímáni jako spojenci, spíš jako nepřátelé a okupanti. Finsku paradoxně pomohla i povinnost platit SSSR obrovské válečné reparace, kvůli nimž země musela za každou cenu zachovat fungující tržní ekonomiku.
Přínos pro NATO?
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se sice Finsko výrazně přiblížilo Západu, na rozdíl od pobaltských zemí se však nikdy do NATO nehrnulo a spoléhalo spíš na vlastní armádu. Ta se dá i ve srovnání s členskými státy NATO považovat za velmi vyspělou. Finsko navíc disponuje schopností mobilizovat během krátkého času až neuvěřitelný počet vojáků. Konkrétně 280 tisíc mužů a žen z celkových zhruba 5,5 milionu obyvatel.
V posledních letech byli Fini považováni za velmi blízkého spojence Severoatlantické aliance. Definitivně do náruče NATO je ale poslala až únorová ruská invaze na Ukrajinu. Vstup do Severoatlantické aliance společně se Švédskem v současnosti blokuje už jen odmítavý postoj Turecka.
Podle něj Finsko i Švédsko ukrývají osoby napojené na militantní Stranu kurdských pracujících (PKK) a na stoupence Fethullaha Gülena, kterého Ankara obviňuje z organizování pokusu o státní převrat z roku 2016. Představitelé Finska i Švédska v současnosti s Tureckem jednají a snaží se dojít ke společné dohodě, aby jejich vstup do NATO proběhl bez problémů.
