Oběti znásilnění jdou s pravdou ven až po čase. Cítí strach, stud a dehonestaci
Oběti znásilnění jdou s pravdou ven až po čase. Zdroj: Profimedia.cz
Oběti sexuálního zneužití cítí stud, strach a bojí se negativních reakcí okolí, zdůvodňuje psycholožka Hedvika Boukalová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy důvody, proč se oběti násilí bojí o incidentu hovořit. Někdy až po letech získávají větší odvahu, reagovala Boukalová na dotazy CNN Prima NEWS s ohledem na kauzu kolem Dominika Feriho, který čelí obvinění ze sexuálního násilí.
„Cítí stud, vinu a obávají se předsudků, které ve veřejnosti panují – provokovala ho, mohla si za to sama. Mohou se obávat toho, že na ně budou ukazovat prstem či se obávat reakce pachatele, z čeho bude oběť obviňovat v rámci vyšetřování. Násilník může uvádět i nepravdivé informace,“ vyjmenovala psycholožka možné důvody, proč oběti sexuálního zneužití nechtějí o incidentu hovořit.
Čtěte také
Na základě výzkumu organizace Amnesty International je v Česku každoročně spácháno přibližně 12 tisíc znásilnění, na policii se ohlásí jen 600 z nich. Podle Boukalové se velká část obětí o incidentu bojí hovořit a snaží se na něj spíš zapomenout.
Proto není nic výjimečného na tom, že se oběti znásilnění rozhodnou o věci promluvit až po letech. „Mohou mít větší odvahu a pocit, že by jejich zkušenosti mohla policie či okolí uvěřit. Mohou se cítit stabilní a mít pocit, že jsou schopny projít náročným soudním řízením, unést pozornost veřejnosti. Na druhé straně může být ale důvodem i to, že se dlouhodobě potýkají s řadou obtíží spojených s událostí, a to je může utvrdit v tom, jak závažná věc se jim stala, a že by měly promluvit,“ uvedla psycholožka s tím, že oběti mohou chtít vyjádřit také solidaritu.
„Chtějí podpořit další oběti a říci – oni jim nevěří, já zažila to samé, chci je podpořit,“ upřesnila psycholožka.
Oběti se téměř vždy setkají s negativními reakcemi
Podle ní mohou oběti po letech chtít pachateli ukázat, že si věc nenechají líbit, že si dotyčný nemůže dělat, co chce, bez následků. „Oběť cítí, že má více sil a energie, ať už na základě osobního vývoje, či ostatních svědků, k tomu ten krok učinit,“ vysvětlila Boukalová. Z části to může být podle ní také reakce na bagatelizující hlasy. „Chtějí upozornit společnost na to, že se to skutečně děje, avšak že se o tom dostatečně nemluví,“ doplnila.
Čtěte také
Pokud byla násilníkem mediálně známá osoba, oběti by měly počítat s tím, že se o nich začne mluvit. Budou muset vypovídat u soudu, či dokonce odhalit své jméno. Podle Boukalové si dopad takového oznámení dokáže představit jen málokdo.
„V některých případech je obětem umožněno vypovídat pod skrytou identitou, právě pro jejich ochranu. Pokud však o zneužívání promluví na sociálních sítích, skoro vždy se setkají s negativními reakcemi, které nečekaly. Jistě nejen s nimi, samozřejmě se také objevuje podpora a solidarita, ale negativní reakce jsou pro ně velmi bolestivé, až devalvující,“ uvedla psycholožka.
Podle společnosti proFem, která se zaměřuje na pomoc obětem sexuálního násilí, si znásilnění za svůj život zažije každá desátá žena, avšak většina z nich o tom nemluví. „Toto téma je stále tabuizované a je doprovázeno řadou stereotypů. Domnívám se, že by se u nás o takových tématech mělo hovořit, debatovat na úrovni, s podkladem konkrétních zjištění,“ upozornila Boukalová.
Podle ní sehrává důležitou roli i osvěta o souhlasu. „Společnost by se měla učit, že NE může říci kdokoliv v jakémkoliv momentě, každý by se měl ovládat natolik, aby dokázal toto odmítnutí akceptovat a zareagovat přiměřeně,“ uvedla psycholožka.
Dodala, že se to vztahuje i na případ, kdy například žena skončí sama na pokoji s mužem. „Za jakým účelem na ten pokoj jdeme, není důležité. My bychom měli cítit, že máme právo říci v jakémkoliv momentě, že nechceme pokračovat. A druhý by měl být připraven to akceptovat,“ uzavřela.
Čtěte také
Anna nastoupila roku 2021 na Primu jako stážistka do oddělení CNN Prima NEWS. Aktuálně se jako redaktorka stará o sekci Showtime.
