Odborníci o velkochovech: Zvířata jsme zavřeli do klecí, ale jejich potřeby jim zůstaly

Helena Chaloupková se na České zemědělské univerzitě specializuje na welfare – tedy pohodu zvířat. Ta je v souvislosti s velkochovy velkým tématem. Díky zveřejněným záběrům pořízených aktivisty z celého světa mohou lidé vidět, jak se žije zvířatům šlechtěným na užitek v takových chovech, které minimalizují náklady a maximalizují výnosy. Lidé totiž levné maso, mléko i vejce chtějí. „Pak je jasné, že zvířata nemohou mít prostory, kde se mohou proběhnout, mít podestýlku nebo jiný materiál, se kterými mohou pracovat. Čím intenzivnější je velkochov, tím více je prostor omezený,“ popisuje Helena Chaloupková. Upozorňuje však na veterinární zákon, který nastavuje určité standardy a chovatel je musí dodržet. Záleží však na něm, jak se k tomu postaví.

Pokud zvířata držíme v zajetí, je nereálné, aby cítila stoprocentní kvalitu života. Ale jsou různé možnosti, jak jim přilepšit – někde víc, někde míň, včetně velkochovů. Je to ale na chovatelích, jestli chtějí, nebo ne.

Zpráva, kterou zveřejnila mezinárodní organizace Compassion in World Farming mimo jiné uvádí, že „stresující stísněné podmínky průmyslových velkochovů hrají také důležitou roli ve vzniku, šíření a množení patogenů, z nichž některé jsou zoonotické. Řada studií spojuje vznik infekčních chorob s průmyslovou výrobou. Společné vědecké stanovisko Evropské lékové agentury (EMA) a Evropské agentury pro bezpečnost potravin (EFSA) uvádí, že ‚stres spojený s intenzivním velkovýrobním způsobem chovu může vést ke zvýšenému riziku výskytu nemocí u hospodářských zvířat‘.”

Je to stejné u lidí i u zvířat

Souvislost mezi stresem a nemocemi potvrzuje i Karel Janko z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd ČR. „Je to i velmi dobře prozkoumáno fyziologicky, jak stres (zvýšené hladiny kortikosteroidů) interferuje s imunitním systémem, a platí to stejně tak dobře na lidi. Vezměte si, jak se my lidé cítíme při chronickém stresu: máme žaludeční nevolnosti, zvýšený tlak a nároky na oběhový systém a podobně. Stres má kromě negativního vlivu na imunitní aparát velmi neblahý vliv i na celkový metabolismus, kardiovaskulární choroby atp. A protože jako obratlovci tyto mechanismy do značné míry sdílíme, tak se to samozřejmě vztahuje i na naše nebohé bližní ve velkochovech. Tam se k tomu často přidává i sociální stres plynoucí z naprosto nevhodných způsobů ustájení zvířat,“ vzpomíná Janko na klecové chovy.

Právě chov zvířat v klecích vyvolává u ochránců zvířat i části veřejnosti nevoli a je častým cílem kampaní, které se zaměřují na zákaz tzv. klecáků. I když jsou produkty z nich nejlevnější, zvířata nemohou naplňovat své přirozené potřeby, což se týká nejen v poslední době hojně diskutovaných slepic, ale i prasnic. „Dosavadní šlechtění skutečně neodebralo z repertoáru chování ty prvky, které byly po celou dobu předchozí evoluce původního divokého druhu (v tomto případě prasete divokého) zásadní pro úspěšné přežití a rozmnožení – a mezi tato chování patří například stavění hnízda před porodem. Tedy prasnice jsou pod vlivem hormonálních změn předcházejících porodu velmi motivovány hnízdo stavět, i když k němu nemají ve většině komerčních chovů dostatek materiálu. Podobně je to například s potřebou rytí a žvýkání,“ vysvětluje Marek Špinka z České zemědělské univerzity.

To potvrzuje i Helena Chaloupková. „Prasnice hrabe, kouše do kovových trubek, snaží se postavit si hnízdo. Existuje množství vědeckých prací, kde se měřily stresové hormony, srdeční frekvence i vliv, který to má na selata. Chování, které je zvíře nuceno dělat i tam, kde nemá možnost, jasně ukazuje na jeho biologickou potřebu (např. stavba hnízda u prasnice), která ovšem není naplněna, a to má následky,“ vysvětluje docentka z ČZU s tím, že domestikovaná zvířata nepostrádají své původní vzorce chování. „Ty nezmizí, i když domestikace trvala tisíce let. A to, že jsme je v posledních desítkách let zavřeli do klecí, neznamená, že o své přirozené chování přišly. Některá zvířata mají potřeby zpomalené, tzn. ta potřeba je nízká, přesto se může ukázat a projevit. Nesouhlasím s tím, že když budu mít 20 let nosnice v kleci, tak zapomenou, že chtějí chodit. Zvířata v těchto podmínkách mohou být apatická, je to následkem chronického stresu,“ dodává Chaloupková.

Ve velkochovech je větší riziko infekcí a vzniku ohnisek nemocí, proto je potřeba dodržovat vyšší hygienická opatření než u menších volných chovů. Kvůli poptávce po levných živočišných produktech však není pravděpodobné, že by velkochovy jako takové měly skončit. „Z pohledu zvířat samotných je ideální venkovní chov prasat, například v oboře, v kombinaci s poskytnutím dostatku potravy, přístřeší, ochrany proti predátorům a parazitům a celkové zdravotní péče. Takový chov je ale prakticky nedosažitelný, to bychom si mohli dovolit jíst vepřové jen jednou za rok před masopustem,“ říká Špinka, podle kterého je naopak dosažitelné do dvaceti let přejít v Evropě z velkochovů klecových na podestýlkové a samotný chov pak značně modernizovat.

Odborníci se shodují na tom, že změna by měla vyjít i od spotřebitelů. Pokud chtějí, aby zvířata žila v lepších podmínkách, musí si připlatit. Podle Heleny Chaloupkové to lidé v některých zemích pochopili a dávají přednost pohodě zvířat před nízkou cenou. „Ve Švédsku, Norsku nebo ve Finsku funguje množství rodinných farem, ale tam jsou také zákazníci informovanější. Welfare je tématem mnoho let, média informují, co se děje, a lidé si chtějí kupovat maso z chovů zajišťujících lepší podmínky pro život zvířat. My jsme trochu pozadu, ale postupně se to mění, protože už jsou zákazníci, kteří si chtějí koupit vejce z podestýlkového nebo volného chovu. Ale co se týče nabídky masa z alternativních chovů, tak jsme stále ještě pozadu.“