Nová totalita ve Sněmovně? V Bundestagu obstrukce neexistují, mluvit hodiny není možné

Ve středu čeká české poslance další pokračování nekonečného jednání o konsolidačním balíčku, kdy vidíme dlouhé hodiny řečnění opozičních poslanců. Premiantem je v tom především expremiér Andrej Babiš (ANO), který dokázal počátkem září hovořit i přes šest hodin. Vládní většina se blokování jednání snaží nějakým způsobem omezovat, například tím, že stanovuje pevné termíny hlasování či nutí zákonodárce mluvit k věci. Z toho důvodu nazývá hnutí ANO současnou vládu „novou totalitou“ potírající práva opozice.

ČTĚTE TAKÉ: Peksa: F-35 budou stát jako blok jaderné elektrárny. Zaorálek se pustil do Černochové

„V Parlamentu nás válcujete, ohýbáte jednací řád, protože paní předsedkyně mě nenechala mluvit. Chtěla, abych navrhnul bod, já jsem nemusel navrhovat žádné body. To je ta nová totalita, která má vládu, Parlament, Senát, prezidenta, Ústavní soud,“ prohlašoval například na zářijové schůzi šéf ANO.

Německo bez obstrukcí

Přesto je však český parlamentní systém k opozici velmi vstřícný a poskytuje jí možnosti politického boje, o kterých si například sousední Němci nemohou nechat ani zdát. O rozdílech v jednání českého a německého parlamentu pro CNN Prima NEWS hovořil bývalý český novinář Vojtěch Drbohlav, který je momentálně zaměstnán v Německém spolkovém sněmu jako asistent poslance.

„Na každý zasedací týden je i několik týdnů dopředu stanovený rozpis, jaké zákony se budou na plénu projednávat. Nejobvyklejší čas na celou debatu k zákonu je zhruba 39 minut. To znamená, že za každou stranu mluví třeba dva až čtyři řečníci. Jeden má třeba pět minut, další čtyři, někdo dvě minuty,“ popsal, jakým způsobem v Německu zasedání funguje.

K zákonu hovoří zpravidla pouze ti poslanci, který jej mají v gesci. „Na tom, kdo a jak bude mluvit dlouho, se domluví pracovní skupiny jednotlivých frakcí, kam jsou poslanci zařazeni na základě jednotlivých gescí a agend. Často jsou navrženi přímo předsedou pracovní skupiny, nebo se sami aktivně o slovo přihlásí. O tom, kolik má jednotlivá frakce k danému tématu času, rozhoduje Ältestenrat neboli Rada starších,“ vysvětlil Drbohlav. Obvykle platí, že čím větší poslanecký klub, tím více času v rozpravě, uvádějí stránky Německého spolkového sněmu.

Rozhodně není možné, aby někdo hovořil celé hodiny. „Když nějaký předseda strany nebo spolkový kancléř mluví 10 až 20 minut, je to neobvyklé. Normou však je, že má poslanec na projev pouze několik málo minut,“ řekl někdejší novinář Echo24.

Zatímco je v Česku pro obstruování zpravidla využíváno přednostní právo, ani to není v Německu možné. „Ani předsedové stran nemají přednostní právo. Mohou k důležitému zákonu mluvit trochu déle, ale musí to dát dostatečně dopředu vědět. Také podobně jako u nás smějí vyvolat diskusi o programu, ale i zde je čas omezený a nelze mluvit hodiny. Jediný, kdo nemá řečnický čas omezen, jsou ministři, ale také oni hlásí předem na vedení spolkového sněmu, kolik minut zhruba budou mluvit, a poté to většinou nepřekračují. Když se překročí pevně stanovená doba, zkrátka se vypne mikrofon a pokračuje se v debatě dál,“ svěřil redakci CNN Prima NEWS.

Také Němci umí jednat do rána

V aktuálním volebním období se v Česku stalo skoro standardem, že se jedná i přes noc. To je obvyklé rovněž v Německu. Zákonodárci se však na tom rovněž musí domluvit předem a má to jasná pravidla.

„Někdy se stává, když je zákonů hodně a nestíhá se, že ve čtvrtek se jedná až do rána. Ale také to je dopředu naplánované – přijde tabulka a vím, že ve 2:55 bude mluvit tento poslanec tři minuty. V takových případech strany někdy využívají možnosti, že poslanec svou řeč ani nepronese, ale pouze ji zapíše do protokolu. Dělají to skoro všechny frakce kromě AfD, která tak tradiční strany kritizuje, že nechtějí pracovat,“ sdělil Drbohlav.

V tomto systému může vláda snadno prosazovat svůj program, přesto někdejší novinář připouští, že jednání německých poslanců nemusí být tak zajímavé jako v Česku. „Výhoda pro vládní koalici je, že se jí dobře vládne, protože nemusí čelit obstrukcím. Nevýhodou je, že neexistuje skoro žádná spontánnost. V Bundestagu je navíc tolik poslanců, že někteří promluví třeba jen dvakrát ročně,“ popsal Drbohlav.

Jaké jsou tedy zbraně opozice?

I tak má německá opozice nějaké nástroje, kterými může projednávání zákonů zpestřit. Jedním z nich je „Zwischenfrage“ tedy mezi-otázka. „Poslanec z pléna se během řeči může přihlásit, že chce řečníkovi položit otázku. V takovém případě se to nepočítá do stanoveného času a debata se malinko natáhne. Sám řečník ale rozhoduje, jestli vůbec může být mezi-otázka položena. Dá se říct, že je to zhruba půl na půl. Musí to být skutečně ale jenom otázka a k danému tématu,“ uvedl bývalý novinář. Otázku navíc musí povolit ještě předseda sněmu.

Další způsob je podobný české faktické poznámce – říká se mu „Kurzintervention“. „Druhým způsobem je krátká intervence, kdy po debatě či vystoupení může poslanec zareagovat de facto faktickou poznámkou. Ta může být maximálně v délce tří minut,“ popsal Drbohlav.

Systém fungování Německého spolkového sněmu je tak oproti tomu českému mnohem předvídatelnější a vládní většině poskytuje značný prostor pro prosazování jejího programu. Oproti tomu český systém dává mnohem větší zbraně do rukou opozice. Je proto diskutabilní, zda lze nazývat „novou totalitou“ fakt, že vládnoucí strany chtějí bránit zneužívání velmi benevolentního jednacího řádu Poslanecké sněmovny.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Babišova „nová totalita“? Chucpe, říká Pekarová. SPD mluví o cenzuře, po invazi mazala příspěvky