Pandemický zákon je potlačení demokracie, tvrdí exministryně spravedlnosti Kovářová

Poslanecká sněmovna před pár dny schválila pandemický zákon v podobě, ve které jí ho vrátil Senát. Jak ho vnímáte vy a co z toho plyne pro občany?
Jako právníka mě děsí porušení dělby moci, protože touto normou Sněmovna předává své pravomoci vládě a vzdává se kontroly, která je ovšem vedle zákonodárné pravomoci podstatou její existence. Jako občana mě překvapuje, že zákon nemáme ani po roce od začátku pandemie. Rok trvající stav není stav nouze. Z nouzového stavu se totiž po roce stává norma, standard, a v normálním stavu nelze všechny pravomoci k řízení země předat jedné velmi malé skupině, navíc na časově neomezenou dobu. To už je potlačení demokracie násobené vyloučením kontrolních mechanismů – sněmovních i jiných.

Považujete ho tedy za nebezpečný?
Obsahuje řadu problematických ustanovení, například likvidační sankce nebo pracovní povinnost. Zejména otázka sankcí volá po další diskusi. Pokud totiž vláda vydává narychlo problematická usnesení, která obsahují rozpory, a neustále se mění, pak je skoro vyloučeno, aby je lidé všechna dodržovali. Neexistuje ani obecná shoda na formách publikace. Jen si představte, že dnešní stav vyžaduje neustálou pozornost, připojení na sociální sítě, televizi a internet a bleskovou reakci, protože některé povinnosti se vyhlašují ze dne na den. Teorie práva přitom stále trvá na předvídatelnosti, srozumitelnosti a přiměřenosti právní regulace. To znamená, že omezovat a zakazovat lze jen v omezeném rozsahu, jasně, a zejména sdělovat povinnosti tak, aby se s nimi mohl každý seznámit a připravit se na ně. Kdyby to nebylo děsivé, pak bych považovala za komické, že vláda vyhlašuje nové povinnosti každý den těsně před půlnocí. Cožpak si neuvědomuje, že velká část společnosti už v této době spí? Navíc nezapomeňte, že nikdo není povinen koukat na televizi, ani ji vůbec mít, nebo být připojen na internet. Proto si dovedu představit úspěšnou právní obranu, pokud by někdo porušil povinnost, o které by vůbec nevěděl.

Nikdo není povinen koukat na televizi, ani ji vůbec mít nebo být připojen na internet. Proto si dovedu představit úspěšnou právní obranu, pokud by někdo porušil povinnost, o které by vůbec nevěděl.

Takže lidé, kteří poruší vládní nařízení, by podle vás z právního hlediska neměli být jakkoliv trestáni?
Teoreticky u nás stále platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nicméně v posledních letech se mi zdá, že kdyby se touto zásadou zabýval Ústavní soud, shledal by, že se nedá naplnit. Zákonů je tolik, že je reálně nemožné, aby je občané sledovali, znali a dodržovali. Stačí se podívat na poslední rok. Jen pandemická opatření padají ze Strakovy akademie po mnoha stránkách, vzájemně si protiřečí, nejsou srozumitelná ani perfektně odůvodněná, soudy je ruší, právníci na ně mají odlišné názory. Jak se v tom zmatku má orientovat občan bez právnického vzdělání, když se přou i učené autority?

Obrací se na vás občané, kteří tímto způsobem porušili zákon?
Celý rok spolu s týmem kolegů pracujeme v Koroporadně, kterou založila Unie rodinných advokátů. Vyřídili jsme už více než 8000 mailových dotazů, které nám občané zasílají. Snažíme se vykládat platné a účinné právo, ale v mnoha případech to jednoznačně nejde. Doporučujeme lidem vládní nařízení dodržovat, stejně jako dodržovat právní normy, ale současně i používat vlastní rozum a pokoušet se předcházet sporům. Pokud má někdo představu, že jsme tady proto, abychom pro klienty vymýšleli, jak vládní nařízení obejít, tak to je naprosté nepochopení naší práce.

Jak měla vláda zamezit šíření pandemie a zároveň neporušovat zákony?
Stát přijal zákony upravující tvorbu právních předpisů, vláda si pro sebe přijala legislativní pravidla vlády. Může rozhodovat, musí se však držet platného práva. Stačí použít tento argument: vláda chce po svých občanech, aby respektovali pravidla, ale sama ty svoje nedodržuje. A to nejde. Znáte to přece z pohádky. Největší úctu k zákonům musí mít zákonodárce sám. Pandemie je zajisté nová a neznámá situace. V takovém případě pojďme zákony změnit, upravme je, aby se podle nich dalo rozhodovat. Měli jsme na to rok. Ale nelze říkat vy, občané, právo dodržovat musíte, ale my, vrchnost, nikoliv. Nelze respektovat Ústavu jen tehdy, když se nám to hodí. Kdo o vhodnosti bude rozhodovat příště? Kdo v mém, kdo ve vašem případě? Navíc vláda sama ztratila kredibilitu chováním svých představitelů, chaotickým postupem a neschopností své kroky srozumitelně vysvětlovat.

Po zkušenostech letošního roku se obávám, že v právu může nastat cokoliv. Zavést očkování s bonusy, na které neočkovaní nedosáhnou, je jen drobnost ve srovnání s obecným přístupem k právu.

Pro kritiku, která na úkor vlády zaznívá ze strany současné politické opozice, máte pochopení?
Mohu vzdychat nad bezzubostí opozice, která nejenže není slyšet, ale není schopna se ani semknout a postupovat společně. Ale mnohem víc mi vadí neexistence vize, hrdinů, osobností, vzorů a obecně elit s autoritou. Chápu, že on-line vládnutí je složité a zdraví nebezpečné. Hyeny na sociálních sítích jsou schopny podrazit nohy kdejakému odvážlivci. Jenomže prostředí k diskusi můžeme kultivovat sami, každý z nás nese svůj díl odpovědnosti za současný stav. Žít statečně není jednoduché v žádné době.

Pokud byste ve funkci ministryně spravedlnosti byla dnes, co byste dělala jinak?
Ministr spravedlnosti má v pandemii menší pole působnosti než ministr zdravotnictví nebo ministr vnitra. Může mít vliv na administrativu soudů nebo problematiku věznic. Naopak ministerstvo spravedlnosti může odvést spoustu práce v oblasti odškodňování. V současné vládě je ministryně spravedlnosti jednou ze dvou právniček, ještě Alena Schillerová. Jako právnička tak má výsadní postavení, protože může ze své profese komentovat právní úroveň vládních rozhodnutí. Je škoda, že svou právní odbornost moje kolegyně uplatňuje tak málo nebo vůbec.

Jak hodnotíte současnou ministryni spravedlnosti Marii Benešovou?
Ministra spravedlnosti lze hodnotit z pohledu člena vlády, představitele justice, občana nebo voliče a v každé z těchto poloh by se našlo jiné hodnotící kritérium. Můj osobní pohled je následující. Justici nejlépe poslouží ministr, který nenavrhuje žádné změny. Justice je na změny citlivá, velmi dlouho jí trvá, než je přijme a v posledních dvaceti letech byla většina změn justici a občanům na škodu. Každá změna procesních předpisů jen délku soudního řízení prodlouží. Na místě paní ministryně bych se zaměřila na odškodnění za trestní stíhání v případech, kdy je pak údajný pachatel zproštěn. Nikdo si nedovede představit zničené životy a psychická traumata lidí, kteří byli deset let vláčeni po soudech a policejních vyšetřovnách, aby pak nakonec byli zproštěni. Stát by se jim měl hluboce poklonit, odprosit je za to příkoří a neměl by litovat peněz na odškodnění.

Někteří lidé, kteří se k očkování staví skepticky, se obávají toho, že jednou bude pro všechny povinné. Může tato situace skutečně nastat? Nebo je to z právního hlediska nemožné?
Po zkušenostech letošního roku se obávám, že v právu může nastat cokoliv. Zavést očkování s bonusy, na které neočkovaní nedosáhnou, je jen drobnost ve srovnání s obecným přístupem k právu. Musím se trochu usmát, v roce 2015 v průběhu migrační vlny se celá Evropa zaklínala lidskými právy a tvrdila, že žádný stát nemůže zavřít své hranice. A vidíte, přišel neviditelný nepřítel, ohledně něhož se neshodnou dva právníci ani dva zdravotníci, a najednou všechny státy své hranice zavírají navzdory mezinárodním úmluvám a evropským směrnicím. Tento paradox bychom si měli všichni pamatovat. Je to případná lekce ve shodě s dávnou pravdou. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. S lítostí konstatuji, co mí rodiče a generace přede mnou poznali v období světových válek a studené války. Právo můžete mít, jaké chcete. Ale máte-li současně moc, využijete je podle svého.