Zřejmě nikde jinde v republice neprojevili voliči tak obrovský nezájem o parlamentní demokracii jako ve volebním okrsku číslo 8013 v Ostravě. „V pátek do desáté večer přišlo jen 4,29 procenta voličů. A to nejsme žádný malý okrsek, na seznamu voličů máme 747 občanů,“ informuje ve volební místnosti komisař Richard Hanusek. Co se vlastně skrývá za tak šokujícím nezájmem o volby na periferii třetího největšího města v republice?
Odpověď zná jedna z mála účastnic hlasování v tomto okrsku, kterou potkáváme před volební místností. „Starousedlíci tuhle čtvrť postupně opouštěli, anebo už jsou po smrti. Dnes tu žijí převážně Romové, kteří se o volby nezajímají,“ lapidárně vysvětlí penzistka Miluše Pščolková. Věk odmítá prozradit, ale sedmdesátku prý oslavila před lety.
Ještě před dvaceti lety žili v činžovní čtvrti kolem Jílové ulici v Ostravě (nedaleko hlavního nádraží) vysloužilí horníci i havířské vdovy, železničáři na penzi, dělníci z blízké chemičky a jen několik desítek romských rodin. Dnes je to vyloučená lokalita, v níž minorita převažuje. Volební místnost je i letos umístěna ve „zvláštní“ škole v Ibsenově ulici. „Na voličském seznamu je zapsáno 747 občanů,“ ukazuje soupis Richard Hanusek z volební komise.
Volební komisařka Jindřiška Kanisová pochybuje, kolik voličů ze seznamu ještě reálně žije ve vyloučené lokalitě. Ale pak se na problematiku podívá i z jiného úhlu. Kolik vlastně ve čtvrti žije Romů, kteří mají trvalý pobyt někde na druhém konci republiky? „Já mám trvalé bydliště v Ústí nad Labem, v Ostravě volit nemůžu,“ verifikuje teorii komisařky o něco později Lubomír Baláž. „Stejně bych nevěděl, koho mám volit,“ dodá.
Henrik Ibsen v Ostravě
„Bohužel, kromě nás se žádný ze sousedů k volbám nechystá,“ vypráví 59letý starousedlík Peter Šarišský, který k volbám do školy v Ibsenově ulici vodí celou rodinu. „To je pravda, když u nějací Romové přijdou, tak celá rodinka,“ všimla si komisařka Kanisová.
Za rekordní neúčasti v demokratických volbách v okrsku číslo 8013 je i totální frustrace místních Romů. Cítí se odstrčeni na okraj společnosti (i města), živoří na sociálních dávkách a všechny „bílé politiky“ považují za nepřátelský kmen. Je to vlastně „kouzlo nechtěného“, že volební místnost úřady umístily do Ibsenovy ulice. Norský realistický dramatik Henrik Ibsen psával zoufalá dramata o zoufalých osudech.
Zapisovatelka volební komise Zuzana Holzerová asi tři hodiny po pátečním zahájení hlasování věřila, že výsledek bude lepší než v parlamentních volbách v roce 2017. Tehdy přišlo pluralitní demokracii podpořit osm procent zdejších voličů. Páteční „uzávěrka“ ale potvrdila, že to lepší určitě nebude. Maximálně stejné. „Tak zatím 4,29 procenta,“ hlásí v pátek ve 22:00 hodin mladý komisař Richard Hanusek. Celý den byl prakticky bez práce. A to v neutěšeném místě, kde by nechtěl žít.
Volební zákon neurčuje, že členové volební komise musí trvale bydlet v daném okrsku. „Nežije tu nikdo z nás,“ přizná zapisovatelka Holzerová. Není divu, je to úděsné místo. Pro volební místnost i pro školu, i když fasáda budovy září všemi barvami. Hned za školou ovšem hřmotí nákladové nádraží a všemi barvami se představuje i kouř z nedaleké chemičky BorsodChem. Těsně vedle školy (cca 50 metrů) je k vidění i „bombardování Ostravy“. Areál někdejší rafinérie se už léta proměňuje v trosky, aktuálně by se tu dal natočit autentický film o ničivém spojeneckém bombardování města v roce 1944.
U volební místnosti páchne i blízká a stále funkční koksovna. V takovém prostředí je hodně těžké věřit na nějaké „lepší zítřky“. A tak se tu žádná budoucnost vlastně ani nevolí.
